Petr Pavel se na fotografii ČTK takřka vznáší nad Prahou. To ale není to, co mu pomůže vyhrát volby FOTO: ČTK / Petr Malina
FOTO: ČTK / Petr Malina
Před rokem 1989 byl Petr Pavel vojákem ČSLA a komunistou. A dokonce se školil ve vojenském zpravodajském kurzu. Jenže ten dokončil až v demokratickém Československu a významně se pak podílel na budování moderní české armády. Sloužil jako náčelník Generálního štábu Armády ČR a předseda Vojenského výboru NATO. Nyní kandiduje na prezidenta republiky. O tom, jak reflektuje vlastní minulost a také o jeho cestě k demokratickým hodnotám, se dočtete v novém čísle tištěného Týdeníku FORUM, který vychází ve čtvrtek 24. listopadu. V internetovém deníku FORUM 24 publikujeme ochutnávku z rozhovoru včetně řady otázek, které se na tištěné stránky už nevešly. Týkají se jak zahraniční politiky, tak jeho prezidentské kandidatury.
Česká společnost prošla po roce 1989 bouřlivou transformací. Jak byste popsal svou proměnu a konverzi k demokratickým hodnotám?
Život není černobílý, vždy má více odstínů. Když se zhroutil komunistický režim, neměl jsem sebemenší ponětí, co reálně znamená demokracie a jak funguje armáda demokratického státu. A už vůbec jsem si nedokázal představit, co je to občanská společnost, o níž mluvil Václav Havel. K tomu jsem musel teprve dojít. Také pro mne se otevřel prostor svobody. Hodně jsem chodil na přednášky různých filosofů a politologů, často disidentů, doslova jsem hltal informace o českých dějinách a o fungování demokracie.
Můj přerod v přesvědčeného demokrata nebyl revoluční, ale spíše evoluční. Pochopil jsem, že komunistický režim byl zločinný, jeho nostalgické lakování narůžovo ode mne nečekejte. Demokracie má slabiny, ale dává nám šanci pracovat na jejím zlepšování. Mým mentorem byl generál Radovan Procházka, protinacistický odbojář a vězeň komunistického režimu. Právě generál Procházka, který vybudoval naši novou vojenskou zpravodajskou službu, mi zprostředkoval prvorepublikové demokratické tradice. Demokracie je náročná, ale je tím nejlepším způsobem, jak spravovat stát a udržet si svobodu.
Je za vámi úspěšná kariéra v armádě demokratického státu. Ptal se vás někdo z našich spojenců na komunistickou minulost, nebo zpochybňoval vaši morální integritu?
S despektem jsem se setkal jenom u nás, v zahraničí mezi našimi spojenci nikdy. Vlastně jednou ano, ale to bylo v žertu, během kurzu v USA u vojenské zpravodajské služby DIA, kdy mi americký plukovník poklepal na rameno a ptal se, co to mám na uniformě za vlajku. Když jsem řekl, že jsem z Československa, tak se s úsměvem zeptal: Jste pořád komouši? Na což jsem mu stejně pobaveně odpověděl: Bejvávalo! On opáčil: Tak to je v pořádku – a společně jsme se tomu smáli. Když jsem působil v NATO, bylo považováno za výhodu, že jako voják někdejší ČSLA vím, jak Rusové přemýšlí a budou reagovat na některé situace. Nikdo mně ani kolegům nedával najevo, že jsme bývalí komouši, a proto se s námi nebudou vážně bavit.
Máte zkušenost ze zahraničních misí, za chrabrost vám byl udělen francouzský Válečný kříž. Byl jste náčelníkem Generálního štábu a v letech 2015–2018 předsedou Vojenského výboru NATO. Českým veřejným prostorem koluje představa, že šlo o nevýznamnou funkci, pro niž jste ani neměl řádnou prověrku. Co byste na to řekl?
Prověrky mají na starosti bezpečnostní úřady členských zemí, ale připravují je podle dohodnutých standardů. Když náš Národní bezpečnostní úřad dělá něčí prověrku pro NATO, tak podle stejných standardů, jaké jsou uplatňovány i v ostatních členských zemích. Navíc má NATO tzv. standardizační agenturu, která hlídá jejich dodržování právě i v bezpečnostních prověrkách, což má racionální důvod. Když se vojáci z jednotlivých zemí scházejí někde nad tajnými dokumenty, není možné, aby zástupci z Portugalska, Litvy nebo Česka byli prověřeni podle rozdílných bezpečnostních standardů. Díky standardizované prověrce se mohou společně seznamovat se stejnými dokumenty bez jakýchkoli omezení.
