Karel Polata z Iniciativy A vedle originálu novin vydaných den po útoku na Reinharda Heydricha. FOTO: Pavel Šmejkal, se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal, se souhlasem
Vždycky hledám nějakou symboliku a chtěl jsem, abychom Gabčíkův Colt nafotili a nafilmovali v kryptě, kde ji naposledy použil. Podle pitevní zprávy se Josef Gabčík totiž zastřelil právě touhle pistolí ráže 7,65 mm a ne 6,35 mm jako ostatní parašutisté, tvrdí v rozhovoru pro deník FORUM 24 Karel Polata, tahoun Iniciativy A. Ta je neformálním sdružením, které si vytklo za cíl připomínat pozapomenuté hrdiny druhého odboje. Pro 80. výročí atentátu na Reinharda Heydricha pak Iniciativa A připravila několik výstav doma i v zahraničí.
Jak vás vlastně napadlo založit iniciativu, která by se cíleně věnovala mapování památky padlých hrdinů z doby heydrichiády?
První impuls přišel v roce 2014, kdy jsem z knihy Průvodce protektorátní Prahou od Jiřího Padevěta zjistil, že v jednom z domů, který vlastní naše firma, jejímž jsem jednatelem, bydleli hrdinové heydrichiády. Jde o dům číslo 1844/15 v Pivovarnické ulici v Libni a o rodinu Bohuslava a Marie Strnadových. Ale o druhý odboj jsem se zajímal, už když jsem byl kluk, a postupně jsem zjistil, že takových lidí, které příběh parašutistů osobně oslovil, je mnohem více.
Když jsem tedy zjistil, že v domě žili manželé Strnadovi, chtěl jsem jejich památku nějak připomenout, ale nechtěl jsem jít na městskou část a tam říct, že by se měla vyrobit pamětní deska, protože vím, že by to trvalo dlouhé měsíce. A tak jsem se rozhodl pamětní desku nechat udělat a na její odhalení jsem sezval lidi, které jsem do té doby neznal osobně, ale z nichž se potom řada stala mými kamarády. Se stejnou skupinou lidí, se kterou jsme se tam v tom říjnu 2014 potkali, se vlastně setkáváme dodnes, protože ta spolupráce se nadále vyvíjela. Úzce spolupracujeme s Československou obcí legionářskou či Rotou Nazdar, které vždy zveme na naše akce, aby dělali čestnou stráž. Postupně se tak rozvinula daleko hlubší, intenzivnější a dlouhodobější spolupráce.
Iniciativu A tvoří kromě mě ještě lidé nejpovolanější – badatelé Jaroslav Čvančara a Vlastislav Janík.
Je těžké v dnešní době na dům usadit pamětní desku?
Máme to štěstí, že řečeno v nadsázce se v řadě případů vlamujeme do otevřených dveří, protože majitelé jsou v tomto smyslu velice ochotní. Pamětních desek, které považujeme za naše, už je více než dvacet a jen v jednom jediném případě se nám nepodařilo získat souhlas majitele domu. A žádná z těch instalovaných desek také nebyla nikdy nikým poničena.
A spolupráce s městskými částmi se také daří?
Výborná spolupráce je s Prahou 9, Prahou 8 či Prahou 2. Samozřejmě na Praze 2 to bylo hodně dáno osobností tehdejší starostky Jany Černochové, v níž jsme našli protistranu, která na to téma více než dobře slyšela. Na Praze 8 se spolupráce rozjela hlavně díky radnímu Michalu Švarcovi. Oslovila nás i Praha 4, abychom jim pomáhali i s jejich akcemi, které iniciovali oni. Spolupráci jsme tam však navázali už před několika lety, když jsme odhalovali desky v Kvestorské ulici, kde žilo několik odbojářů.
Do minulého roku jsem si myslel, že co se týče Prahy 2, vyplnili jsme už všechna místa týkající se spolupracovníků a podporovatelů výsadku Anthropoid, ale ukázalo se, že je ještě minimálně pět míst, kde žili další hrdinové.
Jak dlouho trvá výroba jedné pamětní desky?
Bavíme-li se o širší Praze, je nutné požádat o tzv. závazné stanovisko Odbor památkové péče hlavního města Prahy, aby pak majitelům nevznikly nějaké zbytečné problémy. To je většinou nejdelší doba, protože i když na to mají památkáři 30 dní, tak to někdy horko-těžko stihnou v prodloužené lhůtě 60 dní. Výroba samotné desky z patinované pryskyřice je pak záležitostí asi na měsíc. Desku si poté sami namontujeme, takže tam už žádné prodlení není.
Existuje v tuto chvíli nějaké místo, kde byste pamětní desku chtěl umístit, ale ještě tam není?
