Ilustrační foto FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK / AP / Evgeniy Maloletka
KOMENTÁŘ / Události v ruské Bělgorodské oblasti, kam dvě ruské opoziční ozbrojené organizace provedly výpad z ukrajinského území, naznačují, že ukrajinská protiofenziva, mnohými prognózami situovaná na přelom dubna a května, se dosud nachází v přípravné fázi – konkrétně ve fázi ovlivňování protivníka a tvarování bojiště.
Ovlivňování protivníka je v tradiční vojenské literatuře známo jako pátý princip válečného umění v podání čínského učence Sun-c‘, jemuž je připisován vlivný spis Umění války z 6. století před Kristem. Spočívá ve snaze docílit toho, aby protivník jednal způsobem, který bude výhodný pro zvolenou vlastní strategii. Taková snaha se musí podle Suna opírat o dokonalou znalost situace, schopnost oklamat nepřítele, pokud jde o vlastní plány, a to vše musí být uskutečněno „bleskovou rychlostí“. Kombinací uvedeného vzniká strategie, která útočí nejen na protivníkovy zdroje, ale ještě více na jeho myšlenkové procesy a vůli.
Vylodění v Normandii
Za klasický příklad takového ovlivňování protivníka můžeme považovat Operaci Bodyguard navrženou během druhé světové války britskými plánovači před vyloděním v Normandii. Podstatou úsilí byl záměr oklamat vrchní velení německého wehrmachtu, pokud jde o lokaci a načasování angloamerické invaze do kontinentální Evropy. Němci měli uvěřit, že k invazi dojde později, než k ní ve skutečnosti došlo, a také na jiném místě. Spekulovat měli o francouzské oblasti Pas-de-Calais, jižní Francii, Balkánu či Norsku.
Součástí Operace Bodyguard se stala Operace Fortitude, specificky věnovaná „výrobě“ údajných hrozeb vyloděním v oblasti Pas-de-Calais a Norska. Tyto falešné hrozby měly zabránit Berlínu ve včasném soustředění dostatečných sil v Normandii a následně také ve včasném vyslání posil, až samotné vylodění začne. Součástí klamání protivníka se stalo i zřízení fiktivního štábu čistě administrativního armádního uskupení, formálně pod vedením amerického generála George Pattona, ve východní a jihovýchodní Anglii.
Použité techniky zahrnovaly fyzické předstírání přípravných aktivit k obojživelné operaci, falešnou elektronickou komunikaci, „náhodné“ úniky falešných informací o operaci prostřednictvím diplomatických kanálů nebo dvojitých agentů. Došlo také k uzavření oblasti „s invazní armádou“ pro veřejnost, vystavování atrap vyloďovacích plavidel na pobřeží pro nepřátelský letecký průzkum, simulaci zvýšené aktivity v přístavu Dover či ke změnám v dopravním značení.
Zbytečný Atlantický val
Ve prospěch „prozrazených“ plánů na invazi v oblasti Pas-de-Calais přitom svědčila nejmenší šířka kanálu La Manche v daném místě, stejně jako potenciálně nejkratší cesta do Německa i vhodnější počasí pro samotné vylodění.
A opravdu, velitel opevňovacích prací na tzv. Atlantickém valu generál Erwin Rommel vyplýtval značné prostředky na budování fortifikací právě v oblasti, kde nakonec žádné spojenecké vyloďovací plavidlo nepřistálo. A když k invazi v Normandii došlo, Hitler byl stoprocentně přesvědčen, že se musí jednat jen o krycí manévr, zatímco skutečný úder přijde teprve později v oblasti Pas-de-Calais. V prvních rozhodujících hodinách po vylodění Spojenců, kdy se vysazení vojáci na normandských plážích jen taktak drželi břehu, proto Hitler zastavil postup protiútočících obrněných divizí a vyčkával, takže na odražení útoku už bylo příliš pozdě. K úplnému odtajnění Operace Fortitude došlo teprve v sedmdesátých letech minulého století.
Ukrajinské „tvarování bojiště“
Ovlivňování protivníka tak, aby si vytvořil falešnou představu o chystané operaci, nevhodně přemisťoval své síly a přijal další pro něj nepříznivá rozhodnutí, je pochopitelně tím důležitějším úkolem, čím více jsou na papíře síly obou stran víceméně vyrovnány a čím obtížnější je tedy dosáhnout alespoň lokální početní převahy útočníka nad obráncem.
