Ryba z rybízu, ryba z rybízu, to já nejím! FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
Nedělní oběd je posvátný rituál. Zapomenout na všechny neshody, spěchy a nedodělky, pěkně prostřít stůl bílým ubrusem, zastavit divokou řeku povinností a bezpečně se schovat do slepého ramene nedělního poledne. Teď jsme tady a pro sebe. Rodina spolu. I před patnácti lety jsme takhle seděli spolu. Z věže v údolí odbíjí poledne, okny je cítit jaro v plném proudu. Jedno batole ve vysoké židli, větší dítko podložené tuhým polštářem.
Mami, co je k obědu?
Vánoční polívka a ryba z rybízu.
Ryba z rybízu, ryba z rybízu, to já nejím!
Je pečená na másle, víš, jak to pěkně voní, pochutnáš si.
Jak ji taťka ulovil v rybízu?
Přesně ta.
Někdy říkáme s naprostým klidem věci, které bychom za jiných okolností považovali za šílené. Ale stávají se. Mně docela často. Tak se po vašem nedělním obědě pěkně uvelebte v křesle, a u kávy si poslechněte jeden úplně banální příběh.
***
Město na sedmi kopcích by mohlo vyprávět. Příběhy o rozjetém autu či popelnici v prudké stráni. O vypracovaných nohou maminek s kočárky a astmatických záchvatech v půli kopce. O míči, co přes plot utekl až do hlubokého údolí. O učení jízdy na kole zásadně na pevném laně. Ale v tomto příběhu je město pouhou kulisou. Místem, kde obytné čtvrti vypadají jako terasovitá políčka. Převýšení sousedních parcel je občas metr, někdy klidně tři.
A tak při okopávání předzahrádky koukám pěkně z výšky na kolemjdoucí a v předklonu jim vidím z chodníku sotva půl hlavy. Svádím boj s plevelem, který se tu za dva roky rozhodl usadit navždy. Koupě domu byla zdlouhavá, jednání s dědici náročná a zahrada ležela dvě sezony ladem. Tak vedu marné boje s motyčkou v ruce. Rýčem i krumpáčem. V plátěné košili po dědovi, kraťasech a pevných botách. Na hlavě klobouk, kdo by chtěl spálený nos. Provoněná repelentem, klíšťata jsou na každém kroku.
Ostatní parcely mají jen malou předzahrádku, sotva na jednu růži a pár levandulí. Náš pozemek je podivně vystrčený, velká část zahrady je pod dozorem kolemjdoucích. Na podzim jsme aspoň podél plotu natáhli tmavou fólii, prostříhali otvory na růže a pivoňky, zakolíkovali a zasypali mulčovací kůrou. S naivní nadějí, že tímto je o kousek zahrady navždy postaráno.
A přišlo jaro, pod fólií vyrašil nezdolný plevel, růže vyhnaly plané výhony a všude se usadily nálety javorů a bříz. Místo procházek s dětmi běhám se zahradním nářadím mezi růžemi, kočárkem se spící Panenkou a věčně utíkajícím Cipískem. Nikdy nevím, jestli se pokusí přelézt vysoký plot, nadzvedne pomocí páky víko od studny, nebo vyšplhá až do koruny stromů. Inu, dovolená.
Mulčovací kůra mi dráždí oči i nos, v předklonu střídavě pláču a smrkám. Občasní kolemjdoucí mají dobrou podívanou a většina ani neodpoví na pozdrav, jsme pro ně ti noví. Cipísek chvilku pomáhá s plevelem, v klidu se zaberu do práce, když mi kousek od hlavy promluví půlhlava souseda:
Dobrej den přeju, paní, kape vám krev z nosu a rostou vám tu smrži.
Prudce se zvedám, konečně pozdrav. Ano, od dob, co bdím po nocích kvůli dětem, se mi snadno spustí krev, ostrý zápach z kůry to asi urychlil. Vděčná za sousedskou vstřícnost se usmívám, odhrnuji vlasy z obličeje, lovím kapesník, košile už je stejně zdobená rudými fleky.
Dobrý den, opravdu jsou to smrži? Znám je jen z atlasů a z jedné večeře v Amsterodamu.
