Mýtus Velké vlastenecké války v politice Putinova Ruska (2.)

Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) (U.S. National Archives (wikimedia commons))

Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) | FOTO: U.S. National Archives (wikimedia commons)

Od prvních měsíců roku 2014, na pozadí ukrajinské Revoluce důstojnosti a navazující silové ofenzivy Ruské federace, se světová veřejnost ocitá jakoby v roli žáka uvězněného ve třídě vyšinutým dějepisářem. V době ukolébané dozvuky postmoderny a fukuyamovské víry, že veškerá dramata historie byla jen růstovými bolestmi na cestě lidstva k sebenaplnění, se zásluhou sociálních sítí náhle probudily agresivní pseudohistorické soudy o roli Sovětského svazu a Ruska v nejnovějších dějinách světa.

Hned 3. července 1941 ve svém prvním projevu k národu po Hitlerově útoku spojil sovětský diktátor nastalou válku s úkolem osvobodit „od fašismu“ i jiné okupované národy Evropy. Jedním z prvních falešných protimluvů, jenž se v jeho řečnických výkonech během války pravidelně opakoval, byl poukaz na nečekanost a zákeřnost německého útoku.

Stalin se tak neustále vracel k ospravedlňování paktu uzavřeného závěrem léta 1939 s Třetí říší (k jeho podpisu prý Sověty vedla důvěřivá mírumilovnost), aniž by jej trápila logická konsekvence tohoto tvrzení, prozrazující, že ruský osvoboditelský zápal byl vlastně podnícen až Hitlerovou agresí – z Velké trojky to byl pouze SSSR, kdo se s Hitlerem utkal, protože musel, Velká Británie i USA se vůči Říši vymezily po zralé a svobodné úvaze.

Po dva předešlé roky totiž Moskva přihlížela nacistické genocidní politice, realizované v Němci obsazeném Polsku, jež si mezi sebou obě mocnosti rozdělili. Molotov dokonce v rádiovém vystoupení bezprostředně po útoku 22. června 1941 lítostivě a rozhořčeně poukazoval na to, že sovětská strana úzkostlivě plnila všechny podmínky německo-sovětského paktu. Během této doby zajisté Stalin stačil pochopit, že jeho smluvní partner je odhodlán uvést své maniakální plány ve skutek. Svým poddaným ovšem nyní skutečnost líčil v souladu s marxistickou věroukou ‒ jako kořistné tažení německých statkářů a baronů za obnovu carismu.

Banner Nová Orientace Pomník maršála I. S. Koněva stál až do jara 2020 v Praze-Bubenči, nyní se nachází v depozitáři v Měšicích (ČTK/Deml Ondřej)

A především: sovětský útok na Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko a ponížení Rumunska, jež následovaly po uzavření paktu Ribbentrop‒Molotov, pak nebyly o nic méně součástí druhé světové války než Hitlerovo napadení SSSR. Ruská sakralizace 22. června 1941 jako jakéhosi bodu nula začala velmi brzy sloužit iluzi, že s destrukcí mezinárodního systému v uplynulých dvou letech neměl Sovětský svaz nic společného, což je trik tvrdošíjně uplatňovaný dodnes.

Stalin se záhy začal odvolávat na tradiční velkoruské hodnoty a tradice ruského odboje proti nájezdníkům, jak o tom vypovídají jeho zmínky o ruských literárních klasicích, jeho vzývání slavných ruských vojevůdců či postav spojených s obranou Rusi, například Dmitrije Požarského, proslaveného odražením polsko-litevského vpádu do Moskvy počátkem 17. století.

Pojem Velká vlastenecká válka, jenž se ve světové historiografii i publicistice stačil ustálit jako vymezení nejdůležitějšího, německo-sovětského bojiště světového konfliktu, se stal prvním archaismem, k němuž se revoluční moc bolševiků hned 22. června tváří v tvář smrtelnému nebezpečí uchýlila, a současně jedním z problematických odkazů sovětsko-ruské emblematiky, jež si zasluhuje kritický rozbor.

Souslovím vlastenecká válka se Rusko zhruba od poloviny 19. století ohlíželo za prožitkem napoleonského vpádu jako dosud největším existenčním ohrožením ruského státu (mongolská invaze vyvrátila Kyjevskou Rus, nikoli stát s ústředím v Moskvě ‒ té naopak otevřela cestu k mocenskému vzestupu). Do oběhu jej tentokrát uvedl Molotovův rozhlasový proslov k veřejnosti, v němž byla Hitlerova smělost přirovnána k Napoleonovým choutkám, které v Rusku narazily na své meze. Stalinův ideologický protégé a militantní ateista Jemeljan Jaroslavskij, vlastním jménem Minej Gubelman, pak toto téma rozvedl v celém článku v Pravdě, kde krom „napoleonských“ reminiscencí situaci demagogicky připodobnil k německému průniku na východ po uzavření brestlitevského míru s bolševiky roku 1918.