K čemu vlastně slouží Vojenský výbor NATO? A co jste jako jeho předseda dělal?
Severoatlantická aliance je úplně jinou organizací, než jakou kdysi byla Varšavská smlouva. Ta měla hierarchickou strukturu, v níž rozhodoval Sovětský svaz, a všechny ostatní země jen vykonávaly jeho pokyny. NATO je kolektivní obranné uskupení suverénních států a zároveň vojensko-politická organizace. Proto jsou na nejvyšších stupních vojenského i politického kolektivní orgány, nikoli jeden člověk. Nejvyšším kolektivním orgánem je na vojenské úrovni Vojenský výbor NATO. A protože jde o organizaci demokratických zemí, v nichž nehrají prim vojáci, jde o poradní orgán Severoatlantické rady, což je nejvyšší politický kolektivní orgán Aliance.
Na funkci předsedy Vojenského výboru jsou zpravidla nominováni dva až čtyři kandidáti, v mém případě jsme byli tři. A protože jde o tajnou volbu, tak náčelníci generálních štábů sice hlasují na základě instrukcí svých zemí, ale nakonec především sami za sebe. Záleží i na tom, jak dobře znají kolegu, který kandiduje, jestli v něj mají důvěru, že je jako předseda povede ke konsensu. Předseda Vojenského výboru totiž nevelí, není vrchním velitelem NATO, přestože oba strategičtí velitelé sídlící v USA a Evropě jsou Vojenskému výboru podřízeni. Jako předseda Vojenského výboru jsem měl tudíž důležitou úlohu kouče a moderátora při jednáních s oběma strategickými veliteli, anebo na summitech NATO s ministry národní obrany. Opravdu nejde o nějaké odkladiště bývalých náčelníků generálních štábů.
Měl jste přístup k informacím o jaderných zbraních a k plánům na jejich použití?
Jaderné zbraně jsou považovány za ultimátní politickou zbraň, ale pořád je to zbraň. V NATO funguje Výbor pro jaderné plánování, který předkládá své výstupy právě Vojenskému výboru. Ten je projednává a dává doporučení Severoatlantické radě. Všechny základny s jadernými zbraněmi v Evropě jsou podřízeny strategickému vojenskému velitelství v Belgii a jeho prostřednictvím Vojenskému výboru. V rámci tohoto dohledu jsem byl přítomen u všech plánování a osobně jsem navštěvoval všechny základny. Představa, šířená nyní v některých českých médiích, že bych jako předseda Vojenského výboru NATO byl v roli takového Vratislava Mynáře, který je v Kanceláři prezidenta republiky připouštěn bez prověrky k přísně tajným dokumentům, je úplně naivní. Měl jsem nejen prověrku Top Secret, ale též Cosmic Top Secret Atomal, což je ta nejvyšší bezpečnostní prověrka podle standardů NATO. A uděluje se opravdu jenom těm, kdo budou mít přístup k plánům pro případné použití jaderných zbraní.
V roce 2016 jste prohlásil, že Rusko je pro Evropu nebezpečnější než Islámský stát. Co jste v NATO dělal pro posílení spolupráce s ohroženou Ukrajinou?
Do čela Vojenského výboru NATO jsem nastoupil v situaci, kdy vztahy s Ruskem byly na bodu mrazu. Rusko bylo formálně partnerem Aliance, fungovala Rada NATO-Rusko, ale už se nescházela. Několikrát jsem jednal s šéfem ruské vojenské mise v Bruselu, abychom udrželi základní vojenskou komunikaci. Nešlo o obnovení vztahů na úroveň před agresí vůči Ukrajině, ale NATO nechtělo ztratit kontakt, aby mohlo lépe vyhodnocovat ruské kroky. Jako předseda Vojenského výboru jsem byl nejméně čtyřikrát na Ukrajině, jednou se tam konalo i výjezdní zasedání celého výboru. Udržoval jsem intenzivní kontakty postupně se všemi náčelníky ukrajinského generálního štábu. Ukrajina se stala partnerským státem NATO, na Ukrajině probíhala výcviková mise a několik výcvikových zařízení jsem osobně navštívil. Podporovali jsme transformaci ukrajinské armády v moderní vojsko podle standardů NATO, a nyní z toho Ukrajina zásadně těží. Ukrajinští vojáci fungují v systému delegování pravomocí, zatímco ruská armáda stále trpí sovětskou těžkopádností.
Jako předseda Vojenského výboru NATO jste měl také vliv na posilování obranyschopnosti východního křídla Aliance. Co se v tomto ohledu podařilo?