Během vteřiny mi v hlavě blesknou vzpomínky na dětství, v koutku za gaučem hromádka knih a v Atlasu hub dokola prohlížím obrázky a názvy. Smrž obecný, jedlý, výtečný. Podivný tvar klobouku a děsivá barva. Vedle sametových hříbků a vymodelovaných žampionů působí nepatřičně. Atlas byl výtečným trenérem paměti, učitelem představivosti a dodnes mi některé barvy oblečení připomínají houby: dáma v zeleném kabátku, vzácná, prudce jedovatá.
V druhé vteřině je tu večeře v business klubu v staré části Amsterodamu, podzimní setkání finančních ředitelů. Vyděšená z letu coby matka malinkých dětí, povzbuzena příběhy Leteckých katastrof, které muž dvakrát týdně rád sledoval. Vážný hlas Valérie Zawadské mi velel odpočítat, kolik řad od nouzového východu sedím, a říct si, že v šesté řadě už nemám šanci na přežití. Palubní personál si mě vyhlédl jako zodpovědnou osobu a posadil strážit nouzový východ, tak jsme mohli odletět. Nad večeří s řediteli z celého světa rozpačitě hledím na zvláštní kolečka vedle steaku a francouzská kolegyně vysvětluje, móčela móčela, delikatés, delikatés. Došlo mi, že morchella je smrž.
Třetí vteřinu se už usmívám, půlhlava staršího pána působí sympaticky, spustí výklad: Paní, to je obrovská pochoutka. Ve světě se za to platí zlatem! Hříbková omáčka, do guláše místo masa, vůbec se toho nebojte, je to vynikající! Ráno jsem šel na ryby a cestou kolem plotu počítám, že jich tu máte snad padesát. Smrže si natrhejte, to je vzácnost, s ženou to máme moc rádi. Ony rostou z mulčovací kůry, svědčí jim zapařená země pod fólií.
Na okně se na sluníčku suší smaltovaná mísa, včera jsem v ní zadělávala těsto. Pár vám jich natrhám, ano? Běháme podél plotu, on metr a půl pode mnou a vybírá jak v obchodě, tuhle chci, tahle už patří leda na kompost, támhlety mi dejte všechny, ty malé ještě nechte vyrůst, a do guláše patří hodně cibule, nezapomeňte. Cipísek pomáhá, mísa už je plná smržů, opravdu krásně voní. Podávám ji přes plot, já natažené ruce dolů, soused natažené ruce vzhůru, ještě kousek, kousíček, pár smržů mu spadne přímo do obličeje, ale už mísu drží. Kakraholte a doprkýnka práce, hudruje soused, krotí se před Cipískem, ale je rád za houbovou nadílku.
Nemáte zač a mísu mi vraťte, jinou nemám a je od maminky.
V kočárku začne plakat Panenka, na shledanou a běžím za ní. Nářadí už zůstává osamoceno, s dětmi musím domů, přebalit, nakrmit, dovařit. S Cipískem si pozpěvuji, Morchella, Morchella, spadla ti do čela – a smějeme se tomu pořád dokola. Po chvilce cinkne zvonek, s Panenkou v náručí otvírám a soused mi podává smaltovanou mísu – s kaprem!
Děkuji, v neděli si pochutnáme, to jste hodný.
To víte, paní, já chodím chytat pořád a doma už to nejí ani kočka.
Cipísek se raduje a já přemýšlím, kam s ním. S kaprem. Do sudu s dešťovou vodou, vedle skleníku. Volám muži, že máme kapra a on slibuje, že ho večer naporcuje. Jdeme hned k sudu, Cipísek nese hrdě mísu a vyklápíme rybu do vody. Chvíli se převaluje, pak vynoří hlavu, prohlídne si ženu se dvěma dětmi v náručí, zakoulí očima a zmizí v hloubce.
Zbytek dne probíhá banálně, jako každý jiný. Oběd, uspávání, umýt nádobí, Cipísek zase nespí, uspávání podruhé, Panenka už je vzhůru a Cipísek konečně usnul. S Panenkou v náručí poklidím nářadí na zahradě, natrhám pár kytek, pověsím prádlo, seberu prádlo před deštěm, lovím na okně probuzeného Cipíska, zkrátka nuda, dovolená.
