Alexej Navalnyj FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Ruské úřady ještě ani nestačily vymyslet několik vzájemně si odporujících, ale nepochybně jistě „pravdivých“ variant o tom, proč opoziční politik Alexej Navalnyj náhle zemřel, ale část českého internetu má jasno v jedné věci. Navalnyj nebyl nic jiného než ruský nacionalista a podle jedné formulace jednoho turbomyslitele to byl prostě jenom „Putin s hezčí tvářičkou“. Vynořilo se několik starých citátů, které Navalnyj pronesl před lety.
V podstatě to všechno ukazuje zvláštní směs nevědomosti a snahy působit cool a zároveň dát najevo, jak je mluvčí jakoby nad věcí. Tím si lidé dodávají zajímavost, nepůsobí jako fanoušci a idealisté, čímž si dodávají důstojnost.
Předně by bylo dobré se osvobodit od představy, že ruská opozice bude cosi jako směs různých profesorů Patočků, popřípadě světců, ale radši spíše světců západního typu, jako byl třeba svatý Alois nebo svatá Anežka Česká. Pokud někdo do této podoby nezapadá, přiřadíme ho rovnou ke kremelské zločinecké partě, čímž si zjednodušíme myšlení.
Svatost v politice moc nehledejme. Ano, v roce 2021 prohlásil papež František politika a jednoho z otců Společenství uhlí a ocele Roberta Schumana za ctihodného, což je první stupeň v procesu prohlášení za svatého, takoví lidé se ale v politice vyskytují spíše ve značně homeopatickém množství. Tam najdeme (občas) spíše mučedníky než světce, což není totéž.
Alexej Navalnyj předně nebyl disidentem, byl opozičním politikem, přičemž je potřeba pořád klást důraz na slovo politik. Znal svoji klientelu, to znamená ruskou populaci, kterou se pokoušel oslovit. Věděl, že u lidí všech vrstev, inteligence, dokonce možná i politického zabarvení vždycky spolehlivě zabere téma korupce. Pátrat v Rusku po korupci je poměrně jednoduchá záležitost, protože se stačí z libovolného místa podívat jakýmkoli světovým směrem a pak ještě nahoru a dolů. Najdete tam nesčetně případů od nejnižších pater společnosti až po ta zcela nejvyšší, protože v Rusku ryba smrdí od hlavy ještě víc než kdekoliv jinde. Puch je to tak nesnesitelný, že se ho lidé naučili snášet.
To, že si někdo vybere jako téma korupci, ještě neznamená, že v existenci této korupce nevěří nebo že by korupce skutečně nebyla zásadním problémem, který se Ruska nejen dotýká, ale je do značné míry jeho podstatou.
Navalnyj nepochybně byl podle našich měřítek ruským nacionalistou, jako je jím do značné míry nejspíš skoro každý Rus, což si rekonstruujeme z toho, jak se ti lidé navenek vyjadřují. I u příslušníků exilu slyšíme velmi často vážně míněné obavy, že by se Rusko mohlo rozpadnout, což by mohlo přinést nějaké velmi nepříznivé a nečekané důsledky, nebo dokonce i čekané. Z toho vybočuje pouze několik lidí, kteří se domnívají, že rozpad Ruska by bylo to nejlepší, co by Rusy samotné mohlo potkat. Je to otázka, o které se dá diskutovat. Nám tady, co jsme si s východní mocností něco užili, zní samozřejmě představa rozpadlého a slabého Ruska velmi libě. Rusům ovšem vadit může, protože těch rozpadů už zažili za posledních sto let několik a nemají pocit, že by se jejich život zlepšil.
Takto také nejspíš musíme chápat vyjádření Alexeje Navalného ohledně některých národností v určitých regionech Ruska, stejně jako kdysi jeho vyjádření o Krymu, kde doporučoval uspořádat další referendum.
Dne 23. února 2021 se v médiích objevila zpráva, že organizace na ochranu lidských práv Amnesty International upustila od svého rozhodnutí označovat Alexeje Navalného za vězně svědomí. Důvodem byly politikovy výroky učiněné před deseti až patnácti lety, některé později.
Sergej Abašin, profesor Evropské univerzity v Sankt Petěrburgu, v rozhovoru pro Global Voices v roce 2021 uvedl: „Před deseti lety se politik účastnil každoročních ‚ruských pochodů‘, které měly zjevné xenofobní vyznění. Ve volbách moskevského starosty v roce 2013 bylo jedním z hlavních bodů Navalného projevů téma migrace, proti které navrhoval bojovat, a jeho rétorika byla plná xenofobních útoků na středoasijské a kavkazské migranty, které obviňoval z kriminality, teroristické hrozby a kulturní cizosti.“
V roce 2017 Navalnyj prohlásil, že většina Uzbeků pravděpodobně nezná slavného ruského básníka Puškina, což v Uzbekistánu vyvolalo bouři nevole. V roce 2020 se Navalnyj za tato slova v rozhovoru (již poté, co se zotavil z otravy novičokem) omluvil.
