Americká sonda Perseverance na Marsu (2021) FOTO: ČTK/ZUMA/Nasa/Jpl-Caltech/Nasa
FOTO: ČTK/ZUMA/Nasa/Jpl-Caltech/Nasa
Sledujeme-li mediální scénu a horečné těkání zmatených lidí v covidové éře, je vskutku obtížné pokládat lidstvo za inteligentní živočišný druh. Nechci vypisovat všechny exponáty panoptika, které nás oblažují svými aktivitami, znáte je sami. A mnozí z nás z toho mají na duši chmury. Nejen že nás decimuje ohavná čínská nemoc, s níž obětavě a doslova za pár šupů bojují zejména zdravotníci i jiné profese, ale stále více poznáváme, že náš stát řídí hlupáci a cynikové, kterým již zdaleka nejde o obecné blaho.
Navíc to není tak, že by proti těmto mocným a všehoschopným šíbrům stál nějaký bezelstný, organizovaný a uvědomělý lid. Stále častěji přebírá roli hlasité opozice podivná směsice zoufalců zmítaných iracionálním fanatismem. Nechci užívat ohavné slovo „lůza“, dejme tomu, že jde o zmatené a vyděšené lidi. Antiroušková bojůvka zaměřená na kritiku nekompetentní vlády například bez problémů adoruje jednoho z elitních příslušníků establishmentu, stále destruktivnějšího a stále více mezkovitého exprezidenta. Iracionální popírání pandemie sdružuje bývalé nepřátele a slouží ke šplhu k politickým korytům. Byli to vůbec kdy nepřátelé, ti rasističtí protiimigrační plašani a kariérní komunisté? Myslím, že nebyli, jde o dvě strany téže mince. Kvalitní politická opozice je slabá, nejednotná a ze všech stran okřikovaná. Mnohdy se nám zdá, že je od života stejně odtržená jako aktuálně vládnoucí bařtipáni.
Nejen u nás je to všechno nějaké zmotané, lidé hloupnou i jinde ve světě včetně těch nejtradičnějších demokracií, které nám kdysi bývaly vzorem. Již není nutné posílat armády, lidé si ve volbách likvidují své státy sami a na stříbrném podnose je nabízejí uzurpátorům. Kdo by z toho nebyl znechucený? Ale přesně v téhle poněkud zavšivené době, kdy se nám zdá, že na každém rohu povykuje nějaký idiot, se zároveň děje ještě něco zcela jiného.
Mission Mars 2020
Snad každý z nás 18. února bez dechu sledoval nevídaný přistávací manévr sondy Perseverance na povrch Marsu. Daniel Stach svým brilantním komentářem doprovázel každou jednotlivou etapu konce kosmické cesty. Animace i přenosy ze základny NASA a vzápětí první snímky z kráteru zvaného Jezero a brzy i první zvuky z Marsu opět sjednotily miliony lidí. Nevím, co je pravdy na tom, že významné kosmické lety doprovází kromě bohoslužeb a modliteb v kostelích, synagogách a mešitách například také australští Aboridžinci a američtí Navajové tradičními rituálními tanci a u svých duchů žádají pro vesmírnou expedici zdar. Kdysi to tak bývalo, snad i nyní kdesi v buši tančí šamani v záři ohně a je to něco, co mne opravdu hluboce dojímá. Věda i víra, odvaha, obětavost, umění, nadšení a vzájemné souznění lidských bytostí se vztahují k nebesům. Když dokážeme vykonat nějaký velký čin, je to záležitost celého lidstva a plným právem se k němu hlásí příslušníci různých kultur. Lidé se často chovají jako zfetovaní trotlové, ale také dokážou neuvěřitelně velké věci.
Občas slyšíme, že ty obrovské sumy investované do kosmického výzkumu jsou vyhozené peníze, které by mohly aktuálně zlepšit život milionům lidí. Z ekonomického pohledu to je jistě možné, ale je zde i duchovní význam kosmických letů. Je to vykročení z ušmudlaných poměrů a krizí. I ten nejchudší a nejposlednější člověk je při každé nové kosmické expedici účasten velkého lidského dobrodružství, nebývalého úspěchu vědy a historického milníku.
První pokusy o dobytí kosmu byly motivovány z velké míry vojenským soupeřením bipolárního světa. Ještě v době studené války však začala spolupráce velmocí, jako by si politici, a ještě dříve vědci a konstruktéři uvědomili, že něco tak náročného je věcí všech. Už roku 1975 se ve vesmíru setkaly americká loď Apollo a sovětská loď Sojuz a symbolicky zahájily mezinárodní spolupráci na kosmickém programu. Velké kroky lidstva se zpravidla odehrávaly na pozadí pozemských krizí, ohrožení válkou, převratů, obav a existenciální tísně. Jako bychom potřebovali nějak kompenzovat společenskou frustraci odvážnými činy. Pohled k nebi nabízí jinou perspektivu k pozemskému pinožení. Lidstvo se pomalu stává vesmírným poutníkem. Stojí to miliardy dolarů, je to riskantní podnik, ale je v tom naděje.
Lidé nejsou hloupí a zlí
Antropologové někdy spekulují o tom, že lidstvo už několik tisíc let hloupne. Pokud bychom uvažovali o jednotlivcích, byla by to logická úvaha. V pravěku musel každý člen společenství disponovat velkou mírou odolnosti, obratnosti, vynalézavosti a tudíž inteligence, měl-li v extrémních podmínkách přežít. V dnešní době je v bohaté části lidstva každému zajištěna taková míra komfortu, že příliš inteligence nepotřebuje. Teoreticky se může vysokého věku dožít hloupý jedinec, jehož jedinou činností je pravidelná docházka do nějakého nenáročného zaměstnání, cesta domů a sezení u televize. Okolí takovému člověku již zajistí veškerou péči a jeho nic nenutí přemýšlet, takže otupí.