Už tři roky máme v plánu udělat desku manželům Janovi a Marii Sonnevendovým v Konviktské ulici na domě číslo 998/15. Tady se nám také zatím nepodařilo navázat nějakou kloudnou komunikaci s majitelem domu, je to totiž společenství vlastníků jednotek. Psali jsme, telefonovali, ale oni nekomunikují. Ale jak jsem tam jezdil osobně zvonit na zvonky, všimnul jsem si, že sousední dům je asi o pět metrů předsazený a je tam štítová zeď, která tvoří kout. A tak nás napadlo udělat tam na zeď nějaký jednoduchý grafický návrh. Trochu nás inspiroval murál v Libni na Vychovatelně. Zatím pracujeme s motivem okna do krypty, protože Jan Sonnevend byl zprostředkovatelem tohoto úkrytu. Pokud by se ta štítová zeď opravila i do výšky, udělali bychom tam pravděpodobně siluety snášejících se padáků. Je to na dobré cestě, majitel domu je tomuto plánu nakloněn a minulý týden jsme už dostali i souhlasné stanovisko památkářů.
Kromě pamětních desek se Iniciativa A věnuje i pořádání výstav. Proč?
Když se tu v roce 2015 natáčel film Anthropoid, napadlo mě, že by bylo dobré, kdyby lidé, kteří ten film uvidí a jako turisté přijedou do Prahy, měli možnost zhlédnout výstavu, která by jim přinesla informace, jak to bylo v roce 1942 doopravdy. Nakonec se podařilo tuhle myšlenku rozvinout ve spolupráci s Československou obcí legionářskou. Česká varianta výstavy byla teď v Plzni, ve čtvrtek bude mít vernisáž na náměstí Míru v Praze 2, kam se přesune. Z Prahy pak zamíří do Pardubic.
Uvažovali jsme i o výstavě v zahraničí. V roce 2020 jsme ji chtěli instalovat v Berlíně, protože nám připadlo zajímavé, že by stála na místě, kde měl Heydrich svoji hlavní kancelář. Jenže přišel covid a komunikace s německou stranou se nepovedla. Nakonec se ukázalo, že nemají zájem a že si tam raději instalují vlastní výstavy.
A tak jsme přemýšleli, kam ji v zahraničí umístit, aby to mělo nějakou symboliku. Napadla nás Belgie, protože bude Česká republika Evropské unii předsedat. Od minulého roku to pak díky české ambasádě, hlavně Sandře Miholové, začalo nabývat konkrétní obrysy. A v sobotu 21. května byla v přímořském městečku De Panne v západních Flandrech zahájena výstava připomínající operaci Anthropoid. Výstava tu bude do 12. června a pak bude putovat po dalších místech v Belgii. Od září pak bude instalována v Bastogne v tamním War Museu.
Vraťme se ještě domů. Kromě desek máte také podíl na pojmenování několika pražských ulic.
Z toho, že se ve Vysočanech daří pojmenovávat nové ulice po pomocnících parašutistů, mám velkou radost. Jako první byly ulice Moravcových a Strnadových v roce 2018. V dubnu 2020 byly pojmenovány ulice Smržových a Svatošových a v říjnu 2021 pak přibyla ulice Piskáčkových. Pořád tam ještě nejsou třeba Khodlovi, ale těch ulic tam vznikne ještě dost, takže věřím, že se i jejich jméno objeví.
Nemůžeme se nezeptat na objevení Gabčíkova Coltu, ke kterému došlo v minulém týdnu.
Sbírám zbraně a díky tomu jsem se seznámil s podplukovníkem ve výslužbě Pavlem Černým, pro kterého je Anthropoid také téma, které ho provází celým životem. A protože se věnuje i tvorbě střeleckých videí, napadlo mě na konci loňského roku, jestli by se s ním nedalo natočit z pohledu odborníka na střelbu i něco k Anthropoidu. Nakonec jsme udělali tři filmy. Ale při jejich postupné tvorbě bych si vůbec nepomyslel, že skončíme tím, že budeme v ruce držet Gabčíkův Colt. Majitel té zbraně se nám, tedy Pavlu Černému, ozval. A podařilo se ho přemluvit, aby tu pistoli přinesl na střelnici, kde jsme z ní dokonce stříleli.
Ještě se mi podařilo přemluvit jej, aby se se zbraní natáčelo i v kryptě v Resslově ulici. Protože jsem věděl, že bude zavřená, domluvil jsem se s Railou Hlavsovou z Vojenského historického ústavu, že tam 10. května, den před zavřením, tu pistoli pořádně nafotíme. Vždycky hledám nějakou symboliku a chtěl jsem, abychom Gabčíkův Colt nafotili a nafilmovali v kryptě, kde ji naposledy použil. Podle pitevní zprávy se Josef Gabčík totiž zastřelil právě touhle pistolí ráže 7,65 mm a ne 6,35 mm jako ostatní parašutisté.
Jsem rád, že se zbraň povedlo objevit i že se její majitel odhodlal ji takto prezentovat. Bylo to krásné zakončení, protože to člověk vůbec nečekal. Kdo z nás by si před měsícem pomyslel, že budeme takový historický artefakt mít nejen v ruce, ale že z něj budeme dokonce střílet.
Myslíte, že se podaří najít ještě něco podobně zajímavého?
Stát se může cokoliv. Zbraně obecně se nevyhazují, a pokud je někdo nezakope, nebo nehodí do studně, tak v suchu vydrží relativně dlouho. Zbraň je navíc věc, které se lidé běžně nezbavují. Takže se může objevit doslova cokoliv. Třeba zbraň Jana Kubiše.