Muž se vrací domů, děti mu skáčou na klín, aspoň můžu ještě chvilku bojovat s plevelem. Práce mi jde od ruky, ale najednou z okna křik, Cipísek si z desky a koleček vyrobil první skateboard a rozsekl si hlavu o jídelní stůl. Ještě netuším, že takových úrazů nás čekají desítky a zatím nemám v lékárničce mašličkovací sadu. V panice balíme sebe, děti, sedačky, průkazku pojišťovny a spěcháme na pohotovost, evidence, RTG hlavy, mašličkování, celý pavilon na nohou, protože malý Cipísek umí překřičet i sanitky.
Návrat domů, ještě nakoupit, Cipískovi bolestné, velcí unavení, děti mají energii z nových zážitků. Doma všechno vyklidit, setřít krev, dát prát prádlo, večeře, koupání, uspávání, zkrátka banality všedního dne. Muž si balí věci, zítra odjíždí na pár dní, ještě peču buchtu, venku dávno tma, konečně usedáme chvilku k televizi, nějaký dokument o moři, dáš si ještě něco k jídlu, snad jen šťávu, prosím tě, tak už snad máme klid. Ryby v moři plavou, tisíce ryb. No jo. Kapr. A ty nebudeš doma.
Dva dospělí jedinci seberou zbytek sil, muž před garáží chystá stůl a nářadí, já hledám baterku a cedník na těstoviny; improvizovaný podběrák. Tiše kráčí dvě strašidla zahradou, kočky ze sousedství jim mrouskají na cestu. Na konci zahrady se zastaví u sudu, ona svítí, on marně loví cedníkem v sudu. Haló, kapře, tak jsme tady, ale on je na dně.
Ve skleníku zůstala motyka, muž obrácenou stranou klepe třikrát do sudu. Dun, dun, dun, zní do nočního ticha. Na hladině se tvoří kruhy, odspodu je vidět pohyb, žena svítí, muž chystá cedník, blublublu, kapr vyskočí nad hladinu, propleská muže a mizí zpět v hlubině.
Při prvním výjevu se žena vydrží nesmát, muž vydrží neklít. Pokus druhý. Dun, dun, dun, kruhy na hladině, tmavá silueta pod světlem baterky, blublublu, proplesknutí a únik do hlubin. Žena už se dušeně směje, kužel světla se zřetelně třepe, muž něco cedí skrz zuby, ale zatím neztrácí klid.
Pokus třetí, tentokrát s větším odstupem lovce od hladiny, dvě proplesknutí stačila. Rozechvělý kužel světla, nesměj se, nesměj, dun dun dun, nic, už ho nebavíme. Dun, dun, dun, žena svítí, muž s cedníkem v pohotovosti, blublublu, kapr vyskakuje, muž bekhendem podebírá kapra… a kapr ladným obloukem skáče do rybízu. Kužel světla kmitá všude, ona se směje nahlas, on kleje nahlas, ale směje se taky. Kapr se mrská na keři a s každou snahou chytit ho se propadá hlouběji dolů. Ona ze skleníku bere zahradnické nůžky, vystříhá pár šlahounů, on konečně vyloví nebohého kapra. V sousedství svítí všechna okna, ti noví vydávají na zahradě strašné zvuky, to tu dřív nebylo, paní, my jsme bývali klidná čtvrť.
Ještě chvilku práce před garáží, úklid náčiní, porce kapra do mrazáku, vychladlou buchtu nabalit na cestu a snad už konečně spát. Než se vzbudí některé z dětí, inu, noční směna, dovolená.
Tak končí banální příběh jednoho obyčejného dne, samozřejmě s happy endem. Na konci byl nedělní oběd, rybí polévka s opraženými kostkami chleba, pečený kapr na másle a kmínu, děti se v tom nimraly, ostatně jako vždy. Zkrátka neděle, sváteční rituál, zklidnění v bouři všedních dní, čas jen pro sebe.