Velká část práce Vojenského výboru NATO po roce 2014 spočívala právě v posilování obranyschopnosti východního křídla, které se obávalo ruské agrese. Především baltské země volaly po posílení přítomnosti aliančních sil. Vedla se opravdu vášnivá debata o její míře, dokonce se jeden čas hovořilo o sestavení zvláštní baltské divize. Nakonec jsme se dopracovali ke kompromisu, který byl kombinací vojensko-politického odstrašení na taktické úrovni, aby navýšení vojenské přítomnosti nebylo Ruskem vykládáno jako významné vojenské ohrožení.
Do každé baltské země jsme se snažili umístit vojáky co nejširšího vějíře aliančních států, včetně zastoupení klíčových zemí, totiž USA, Velké Británie, Francie a Německa. Například alianční prapor v Estonsku samozřejmě není pro Rusko ohrožením, ale odstrašením, neboť útok na americké nebo britské vojáky si Rusko pořádně rozmyslí. Vznikla též malá koordinační velitelství, nejen v baltských zemích, ale třeba v Polsku, jejichž úkolem je koordinace přísunu spojeneckých posil ve spolupráci s národními armádami. Rusku jsme dali najevo, že obranu východního křídla bereme naprosto vážně, začalo se pracovat na obranných plánech pro každou baltskou zemi, pro Polsko, Rumunsko a Bulharsko. Reakce NATO na zvýšenou ruskou agresivitu tak byla komplexní a intenzivní.
V únoru podniklo Rusko invazi na Ukrajinu. Čím vás ukrajinská armáda překvapila?
O stavu ukrajinské armády jsem měl samozřejmě lepší informace než většina českých občanů, přesto jsem nebyl takový optimista, abych věřil, že Ukrajinci dokážou zastavit ofenzívu ruské armády. Stejně překvapeni byli i další západní analytici. Druhá věc ovšem je, že dlouhodobě byla přeceňována ruská armáda. Rusko v rámci tradiční „maskirovky“ vykreslilo svou armádu jako moderní, plně bojeschopnou a připravenou na všechny druhy vojenských činností. Nakonec se ukázalo, že její základy byly prohnilé.
Právě tyto faktory, společně s tím, jak Putin hrubě podcenil jednotu Západu, jsou klíčové. Avšak bez neuvěřitelné statečnosti ukrajinských vojáků by byla pomoc Západu k ničemu. Obrovsky oceňuji jejich odvahu a vynalézavost. Dnes je to nejzkušenější armáda v Evropě se značným sebevědomím. Až Ukrajina zvítězí a bude obnovena její suverenita v mezinárodně uznávaných hranicích, měli bychom uvažovat o jejím přijetí do NATO, protože by to byl pro Evropu a celý Západ obrovský přínos.
Kandidujete na prezidenta republiky, který reprezentuje naši zahraniční politiku. Co můžete jako bývalý voják-diplomat nabídnout?
Zkušenost jsem nezískával pouze v čele Vojenského výboru NATO. Dva a půl roku jsem působil ve Vojenském výboru EU, který je složen z náčelníků generálních štábů členských zemí. Byl jsem součástí Stálého zastoupení České republiky při EU v době našeho neslavného předsednictví v Radě EU v roce 2009 a naplno jsem se angažoval v českém diplomatickém týmu. Vím, jak EU funguje, jak probíhá komunikace na národní i celounijní úrovni. V NATO jsem působil i na dvou operačně-strategických velitelstvích. Prošel jsem všechny hlavní úrovně Aliance, v nichž se mnohem více uplatňuje prvek diplomacie než velení, protože všechny orgány pracují kolektivně.
Jako předseda Vojenského výboru jsem řešil více úkoly politické a diplomatické. Byl jsem opravdu spíše diplomat, protože mým zadáním nebylo velet, ale dosahovat konsensu mezi členskými zeměmi NATO. Úloha předsedy spočívala i v podpoře vztahů s partnerskými státy NATO rozprostřenými po celé planetě. Většinu jsem navštívil a nešlo o nějaké společenské akce, nebo prosté členství v delegaci generálního tajemníka. Takové delegace jsem vedl zcela samostatně, třeba do Japonska, Austrálie, do zemí Magrebu a Izraele, a nejednal jsem jen s vojáky, ale též s ministry obrany, premiéry, prezidenty a králi. Za ty tři roky jsem vedl patrně více zahraničních delegací než většina našich ministrů za celou svou politickou kariéru. V tomto ohledu si myslím, že moje průprava pro úřad prezidenta republiky je dostatečná.