Andrej Zubov na Masarykově univerzitě v Brně (2014) (ČTK (Václav Šálek))

Pomineme-li, že Lenin se dostal k moci právě s německou pomocí, pak tehdejší německo-rakouská přítomnost na obsazených územích byla sice pro jejich obyvatelstvo tíživá, stále však byla mnohými vnímána jako menší zlo v porovnání s rudou hrozbou, již se díky okupaci podařilo na osm měsíců zažehnat. Bolševici tehdy navázali na carské tradice a v historicky krátkém okamžiku obnovili velestát, jenž se v důsledku první světové války ocitl na kolenou. Podmínkou však bylo zlomení odporu neruských národů s Ukrajinou v čele.

Vzpoury proti odvěkému ruskému poručnictví, které se bolševikům nepodařilo zadusit v samotných počátcích, byly likvidovány časem, ať už tažením proti středoasijským povstalcům nebo proti ukrajinskému venkovu ve třicátých letech, či anexí pobaltských států v letech čtyřicátých. A tuto „vlast“ v co nejširším pojetí, s Ruskem jako hrdou matkou veliké rodiny, mají na mysli apologeti ruských imperiálních tradic ve stalinském vydání.

Rusko jako takové dozajista vedlo s Hitlerem spravedlivou sebezáchovnou válku, přičemž se snadno zapomíná na miliony antisovětsky naladěných Rusů, vlasovce i bílé emigranty, které ke spolupráci s Hitlerem vedla neméně vlastenecká touha svrhnout nenáviděné bolševiky. Ale paradoxem pojmu Velká vlastenecká válka je, že válečné operace zasáhly jen malou část samotného Ruska. Jak kacířsky vystihuje britský historik Norman Davies, tato „vlastenecká válka“ se odehrávala převážně mimo vlastní ruské území.

Ve skutečnosti Němci a jejich spojenci stačili okupovat pouhých 17 procent území ruské svazové republiky, zatímco Pobaltí, Ukrajina a Bělorusko zakoušely hrůzy okupace a posouvajících se front po celou dobu války na východě. Jejich obyvatelstvo se ztotožnilo se sovětskou „vlastí“ a její obrannou válkou ve značné míře až poté, co zakusilo na vlastní kůži nacistické zacházení. Pocítilo tak dvě genocidní totality, obě uvalené zvenčí. Svou skutečnou vlast v úzkém národním smyslu bránili dobrovolně nemnozí jejich obyvatelé za cenu kolaborace s Němci. Ti, kdo šli bránit svou „vlast“ sovětskou, početně převažovali nikoli proto, že by k ní přilnuli, nýbrž z toho důvodu, že bylo nemožné vzepřít se sovětským náhončím a vyhnout se službě v Rudé armádě.

Překrásná Vasilisa a car – ilustrace Ivana Bilibina k tradiční ruské pohádce (1900) (Ivan Bilibin / Public Domain)

Pakliže na Západě postřehneme sebekritickou tendenci, jež odmítá přeceňování invaze v Normandii, neboť prý vede k opomíjení vojínů Ivanů v souběžně probíhající operaci Bagration, je dobré vědět, že onen „Ivan“ mohl být s velkou pravděpodobností Bělorus, Ukrajinec, nebo mohl být nositelem neslovanského jména a patřit k jiné národnosti, jež ‒ pokud náležela k těm šťastnějším ‒ v roce 1991 vítala nabytou nezávislost.

A jak „vlastenečtí“ asi byli Poláci, kteří se proti své vůli stali v září 1939 sovětskými občany? Proč ve Stalinově pojetí vlastenectví nezbylo místo také pro Židy, jejichž osud byl svou tragikou zcela specifický a o něž diktátor neprojevil za celou válku sebemenší zájem? O to absurdněji vyznívá ruská ambice posledních let prezentovat Rudou armádu jako zachránkyni evropského Židovstva.

Východní fronta byla ústředním evropským bojištěm celé války a poutala průměrně tři čtvrtiny početního stavu německých branných sil. Dobou trvání válečných operací i lidskými oběťmi zdaleka přesahovala rozměry zkázy na ostatních válčištích. Ale na straně Rusů, kteří na těchto skutečnostech postavili svůj nimbus zachránců světa, stály i nesporné výhody. Jejich stát na rozdíl od ostatních válčících stran bojoval jen na jedné frontě vlastního území.

V týlu disponoval nezměrným surovinovým a lidským potenciálem a podstatnou část válečných operací věnoval znovudobývání svých zkoušených kolonií. V diplomatické rovině úspěšně trval na potvrzení zisků, jichž se domohl díky líbánkám s Hitlerem. A jen co Rudá armáda překročila hranice z podzimu 1939, začal si Sovětský svaz upevňovat budoucí „sféru vlivu“. Onen příslovečný „Ivan“ ve velkoruském podání si své dividendy vybral vstupem Ruska na rozhodčí scénu globální politiky.