Není třeba takové postoje a výroky bagatelizovat a omlouvat. Co řekl, řekl, co dělal, dělal. Je ale možné to dovysvětlit. Velmi stručně řečeno, příslušníci některých národů impéria nepožívají u etnických Rusů velké obliby. Je to mince o dvou stranách, jako vždycky, když je řeč o migraci. Kolektivní vina je nespravedlivá, sociální problém existuje. Stačí si vzpomenout, jak Kreml s oblibou po násilné smrti nějakého opozičního novináře nebo aktivisty za pachatele označil „Čečence“. Takzvaní Čečenci možná skutečně stiskli spoušť, kdo stál za nimi, je jiná otázka. Rusko ve své demografické krizi imigraci do centra z vlastních republik potřebuje kvůli nedostatku pracovní síly. Někteří příslušníci menšin se podílejí na kriminální činnosti. Někdy je jim přičítána, ač kriminální činnost páchají i samotné ruské orgány. Do jižních republik Kreml posílá peníze, které chybí jinde a spolknou je místní autokraté a jejich dvory. Řečeno jednoduše a ošklivě, někteří lidé lezou etnickým Rusům na nervy.
Pokud jde o anexi Krymu a Navalného výroky, je tu také kontext.
Pro člověka, který se pohybuje v minovém poli ruské politiky a kde bylo hulákání „Krymnaš“ všeobecné, nebyla debata o vrácení Krymu Ukrajině pochopitelně vůbec téma. Bylo by dobré prozkoumat vlastní paměť a svědomí a vzpomenout si, že sotva někdo před invazí v roce 2022 v západním světě o nějakém vrácení Krymu reálně uvažoval. Až když se povedlo udatnou ruskou armádu vypráskat z poloviny okupovaných území, lidi napadlo, jestli by k tomu třeba přece jen nemohlo za nějaké příznivé konstelace dojít.
Navalného vyjádření z 20. února loňského roku bylo zcela jednoznačné.
„Skutečnými důvody této války jsou politické a ekonomické problémy v Rusku, Putinova touha udržet se u moci za každou cenu a jeho posedlost vlastním historickým dědictvím. Chce se zapsat do dějin jako ‚car dobyvatel‘ a ‚sběratel zemí‘. Desetitisíce nevinných Ukrajinců byly zavražděny a další miliony postihla bolest a utrpení. Byly spáchány válečné zločiny. Ukrajinská města a infrastruktura byly zničeny… Jaké jsou hranice Ukrajiny? Jsou podobné ruským – jsou mezinárodně uznané a definované v roce 1991. Rusko tyto hranice tehdy také uznalo a musí je uznat i dnes. Tady není o čem diskutovat. Téměř všechny hranice na světě jsou více či méně náhodné a vyvolávají něčí nespokojenost. V jednadvacátém století však nemůžeme rozpoutat války jen proto, abychom je překreslili. Jinak se svět propadne do chaosu. Rusko musí nechat Ukrajinu na pokoji a umožnit jí, aby se rozvíjela tak, jak si její obyvatelé přejí. Zastavit agresi, ukončit válku a stáhnout všechna svá vojska z Ukrajiny. Pokračování této války je jen záchvatem vzteku způsobeným bezmocí a její ukončení by bylo silným krokem,“ napsal Navalnyj.
Když si někdo klade otázku (zcela pochopitelnou), proč se Navalnyj vracel po pokusu otrávit ho novičokem z léčení v Německu zpět do Ruska, když to připomínalo pokus o sebevraždu, nebere v úvahu jak ruskou mentalitu, tak také roli, kterou si Navalnyj pro sebe vybral.
Radikálnost, jurodivost, jak ji známe u postav pravoslavných světců, také něco, co připomíná ruskou ruletu, je pro nás něčím nepochopitelným. Platí ale, že na hrubý pytel hrubá záplata, takže naše měřítka tady moc použitelná nejsou. Navalnyj věděl, že v zahraničí by mohl pouze objíždět různé konference a inkasovat jako celebrita velké honoráře, nicméně jako politik by tím doma skončil, protože politik žije z toho, že je ve své zemi, jinak je pouze cestujícím obchodníkem s idejemi, které nejspíš nebudou mít žádný praktický dopad. Zariskoval a v tomto případě to skončilo tím, že ho zabili, zavraždili, eliminovali. Načež se domnívají, že věc je vyřízená.