Pokud však uvažujeme o lidstvu jako o celku, nemusíme propadat beznaději. Povzbuzující je například rychlé nalezení hned několika forem vakcíny proti čínské nemoci. Samozřejmě i během doby, kdy čtete tuto esej, probíhá na celém světě mimo pozornost většiny lidí výzkum v celé řadě oborů a přináší významné výsledky. Tisíce lidí píší knihy, skládají hudbu, malují obrazy, hrají divadlo a točí filmy. Tisíce lidí pomáhají jiným bytostem a brání krajinu proti lidským predátorům. Tisíce odborníků připravily přistání a pohyb sondy Perseverance na Marsu. Udivuje mne, že vřeštící násilník popírající každý výrok vědy a sobecky ohrožující své okolí, tupoň, pro něhož je napěněné pivo důležitější než život bližního, patří ke stejnému živočišnému druhu jako biolog dešifrující DNA nebo matematik schopný vypočítat dráhu kosmické sondy. Inu, svět je velký a o překvapení v něm není nouze.
Máme to nyní těžké, všichni vnímáme ohrožení čínskou pandemií, která kosí již zatraceně blízko nás. Jsme uzavřeni ve svých izolovaných mikrosvětech s jen matnou vyhlídkou na návrat do normálního života. Jsme v tom nějakým způsobem všichni, ať již máme výběh větší nebo menší, ať již máme dost práce i prostředků a umíme omezení zvládat lépe, nebo se propadáme do beznaděje. Jsou v tom dokonce stejně a v jistém smyslu spolu oba „živočišné druhy“, agresivní hlupák i kultivovaný intelektuál, COVID kosí vrahy i světce, ba zdá se, že ty světce trochu častěji. Ale pořád je zde naděje. „Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně“, jak řekl Kant, nebo jak bychom asi řekli nyní: „My lidé umíme i dobré a veliké věci.“
Můžeme doufat, že díky vědě budeme schopni dříve či později pandemii zdolat. Neporazí ji popírání, ezoterické nesmysly, ani agresivita, ale trpělivá práce. Ta věda, která vynesla lidi i úžasné roboty do nebes, pomůže i proti aktuální pandemii a doufejme, že časem i proti těm dalším, které nevyhnutelně přijdou. Můžeme se spolehnout, že všude na naší zkoušené planetě žijí lidé nejen slušní a inteligentní, ale také odpovědní. Nezapomínejme ani na jiné vrcholy lidského ducha, umění, filosofii, společenské vědy. V následujících desetiletích jejich význam vzroste. Budoucnost nepatří ani idiotům (ani fachidiotům), k přežití a k cestě dále budeme potřebovat vyspělou techniku, stejně jako hudbu a tanec a všechny lidi s pevným vědomím solidarity se světem.
Podle staré židovské moudrosti, zaznamenané například v talmudském traktátu Suka 45b a následně často citované, je v každé době na celé zemi třicet šest spravedlivých, na nichž závisí osud světa. Podobně jako byl Hospodin ochoten ušetřit Sodomu, kdyby v ní nalezl deset spravedlivých, chrání náš svět pro tu hrstku „lamed vavniků“, jak se jim říká, neboť písmena zvaná Lamed a Vav jsou číslicemi označujícími třicet šest. Vždy, když zemře některý z nich, objeví se na jeho místě jiný. Na druhé straně je zde nebezpečí, že se jeden z nich zpronevěří, obrátí se ke zlému a svévolně umenší počet spravedlivých. Pak by nás svět zanikl v chaosu a barbarství. Na celé legendě je nejvíce fascinující, že nikdo tyto spravedlivé nezná, a dokonce ani oni sami o svém poslání nevědí. Žijí kdekoliv na zemi naprosto anonymně, nejsou ničím nápadní. Spojují v sobě moudrost, laskavost, spravedlnost a odpovědnost, ale i skromnost, a právě pro ni jsou neznámí. Nepotřebují vystupovat na tribuny, nechtějí vládnout, nederou se do médií.
Nevím, kdo jsou dnešní lamedvavnici, určitě to nejsou pouze vědci, ale pokud ano, jsou to ti z vědců, kteří vědí, jak odpovědné je jejich poslání a nezneužívají vědecké objevy. Možná jsou to zdravotníci pečující o nemocné, možná někdo, kdo právě zachraňuje ohrožené tvory, možná i ten tančící šaman, který tančí svým bohům pro úspěch vesmírných poutníků, protože ví, že je jedním z lidí naší společné země.
Dívám se na blikající červené světlo na obloze, planeta Mars míjí Plejády a svítí jako bójka v nekonečném kosmickém oceánu. To, že po vyprahlém marsovském světě putují chytré roboty, zdánlivě nemá žádný vztah k naší dnešní bídě ve středoevropském semeništi nákazy, kde se pokoušíme přečkat řádění smrti. A přesto jsme na chvíli zmlkli a opustili své bezbřehé polemiky a šarvátky, abychom sledovali zavíření rezavého prachu pod koly báječného marťanského vozítka. A také jsme si opět uvědomili, že jsou na zemi skvělí lidé. Máme své génie, obětavé hrdiny, vizionáře. Můžeme doufat, že lidstvo nezhloupne a nevyhyne, že si nezničí zemi a neprodá svou budoucnost špatným vládám. Důkaz toho, že dokážeme překonat tupost, aroganci a sobectví, uzdravit svou společnost a jít s nadějí dál, je nyní nad našimi hlavami, a právě teď rýsuje stopy v hnědém prachu Marsu.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
