Norské úřady v kauze dětí Michalákových rozhodly. Mladší bude svěřen do adopce, ke staršímu ztrácí matka podle rozhodnutí rodičovská práva. Co to tedy pro děti doopravdy znamená? Denis a David Michalákovi budou mít konečně klid. Zůstanou u svých norských pěstounů. Mladší David půjde do adopce. Starší Denis, který se údajně vyjádřil v tom smyslu, že pokud bude nucen jít k matce, raději spáchá sebevraždu, se nebude muset s matkou stýkat. Otec, který se stáhl do ústraní, bude možnost mít děti vídat. Na rozdíl od matky, která na svou podporu vytvořila mediální kampaň jako v jihoamerické telenovele.

Otec zřejmě na rozdíl od matky lépe chápal, co je v zájmu dětí a že jednou z priorit je zajistit jim klid, a ne je mediálně propírat po celém světě. Matce kromě snížené citlivosti pro potřeby dětí, neuspořádaného osobního života, neschopnosti pochopit, co se vůbec po ní chce, a neochoty něco se sebou udělat, s velkou pravděpodobností uškodila také řada písemných a fotografických důkazů, které ji usvědčovaly z násilí na dětech a zatahování dětí do podivných sexuálně laděných exhibicí. V kostce by se dalo říci, že matka, která nebrání právo dětí na bezpečný domov, a jiným naopak brání v jeho vytvoření, nebyla zkrátka shledána jako dostatečně dobrá matka. Po prvotních snahách norské strany pomoci paní Michalákové vyřešit si osobní život (což se nepodařilo), po sérii polopravd, lží a vytáček z její strany, a naopak po celé řadě objektivních a doložených svědectví stran jiných včetně svědectví dětí vyhodnotil celou situaci norský soudní systém a dospěl k závěru, že pro dobro dětí bude lépe zůstat u pěstounů. Všichni lidé, kteří soucítí s Denisem a Davidem, si oddechli.

Naopak zuřiví obhájci českých nacionalistických zájmů, po slávě lačnící populističtí ambiciózní politici a paranoici, kteří z principu nevěří nikomu a ničemu, dostali čerstvou vodu na svůj mlýn.

[ctete]1938[/ctete]

Z Čech do norského království je to hodně daleko a většina Čechů dodnes nepochopila, proč by nevzdělaná uklízečka v zemi, kde se pro práci s dětmi vyžaduje vysoké odborné vzdělání na norských školách, nemohla pracovat jako učitelka. Stejně jako dodnes nepochopili zásadní rozdíl mezi dlouhodobým zanedbáváním a násilím na dětech, který se liší od běžné české normy „bít děti“. U dětí Michalákových nešlo o nějaké „běžné“ naplácání, sama matka přiznala, že minimálně jednou zbila syna tak, až tekla krev. Norské soudy a sociálka měly k dispozici řadu údajů, které dohromady skládaly celkem jasnou mozaiku. Ačkoliv se nepřihlíželo k sexuálnímu násilí, řada důkazů byla natolik závažných, že byly děti okamžitě odebrány z rodiny. A když se říká závažných, myslí se tím opravdu závažných, a to nejsou takové, že by děti třeba chodily bez bundy nebo byly špinavé. S ohledem na děti byla celá řada informací utajena, což je jen dobře. I kdyby ale nebyla, spousta lidí by se zřejmě nenechala přesvědčit. Většinová populace se skutečností, že někdo může přijít i do tzv. normální bílé rodiny a odebrat mu dítě, cítí ohrožena minimálně stejně jako faktem, že někde ve světě pobíhají uprchlíci, kteří jsou muslimové a používají nejnovější mobilní telefony.

Míra empatie a ohledů vůči dětem je u nás silně posunutá. Čeští rodiče mohou své děti týrat hlady, lámat jim ruce a nohy, rozbít jim hlavu, trhat jim vlasy nebo je pálit cigaretami a mají dost velkou šanci, že jim to projde. Často spadne klec teprve ve chvíli, když je dítě mrtvé. Norové to z našeho pohledu přehánějí, když trvají na tom, že dítě, které má noční děsy, viditelné známky násilí, hubne či zaostává ve vývoji, odebírají z rodiny. U nás jsou potomci stále považováni za majetek rodičů, asi jako když jsou děti v některých částech světa stále brány jako levná pracovní síla, případně objekt sexuálního násilí.

[ctete]26087[/ctete]

Norové postupovali ve věci jediným možným a správným způsobem, a to s ohledem na zájmy a dobro dětí. Nám nezbývá než smířit se s tím, že děti nejsou majetek, který nám doživotně náleží. V tomto světle se jeví úplně absurdní a směšné působení českých politiků napříč všemi možnými parlamentními stranami včetně prezidenta Miloš Zemana, kteří si chtějí stěžovat, odvolávat norskou velvyslankyni a vůbec vyhlásit norskému království válku. Nezbývá než se jich zeptat: Za co vlastně protestujete? Za to, aby se mohlo dále beztrestně páchat násilí na dětech? Za to, aby děti byly majetkem rodičů, kteří se k nim budou chovat, jak se jim zlíbí? Za to, aby se zanedbávání a bití dětí stalo normou?

Prohlédněme si pozorně ony politiky a političky. Jestliže jsou nyní tak lhostejní k násilí na dětech a pokud si neumí zajistit dostatek relevantních informací, aby si mohli udělat názor, jak asi budou rozhodovat v jiných důležitých věcech?

Na první pohled působí jako normální demokratičtí politikové. Ve skutečnosti jsou to lidé s neúctou k lidskému životu, neempatií k právům dětí a neschopností respektovat rozhodnutí západních demokratických institucí. Jak by se jim asi líbilo, kdyby se zástupci jiných zemí pokoušeli ovlivňovat rozhodnutí nezávislých českých institucí a soudů?

Bratři Michalákovi mají štěstí v neštěstí, že můžou žít v Norsku. Přejme jim konečně klid. Potřebují mít dětství jako ostatní, ne být předmětem zhrzených politických ambicí a populistických akcí.

[ctete]7503[/ctete]

Člověku přijde na mysl moudrý král Šalamoun. Matka, která je opravdovou matkou, nenechá roztrhat dítě na kusy, i kdyby tím omezila svá práva. Dítě potřebuje nejvíc ze všeho lásku a klid, a ne vyrůstat se strachem na bojišti, kde mezi sebou válčí mnohá ega, bojující tak dlouho, dokud nezůstane kámen na kameni.

[ctete]26193[/ctete]