V obecnější rovině ovšem platí, že bojovat se dá s živým člověkem, možná nad ním i vyhrát, ale v případě někoho, kdo je mrtvý, se nad ním už zvítězit nedá. Změnil se v obraz a ten obraz je nenarušitelný, neporazitelný, bude se vynořovat, kdykoliv lidé budou chtít. Obraz člověka už nelze mučit, nelze ho zavřít, nelze ho vydírat, nelze ho uplatit. Navalnyj se nyní promění v něco podobného, jako byl zavražděný Boris Němcov, zatímco stárnoucí a chátrající Vladimir Putin bude stále před očima jako tak nějak živá bytost, jejíž úpadek všichni v přímém přenosu sledují. Zbabělý „bunkrděd“, který audience uděluje u stolu délkou připomínajícího letadlovou loď , už nijak nepřipomíná onoho mladého a dynamického politika, kterému Západ nějak prominul minulost v KGB a vraždění civilistů v Čečensku, protože přece Rusko udrží pohromadě a občas hezky mluví a Rusové nad sebou přece potřebují silnou ruku.
Z pohodlného českého prostředí, kde kritici maximálně riskují, že jim u počítače vychladne kafe, je snadné pronášet velkolepé soudy o někom, koho nejenom v životě na vlastní oči neviděli, což se týká prakticky nás všech, ale jeho životem se ani podrobněji nezabývali. Nenasazují do hry svoji kůži, takže jejich výkřiky nemají žádnou váhu. Je zábavné, že takové výplody často pocházejí z řad všelijakých přátel Ruska, okamurovců, českých národovců ve stylu 19. století, v lepším případě od lidí, kteří mají jasnou představu liberální demokracie, a je jasné, že značná část ruské opozice takovou ideu buď neprosazuje, nebo nikdy neprosadí. Výchozí situace a průměrný věk lidského dožití jsou proti nim.
Rusko zažívalo ve své historii různá období, ale ani v těch z našeho hlediska nejlepších neodpovídalo ani zdaleka západním standardům. Naivní Američané, kteří kdysi hlásali, jak by bylo skvělé, kdyby byl americkým prezidentem Michail Gorbačov, by nevydrželi ani v době perestrojky v Rusku žít jeden jediný týden. Na druhou stranu bylo lepší žít v Rusku v roce 1988 než v roce 1937. Stejně tak bylo lepší žít tam v roce 1914 než v 18. století, pokud jste nepatřili ke společenské vrstvě, které je vždy jedno, v jaké době žije.
Sociologické průzkumy, jak je provádí například nezávislá agentura Levada Centrum, ukazují, že po liberálních hodnotách v Rusku není poptávka dokonce ani u mladší generace. Nedá se tedy očekávat, že v příštích 20, nebo dokonce 40 letech bude Rusko připomínat západní země. To jistě neznamená, že by to nemohlo být Rusko, kde se bude o něco svobodněji dýchat, kde se bude o trochu méně krást, které nebude konat vražedné loupeživé výpravy do zemí svých sousedů, kde nebudou propagandisté každý den vyhrožovat jadernými údery na evropská města, kde se nebude o Ukrajincích mluvit jako o obtížném hmyzu, který je třeba převychovat nebo vyhubit. Takové o něco lepší Rusko si lze s jistým opatrným optimismem představit, protože aspoň na nějaké krátké historické období už takové občas bylo.
Když Angela Merkelová navštívila novičokem otráveného Navalného v nemocnici, možná udělala něco podobného jako kdysi Margaret Thatcherová, která si všimla ještě celkem neznámého Michaila Gorbačova a komunikovala s ním. Gorbačov dostal aspoň nějaký prostor se o něco pokusit, byť to dopadlo jinak, než chtěl. Navalnyj už tu možnost nikdy mít nebude.
Z „technického“ hlediska, ošklivě řečeno, je úplně jedno, co bylo bezprostřední příčinou Navalného smrti. Režim ho poslal do lágru za polární kruh, uvaloval na něj opakovaně trest pobytu v „izolátoru“, kde strávil celkem skoro tři sta dní, když si stěžoval na neustálý svit silných žárovek, namontovali mu ještě silnější, kašlali na jeho zdravotní stav. Zavraždili ho a cynický Putinův paňáca Vjačeslav Volodin z jeho smrti obvinil Washington, Brusel a Zelenského.
Máme co do činění se zločineckou bandou. A pokud někdo pronese, že Navalnyj byl jen „Putin s hezčí tvářičkou“, vydává smutné svědectví o své inteligenci.