V podmínkách války, která v posledních měsících velmi připomíná statickou „válku měst“ z prostřední fáze irácko-íránského konfliktu v letech 1980–1988, musí ukrajinské štáby zohlednit skutečnost, že po opevňovacím snažení ruského generála Surovikina již neexistují žádné inherentně „slabé úseky ruské fronty“. (Mám na mysli slabiny toho typu, jaké vloni umožnily bleskové osvobození většiny okupovaného území Charkovské oblasti.)
Pokud má být tedy příští protiúder okupantům zasazen v místě, kde existuje solidní naděje na výrazný úspěch, závisí to na aktivním vytvoření příznivé situace na příslušném úseku. Mnohem méně komplexní činnosti než sofistikované klamání nepřítele, označované běžně jako „tvarování bojiště“, zahrnují akce typu ničení velitelských stanovišť, dopravních uzlů, skladů zbraní a munice či „změkčování“ nepřátelských jednotek, které budou později čelit útoku.
Kromě rutinních taktických opatření, jako přípravná dělostřelecká palba, existují i mnohem sofistikovanější nástroje, jak dosáhnout oslabení konkrétního úseku nepřátelské fronty. Jedním z nich je například spotřebování jeho záloh na jiných úsecích. A dalším vytvoření zdánlivé hrozby, která vyvolá odsun vojsk z místa skutečného ohrožení.
U Bachmutu Rusové nic nevyhráli
Už 25. května začalo stahování žoldáků skupiny Wagner z oblasti Bachmutu a jejich střídání vojáky pravidelné ruské armády. Samotní wagnerovci budou po tuhých bojích o město přinejmenším několik měsíců velmi omezeně bojeschopní, zatímco na jejich místo přijdou síly, které mohou chybět jinde.
Tento proces na ukrajinské straně v podobném rozsahu nevidíme. Čerstvé jednotky, zejména dlouho očekávané mobilní brigády vyzbrojené západní bojovou technikou, se tu vůbec neobjevily – a Kreml si stále nemůže být jist, kde se nakonec objeví. Obránci se po závěrečných protiútocích stahují do připravených vyvýšených obranných postavení severozápadně od města, z nichž dokáží bojiště snadno pozorovat a ovládat palbou.
Proto se ruské pozice v rozbitém Bachmutu mohou již brzy stát fakticky neudržitelnými. Při útoku na kdysi sedmdesátitisícové město, které postrádá jakýkoliv strategický význam, Rusové v řádu měsíců podle vlastních údajů ztratili nejméně 20 000 vojáků – a nezískali v zásadě nic než neobyvatelné trosky. Na závěr „úžasného“ Prigožinova útoku si pak tento úsek fronty vyžádá nasazení čerstvých armádních sil.
Celou bitvu o Bachmut, často prezentovanou především v symbolické rovině a připomínající příběhy obránců doněckého letiště nebo Mariupolu, bychom tedy spíše měli vnímat jako proces, během nějž při pouličních přestřelkách došlo k opotřebování bojového potenciálu ruských okupačních sil, doplněných loňskou částečnou mobilizací a Prigožinovým verbováním v trestaneckých koloniích. Obrana Bachmutu, která se jen díky vyhrocenému mocenskému boji mezi ruským ministerstvem obrany a wagnerovci stala natolik významnou záležitostí, absorbovala rány, které Rusko případně mohlo zasadit na jiných, důležitějších místech.
Nerušte nepřítele, když dělá chybu
Ironií je, že Putin, který dvoukolejnost ruských ozbrojených sil a z nich vyplývající mocenskou rivalitu přinejmenším dopustil, pokud ne přímo inicioval, si za tento draze zaplacený strategický neúspěch svých „velmocenských“ plánů může v prvé řadě sám.
Jeho systém vládnutí v poslední době připomíná spíše Hitlerovo vzájemné rozeštvávání podřízených a toleranci či přímo cílené vytváření konkurenčních mocenských center v ozbrojených silách než mnohem centralističtější přístup uplatňovaný jím tolik obdivovaným Stalinem.
Jakmile jednou došlo k nasazení wagnerovců na konkrétním úseku fronty, muselo se přednostně útočit tam, kde se vyskytovali právě wagnerovci, a nikde jinde. A to je také jediný reálný důvod obrovského zmaření ruských sil při dobývání Bachmutu.
Bitva se nakonec změnila v jakousi vývěvu, která odsaje značné ruské zálohy a znemožní jejich budoucí nasazení v případě ukrajinského průlomu fronty, ať už by k němu došlo na kterémkoliv z mnoha míst, o nichž se v otevřených zdrojích spekuluje. „Nikdy nerušte svého nepřítele, když dělá chybu,“ radíval Napoleon. Ukrajinské velení se v případě Bachmutu přinejmenším řídilo touto cennou radou.
