KOMENTÁŘ / Po čtvrté ráno našeho času, šestnáct hodin od ohlášení fatální poruchy vrtulníku, dosáhly záchranné týmy místa havárie v horách na severozápadě Íránu. Z leteckých záběrů je zřejmé, že při nárazu došlo k explozi stroje, kterou sotva mohl někdo přežít. Některé íránské zdroje nicméně tvrdí, že rodině prezidenta Ebráhíma Raísího, který se spolu s ministrem zahraničí Hosejnem Amirem Abdollahíjou nacházel na palubě, byla jeho smrt důvěrně oznámena o řadu hodin dříve. 

Oficiální verze zní následovně: Charakter terénu, extrémní počasí se sněžením a hustou mlhou plus nedostatek vybavení pátracích týmů a záchranářů způsobily vážné zdržení záchranné operace. Teprve nad ránem místo havárie v provincii Východní Ázerbájdžán s pomocí tepelných senzorů z velké výšky objevil zapůjčený turecký pátrací dron typu Bayraktar Akinci.

Poté trvalo ještě několik hodin, než týmy bez horolezeckého vybavení (!) dokázaly proniknout do označené oblasti přibližně v polovině spojnice mezi horským klášterem Pir Davúd a měděným dolem Sungun. Poté menší pátrací dron s tepelnou kamerou při přeletu objevil na severozápadní straně hřebenu tělo prezidenta bez jakéhokoliv tepelného vyzařování. 

Ebráhím Raísí, hlava sekulární větve íránského mocenského aparátu a kandidát na příštího duchovního vůdce teokratického režimu (rahbar), i všichni další lidé na palubě byli prohlášeni za mrtvé. Jednalo se kromě zmíněného ministra zahraničí také o guvernéra provincie Východní Ázerbájdžán Malika Rahmatího, imáma města Tabríz Muhammada Alího Ali-Hašima, dva členy ochranky a dva piloty. 

Prezidentské pravomoci přešly na ministra vnitra, brigádního generála Ahmada Šáha Čeraghího. Podle íránské ústavy nové prezidentské volby musejí proběhnout do 50 dnů. 

Skončila kariéra na íránské poměry „umírněného“ islamistického konzervativce, který na konci 80. let coby člen čtyřčlenné Komise smrti v pětiminutových loutkových procesech odsoudil k popravě tisíce politických vězňů. Mezi současnými představiteli režimu se jednalo o muže s největším množstvím krve na rukou.

Krátce po oznámení havárie vypukly po celém Íránu spontánní oslavy zahrnující pitky, tanec a odpalování ohňostrojů. Zřejmě právě zjevná popularita teheránského řezníka vedla evropského komisaře pro krizový management Janeze Lenarčiče k veřejnému projevu solidarity s íránským režimem, zatímco EU aktivovala mapovou službu Copernicus, aby pomohla s hledáním ztraceného vrtulníku.

Okolnosti havárie

Ačkoliv íránský režim investuje miliardy dolarů do zbrojení, jaderného programu a podpory ozbrojených proxies po celém blízkovýchodním regionu, dvojice představitelů vlády s doprovodem v osudný den letěla 45 let starým vrtulníkem typu Bell 412. Tato skutečnost do úvah o možném záměrném útoku na Raísího vnáší velmi pravděpodobnou variantu spontánní technické závady. 

Na Raísího smrti ovšem mohli mít zájem mnozí. Pro protirežimní opozici a potlačené reformisty to byl zrádce a zločinec. Pro tvrdé náboženské konzervativce, kteří mu (včetně Chameneího) upřeli titul „alatolláh“, zase přes své „zásluhy“ představoval osobu nábožensky ne dost kvalifikovanou na to, aby se stala příštím nejvyšším duchovním vůdcem. A konečně ve hře bude i možnost zásahu izraelských zpravodajských služeb, v rámci předpokládané odvety za dubnový útok provedený stovkami íránských raket, střel s plochou dráhou letu a dronů.

V čele íránského teokratického režimu ve skutečnosti nestojí maketa prezidenta, jakou představoval Raísí, ale nejvyšší náboženský představitel. Od roku 1989 zastává tuto funkci letos pětaosmdesátiletý ajatolláh Alí Chameneí. Po jeho úmrtí se předpokládá tvrdý souboj o nástupnictví. Jedním z očekávaných kandidátů byl právě mrtvý prezident. Dalším, ještě podstatně konzervativnějším kandidátem, je sedmašedesátiletý Aliréza Arafí, dosud člen Rady strážců revoluce. Zmiňován byl také Chameneího prostřední syn Mojtaba kontrolující milici Basídž. Před Raísího smrtí se předpokládalo, že v rámci souboje prezidenta s Arafím bude hrát Mojtaba Chameneí až třetí housle.

Hned v prvních hodinách po havárii se objevily spekulace ohledně vrtulníku, kterým Raísí a další íránští představitelé letěli. Letecký expert Babak Taghvaí nicméně konstatuje, že použití stroje Bell 412 z letiště Mehrabád nepředstavuje samo o sobě nic mimořádného, protože všechny lety týkající se prezidenta probíhají právě na tomto typu. Že se ochrana formální hlavy státu netěší vyšší prioritě a k jeho přepravě nebyly vyčleněny novější stroje, vypovídá spíše o postavení samotné funkce prezidenta v íránské mocenské pyramidě než o tom, že by měl někdo něco konkrétně proti Raísímu. 

Na druhé straně evidentně zpackaná a protahovaná záchranná operace může nasvědčovat dvěma jiným možnostem. Za prvé, na pádu prezidentského vrtulníku někdo přece jen úmyslně „zapracoval“ a existoval záměr zdržet záchranu tak, aby pasažéři s jistotou nepřežili. Nebo za druhé – a mnohem pravděpodobněji – piloti před pádem stihli ohlásit pozemní kontrole, co se děje, a zdržení záchranných prací mělo režimu získat čas na kontrolu politických škod způsobených nehodou. 

Přízrak nestability

Jásot obyčejných Íránců nad koncem prezidenta se pro režim nepochybně stane důležitou lekcí. 

Představuje malou ochutnávku toho, co přijde, až i vážně nemocný hlavní ajatolláh Chameneí odejde z tohoto světa – a uprázdní se mnohem důležitější křeslo, nežli je to donedávna obsazené Raísím.

Represívní složky prozatím se věnující zejména potlačování protestů za práva žen brzy obdrží sadu nových úkolů. Čeká je scénář zvládání interregna s masivními pouličními demonstracemi proti režimu. A jako vždy v minulosti v něm sehrají klíčovou roli jednotky Basídž kontrolované mladým Chameneím. Už jen tento fakt sám dokáže dosavadní nevelké šance zdědit trůn po tatínkovi výrazně posílit. Nehledě na to, že se Mojtaba právě stal jediným vážným protikandidátem člena Rady strážců Arafího. 

Ukázka vnitřní křehkosti režimu také zatlačí do ještě větší defenzívy všechny íránské reformisty, kteří se v minulosti zastávali postupné normalizace vztahů se Západem. Raísího politika přednostní spolupráce s Ruskem a Čínou, smrtelného nepřátelství vůči Izraeli a odmítání jakýchkoliv brzd pro íránský jaderný program se nepochybně nijak měnit nebudou. 

Jen bláhové naděje na liberalizaci v Íránu, které část americké Demokratické strany chová už od Obamových dob, se po nedělním pádu prezidentského vrtulníku jeví ještě o něco pohádkověji než doposud.