V českém prostředí se stále objevuje názor, že voják je „zelený mozek“ bez rozhledu. Chcete to komentovat?
Ten názor přežívá z časů komunistického režimu, kdy tomu tak v řadě případů bylo a mnozí to zažili na vlastní kůži. Ale v nové české demokratické armádě prochází všichni vojáci komplexní přípravou. Ve vyšších funkcích jsou dnes důstojníci se zkušeností ze zahraničních misí, kteří studovali v zahraničí a působili v mnohonárodních štábech. Naprostá většina z nich má nejen postgraduální studium u nás doma, ale vždy také v zahraničí. Pokud jde o mne, prošel jsem speciálními vojenskými kurzy ve Velké Británii na Vysoké štábní škole v Camberley a Královské akademii obranných studií v Londýně. A navíc jsem absolvoval magisterské studium v oboru mezinárodních vztahů na Kingʼs College London. Myslím, že to přesahuje běžný standard. Říct proto o někom, kdo nosí či nosil uniformu, že umí jen pochodovat a vydávat rozkazy, je značné zkreslení.
Kolik vlastně umíte jazyků? Co z kultury vás zajímá?
Co se týče jazyků, na prvním místě je u mne angličtina a pak francouzština. Hovořím také rusky, což se mi hodilo v rámci NATO při jednáních s ruským náčelníkem generálního štábu Gerasimovem, takže mne Rusové nemohli tahat za nos. Vojáci samozřejmě nečtou jen vojenské řády a příručky, normálně žiju kulturou jako spousta jiných lidí, naše domácí knihovna je rozsáhlá a rozhodně ji nemám jako dekoraci. Chodím do divadla i do kina, s manželkou rádi navštěvujeme koncerty jazzové i klasické hudby v Obecním domě. Ale nejvíc mám v oblibě hudbu na pomezí blues, jazzu a rocku, hodně se mi líbí AC/DC, pak třeba ZZ Top a obecně americký jižanský rock.
Naše západní civilizace pluje do rozbouřených vod. Rusko napadlo Ukrajinu a vyhlašuje, že tak vlastně bojuje proti Západu. Imperiální plány komunistické Číny jsou ještě hrozivější. USA přesvědčují evropské spojence, aby se více angažovali v přípravě obrany Evropy a Spojené státy se mohly soustředit na zadržování Číny v Indo-Pacifiku. Jak se díváte na čínskou hrozbu?
Můj postoj k Rusku a Číně je konzistentní už delší dobu. Od roku 2012 jsem varoval před ruskou hrozbou a byl jsem tehdy za bílou vránu. Podobně, když jsem nastoupil do NATO a mluvil jsem o čínské hrozbě, nebylo politicky korektní hovořit o Číně ani jako o bezpečnostní výzvě. Dnes už to má NATO ve strategické koncepci. Zcela jednoznačně musím říct, že Rusko a Čína představují systémy, které nejsou kompatibilní s demokracií. Jsou to autoritářské režimy a jejich hodnoty a strategická orientace jsou úplně odlišné od našich. Čína, na rozdíl od Ruska, je skutečnou supervelmocí, a to vojensky i ekonomicky. Spojené státy dnes vnímají Rusko jako regionální mocnost. Sice má jaderné zbraně, ale nikoli už globální námořní sílu. Stačí si připomenout neslavný příběh jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov.
Čína nebuduje svou vojenskou sílu tak okázale a nespěchá se pochlubit každým prototypem nové střely či tanku. Ale koná, a to velice intenzivně, přičemž její námořní síla i další vojenské schopnosti rychle rostou. Proto se Spojené státy nyní mnohem více soustředí na Čínu než na Rusko. Co z toho vyplývá pro Evropu? Evropa se musí soustředit na zadržování Ruska, sice s přispěním USA, ale sama by měla přijmout klíčovou úlohu. Evropané musí mít v rámci NATO více sebevědomí a brát na sebe více zodpovědnosti.
Problém Číny nemá pro Evropu primárně bezpečnostní dimenzi, jako spíše ekonomickou. S Čínou si nedokážeme poradit jako jednotlivé země, ani Spojené státy toho nebudou úplně schopny, EU sama o sobě také ne. Měli bychom usilovat o to, aby se všechny světové demokracie od Austrálie až po Kanadu shodly na základních principech ekonomické politiky ve vztahu k Číně. Když teď vidíme, co dělá Německo, mám na mysli kauzu kolem přístavu v Hamburku, tak to je přímo v rozporu s naznačeným trendem. Česko by mělo být zastáncem pragmatické a konstruktivní politiky světových demokracií, ať už jsou členy EU, NATO, nebo patří někam jinam. Potřebujeme větší bezpečnostní suverenitu Evropy ve vztahu k Rusku a společný postup Západu a všech demokracií vůči Číně.