Bělgorodská diverze
K nedávnému nájezdu v ruské Bělgorodské oblasti se přihlásily dvě opoziční organizace s vazbami na ultrapravici. Obě dohromady mají řádově desítky, maximálně stovky příslušníků, což znamená, že akce – pokud ji skutečně provedly tyto spolky – měla od počátku minimální přímý vojenský význam.
Pokud by se snad někdo domníval, že se z útoku v Rusku stane jakýsi katalyzátor všeobecné nespokojenosti s režimem, cosi na způsob někdejšího Castrova partyzánského působení v kubánské oblasti Sierra Maestra, musel by velmi přecenit možnosti a schopnosti ruské opozice všeobecně a jejích zmíněných okrajových složek zvlášť.
Skutečný význam celého podniku bude nakonec převážně nepřímý. Zaseje v Kremlu nedůvěru ke schopnosti ruských služeb odhalovat a odstraňovat podobné hrozby, což nejspíše přinese personální čistky na příslušných místech silového aparátu. Putinův režim se stane ještě paranoidnějším než dosud a bude mít sklon na různé krize reagovat přehnaně a přepjatě.
Dále už byl pozorován přesun některých jednotek z ukrajinské fronty do ruského vnitrozemí. Útok totiž mimo jiné upozornil na ubohý stav formálně prováděných opevňovacích prací iniciovaných lokálními úřady. Konkrétně v Bělgorodské oblasti bylo na výstavbu opevnění utraceno zhruba 10 miliard rublů, nicméně v podstatě se jedná o vyhozené peníze.
Západní analytici sice hodnotí výkony ruských armádních ženistů relativně vysoko, ovšem ti zdaleka nejsou jediní, kdo se podílí na frenetickém úsilí opevnit staré i „nové“ hranice Ruského impéria. Prefabrikované železobetonové pevnůstky, které kdosi vyráběl pro účely opevnění okupované Chersonské oblasti, byly například ve srovnání s československými „řopíky“ z druhé poloviny třicátých let minulého století ubohé. A podobně se to má s betonovými protitankovými překážkami zvanými „dračí zuby“, jež by sice dokázaly zkomplikovat útok lehkým tankům před sto lety, ale nikoliv už modelům ze čtyřicátých let, natož současným obrněncům.
Vystrašení ruští vojáci se neubrání
Nájezd také upozornil na skutečnost, že ruské hranice jsou v první linii obsazeny nevycvičenými a špatně zásobovanými jednotkami vojáků základní služby, o něž se velitelé nestarají, ze zázemí jim neposílají jídlo, které jen horko těžko z vlastních kapes zajišťují příbuzní vojáků, a údajně ani často nedostávají munici (!!!).
Tito ubožáci, u nichž nemůžeme identifikovat žádné aktivní rozhodnutí zapojit se do války, bývají příležitostně vystaveni útokům ukrajinských dronů nebo i dělostřelecké palbě, přičemž v takových situacích zůstávají naprosto bezradní a bezmocní. Ve vesnici Grajvoron, kterou se načas podařilo obsadit opozičním záškodníkům, byla zneškodněna zhruba dvacetičlenná skupina „obránců ruské vlasti“, která se ani nezmohla na žádný odpor.
Není pochyb, že po takových událostech budou následovat nejen přesuny ruských ozbrojených sil z okupované Ukrajiny na ruské území, ale také rozsáhlá administrativní opatření směřující k hloubkovým inspekcím podobných pohraničních postavení a eventuálně k jejich převzetí pravidelnými jednotkami, alespoň na exponovaných místech.
Třebaže bychom systém ruských polních i semipermanentních opevnění jako celek neměli úplně podcenit, rozhodně platí, že každá opevněná pozice je jen natolik silná, jako jsou jednotky, které ji mají bránit. A jak se nyní více než jasně ukázalo, vystrašení a nepřipravení ruští vojáci základní služby, zanedbávaní svými veliteli, nedokážou sami ubránit nic.
Nejenže ruští generálové budou muset vynaložit značné úsilí na reorganizaci obrany a na její posílení kvalitnějšími jednotkami, jichž nemají nazbyt. Administrativní aparát a štáby se budou muset navíc v nějaké míře namísto organizaci války v okupovaných oblastech věnovat také zabezpečení hranic a zázemí. Akce typu bělgorodského nájezdu bychom tedy měli chápat především jako nástroj, jak odvést pozornost ruského velení od oblastí, ve kterých je později plánován vážně míněný ukrajinský protiútok.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