Pochod jednoty na podporu obrany státu v ulicích hlavního ukrajinského města Kyjeva (12. 2. 2022) (ČTK/ZUMA/Aleksandr Gusev)

Zde máme co dělat s dalším paradoxem vlastenecké války. To, čeho si na ní většina pánů Kremlu od Stalina po Putina cenila nejvíce, nebyla spása vlasti, nýbrž vzestup sovětského renomé a vlivu ve světě. Z hlediska dlouhodobých důsledků se její charakter fakticky proměnil z obranného na dobyvačný.

Tuto zištnou povahu války, jež se v ruské ikonografii dodnes těší úctě jako válka vlastenecká, výborně ilustruje Stalinův kupodivu málo doceňovaný projev, jímž řečník 9. května 1945 ohlásil ukončení válečného utrpení v Evropě. Stalin v něm zcela přešel nacistickou genocidu celých etnických skupin a vyzdvihl pouze Hitlerův veřejně pronesený úmysl rozkouskovat Sovětský svaz a odtrhnout od něho Kavkaz, Ukrajinu, Bělorusko, baltské země a jiné oblasti. Šíleným Hitlerovým záměrům však nebylo souzeno, aby se splnily.

Velkoruský instinkt zde došel plného vyjádření dokonce v rozporu s dobře známými fakty: nebyl to totiž Hitler, kdo zamýšlel porazit SSSR jeho rozčleněním na národní státy Nerusů. Proponentem tohoto řešení byl v nacistických kruzích mnohem lepší znalec národnostní otázky na Východě než fanatici typu Hitlera či Himmlera ‒ Alfred Rosenberg, jenž ale velmi záhy narazil na Hitlerovu nepřízeň.

Vožďova slova bezděky prozrazují, že nacistický šéfideolog byl pro Stalina mnohem nebezpečnější než sám Hitler. Když Stalin o dva týdny později připíjel v rozporu se sovětským internacionalismem na ruský národ, jenž – jak ocenil – neopustil svou vládu v nejčernější hodině, a jeho pevný charakter, dal tím zřetelně najevo, že v hloubi duše pokládá ostatní národy za nespolehlivé. Zejména to tak vnímali důstojníci ukrajinské národnosti.

Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý diplomat Michael Žantovský (ČTK/Šulová Kateřina)

Z tohoto záměrného „freudovského přeřeknutí“ věřícího komunisty prosvítal stejnou měrou starý ruský mesianismus ve formě vědomí, že to bylo toto partikulární ruské přispění, jež zachránilo komunistický systém. Ten dosáhl rokem 1945 globální akceptace a Rusko, pyšnící se internacionalistickou fasádou svazu republik, se poprvé v dějinách stalo supervelmocí. Jak napsal historik Odd Arne Westad, britský aristokrat Churchill a prezident světové velmoci Roosevelt se náhle jako rovní s rovným bavili s bývalým bankovním lupičem z gruzínského maloměsta.

Hitlera s Napoleonem spojovalo ještě něco dalšího než jen potrestaná zpupnost. Jejich porážka z ruských rukou znamenala utvrzení panujících pořádků v Moskvě. Ani v jednom případě vítězství ruskému vládci nevnuklo víru v hodnotu lidské svobody a plurality, ale naopak v něm posílilo nedůvěru ke světu na západě, odkud obě nebezpečí vzešla, a zároveň přesvědčení o civilizačním poslání svaté Rusi.

Stalin už za války angloamerickému bloku nedůvěřoval a jeho obava z budoucího obnovení německé agrese jen navazovala na nikterak nový motiv psychózy protisovětského imperialistického spiknutí. Fetiš „sfér vlivu“, jemuž Rusko podléhá podnes, souvisel s jeho záměrem vytvořit si obranný perimetr pro časy konfrontace se svobodným světem.

Způsob, jak zkušenost s druhou světovou válkou ovlivnila ruskou psychologii, zplodil další bizarní zajímavost. Země, která svou identitu opírá o nimbus zachránce světa před nacismem, se před tímtéž světem vzápětí opevnila vysokou hradbou a o totéž se snaží i dnes. Stát, který za vítězství vděčil milionům vlastních občanů, se bál i jich, neboť mnohé z nich válečné osudy zavály mimo hranice SSSR. Nebyli to snad děkabristé, kdo posléze usiloval o převrat proti carovi? Kolik takových ‒ podobně se obával Stalin ‒ číhalo v masách demobilizovaných milionů?

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Je krutým paradoxem, že sovětskému člověku bylo umožněno nadechnutí pouze po dobu války, kdy se režim částečně liberalizoval, aby se od roku 1945 přívod kyslíku opět uzavřel. (pokračování příště)

David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.

Studie vyšla i s poznámkovým aparátem v XX. – revue Muzea paměti XX. století (I/2021) pod názvem „Fanfáry ze záhrobí. Mýtus tzv. Velké vlastenecké války, jeho vývoj a role v politice Putinova Ruska“ – zde ji přetiskujeme na pokračování se svolením redakce a autora.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]