Kromě NATO je pro Česko zásadní mezinárodní platformou Evropská unie. Jak se díváte na unijní ambice států východní Evropy, totiž Ukrajiny, Moldavska a Gruzie, či západního Balkánu? Podporoval byste aktivně jejich vstup do EU?
Bezpečnost jde ruku v ruce s ekonomickým rozvojem. Chceme-li mít bezpečný Balkán nebo Ukrajinu, tak nestačí jen vojenská spolupráce. Musíme mít intenzivní ekonomické a kulturní kontakty, abychom země jihovýchodní a východní Evropy více přitáhli k Západu. V opačném případě vytváříme prostor pro angažmá Ruska nebo Číny. Evropa musí být pragmatičtější a nesmí do těchto regionů pustit jiné regionální nebo globální hegemony.
Naším vitálním zájmem je upevňovat vztahy jak s Balkánem, tak s Ukrajinou, Moldavskem a Gruzií. Jestli to vyústí v členství těchto zemí v EU, to je dlouhodobá otázka. Každopádně jim musíme dát jasný signál, že o ně stojíme. Pomůže jim to zvyšovat standardy jejich demokracie a právního státu. Samotné členství v EU už je pouze finálním politickým rozhodnutím.
Kdo z prezidentských protikandidátů u vás budí respekt? A koho považujete za hrozbu pro českou demokracii?
Za hrozbu pro českou demokracii považuji především populismus. Z prezidentských kandidátů, kteří mají šanci uspět, je nejvýraznějším provozovatelem populismu Andrej Babiš. U ostatních, ať už jde o Pavla Fischera, Danuši Nerudovou, nebo Marka Hilšera, takové riziko nevidím. Babiš se prezentuje jako „krizový manažer“, ale výsledky jeho amatérismu si všichni pamatujeme. Krizový management je disciplína svého druhu, a je celkem jedno, jestli řešíte zemětřesení, povodeň nebo pandemii, protože principy jsou stejné. Jde o organizaci a komunikaci, o schopnost řídit týmy a využívat odborníky. To všechno jsem celý život dělal, nejen u nás doma, ale také v zahraničí. A tuto konkrétní praktickou zkušenost s měřitelnými výsledky nabízím i jako kandidát na prezidenta republiky.
Kdo jsou v prezidentské kampani vaši nejbližší spolupracovníci a rádci? Koho z nich byste si přivedl na Hrad?
Můj tým je veřejně známý a velice si vážím toho, že k němu jako přední osobnost patří například Zdeněk Tůma, bývalý guvernér České národní banky. Zmínil bych i ekonoma Davida Marka, dále Lucii Polákovou, která se zaměřuje na rozvoj občanské společnosti, sociální problematiku a školství, anebo experta na inovace v energetice Jakuba Maščucha. Kromě toho konzultuji i s řadou dalších skvělých lidí, problémy životního prostředí například s Bedřichem Moldanem a Ladislavem Mikem.
Za Miloše Zemana se stal Pražský hrad uzavřenou pevností. Pokud byste se stal prezidentem, jak byste Hrad otevřel veřejnosti?
Je to skoro až banální, ale i jako voják ve výslužbě dlouhodobě říkám, že funkce prezidenta by si zasloužila zcivilnění. Prezident demokratické parlamentní republiky si nesmí budovat image mocipána, který stojí nad ústavou a občas je vyvezen mezi lid. Poněvadž funkce prezidenta není především exekutivní, má více prostoru pro komunikaci s občany, aby věděl, co je pálí. Je důležité, aby si s ním mohli třeba i promluvit, ne přes tři bariéry ochranky, ale bezprostředně, z očí do očí. Na Pražském hradě by měl mít prezident k dispozici jen pár prostor pro velká mezinárodní jednání, přece jen je hlavou státu a reprezentuje českou zahraniční politiku. Ale jinak by Hrad měl sloužit kultuře a umění, a třeba také univerzitám nebo Akademii věd.
Ve čtvrtek 24. listopadu vychází v Týdeníku FORUM další část rozhovoru s Petrem Pavlem, kterou jsme věnovali zejména otázce jeho předlistopadové minulosti, k níž deník Právo a server Novinky publikovaly sérii ostře kritických článků.
