Česko navštívil v tyto dny i následník trůnu rakousko-uherské monarchie, tedy i následník českého trůnu, pokud by monarchie před sto lety nezanikla.

Návštěva Karla Habsbursko-Lotrinského (* 1961) v Brně, kde ve čtvrtek přednášel studentům Ekonomicko- správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně, nevzbudila takovou pozornost jako krátké pobyty německé kancléřky a francouzského prezidenta, ani jako účast amerického ministra obrany Mattise na vojenské přehlídce. Je pro nás ale zajímavé, co při té příležitosti řekl. Je nejen představitelem rodu, který u nás stovky let vládl (a rodu, jehož krev měl v sobě i náš Karel IV.), ale také byl v 90. letech poslancem Evropského parlamentu.

Česká televize se ho ptala pochopitelně i na to, jak vidí okamžik, ve kterém se před sto lety pro jeho rodinu a Evropu všechno změnilo. Odpověděl: „Myslím si, že kolo dějin se prostě nedá otočit zpět. Domnívám se, že nemůžeme navázat tam, kde určitý dějinný úsek v roce 1918 skončil. Spíš musíme přemýšlet nad tím, co udělat s dnešní situací, ve sjednocené Evropě, pro náš kontinent.“

To zní skutečně realisticky v době, kdy uprostřed změn mnozí lidé sní o obnově toho, co bylo a už není.

Vyjádřil se také ke stejné otázce, jako exprezident Václav Klaus, totiž k tomu, zda členstvím v Unii neztrácíme naši státní suverenitu. „Já mám strach, že dneska nedoceňujeme hrozbu, která plyne z toho, že se zase stáváme částí, provincií, jiného mnohonárodního seskupení, kterým je Evropská unie,“ řekl pro ČT Klaus. „Spousta pravomocí a kompetencí kdysi suverénního státu byla za poslední léta převedena z Prahy do Bruselu. Ten přesun je skutečně obrovský. V této souvislosti mluvit o suverenitě a samostatnosti České republiky je do určité míry nadsázkou,“ tvrdí také bývalý prezident.

Je zajímavé, že to náš potenciální monarcha vidí přesně naopak: „V Evropské unii existuje základní princip, který je ukotven v Maastrichtské smlouvě, a to je základní princip subsidiarity. A když je subsidiarita správně užita, pak státy příliš neztratí na své státní suverenitě, a zároveň spíše na jiných úrovních trochu suverenity získají.“

A pokračuje: „Dnes je hodně takových stížností, jako že Brusel všechno diktuje, a je tak snadné všechno shodit na Evropu, protože se tam nikdo nebrání. Když ale politiku sledujeme realisticky, pak vidíme, že se problémy většinou nenachází na úrovni Evropy, ale na úrovni národní.“

Televize se ho v rozhovoru také ptá: „Jak vnímáte fenomén, že čím více moci Brusel získává, tím více volbám dominují nacionalistické politické strany?“

Karel Habsbursko-Lotrinský: „Nevidím zde žádnou skutečnou souvislost. Vidím ji ale v tom, že si mnoho států nárokuje věci, které by měly být řešeny na evropské úrovni, a když si je nárokují, a pak je neumí vyřešit, tak svalují vinu na Brusel…  Typickým příkladem je otázka migrace… Je to problém, na který běžné politické strany skutečně příliš necílí, a proto pak zbývá spousta paliva a munice pro okrajové strany, které jsou také o mnoho radikálnější a které se k tomu tématu staví velmi radikálně. Ale myslím si, že v okamžiku, kdy si uvědomíme, že s tímto tématem musíme naložit evropsky, a kdy se k němu realisticky postaví i centrální politické mocnosti, pak to ty okrajové radikální skupiny zase znova oslabí.“

Kolo dějin se skutečně nedá otočit zpátky, aspoň ne nadlouho a k užitku. Je ovšem pozoruhodné, že představitel tak starobylého panovnického rodu, který přišel změnami moderní doby najednou skoro o všechno, dokáže uvažovat tak realisticky a střízlivě a optimisticky o tom, co se děje. Aristokracie má přece jen jednu užitečnou vlastnost, totiž dobrou historickou paměť a zkušenost. Škoda, že nám někdy nedodá aspoň prezidenta. S tím si ale musíme taky poradit sami, to za nás Brusel neudělá.