POLEMIKA / Rozloučili jsme se s papežem Benediktem, prezident Zeman skončil bez poct, stejně jako jeho předchůdce Klaus, anebo třeba i primas Duka. Rozloučili jsme se též s vynikající pověstí řady věhlasných duchovních celebrit, následkem odhalených hnusáren dáváme sbohem neposkvrněné pověsti kardinála Špidlíka i svatého Jana Pavla. Starý svět se hroutí, ctitelé svatých šílí, symboly se rozpadají. Nerozbily je pomluvy, ale odhalené hříchy a lhostejnost ke zlu, které se zlem nestalo až dnes, leč bylo jím odedávna.

Jádrem sporu je patrně to, že si někteří vykládají dnešní kritiku jako přehnanou a neodpovídající někdejším poměrům. Proč jsou to tak často zastánci hodnot platných věčně? Mnoho z obviněných se cítí ohroženo „skartační kulturou“ – proč ty ošklivé věci vytahovat ještě dnes a nenechat je prostě oné době?

O mrtvých jen dobře?

„Nemohli bychom si to už odpustit? Vyprovázet Zemana verbálními kopanci … Těmi, kteří stále hovoří o slušnosti?“ ptala se a zároveň útočila v Českém rozhlase komentátorka Týdeníku Echo a vyhledávaná filosofka Tereza Matějčková. Podobně jako ona dává okázale najevo své dobré způsoby mnoho dalších vlivných lidí. Jako by se tu ozývalo dávné rčení: „O mrtvých jen dobře!“

Je nedůstojné vypořádávat se s končící, nebo dokonce mrtvou veřejnou osobou, protože její moc zeslábla? Jedno pravěké tabu zakazuje probírat hříchy mrtvých, aby se nám za to nepomstili ze záhrobí. Filosof T. G. Masaryk kdysi ono rčení nebojácně opravil: „O mrtvých jen pravdu!“ Tereza Matějčková, byť možná nevědomě, použila jednu z rétorických figur, jíž si dnes médii vyhledávaní experti pomáhají k falešné morální nadřazenosti nad lidmi, kteří nerezignovali na odpor ke zlu. Slušně vychovaný člověk si v samém rozkochání nad vlastní slušností pak může nepovšimnout, že odporování zlu se v biblické tradici připomíná jako povinnost, nikoli jen jako slušnost…

Když se tady na zemi potýkáme se zlými věcmi, které jsou dílem lidí, hrozí dvojí úskalí. Jedno, že se urputností odporu sami staneme zlými, ale i druhé, že se vůči důsledným odpůrcům zla vymezíme jako ti lepší, ten pocit nám zachutná, rozum nám ho pěkně nakašíruje a my se nepozorovaně obelžeme.

To první nebezpečí se docela dobře odhalí samo – bojovník ztrácí lidské rysy. To druhé hrozí hlavně intelektuálům, protože se klamně podobá hlavní přednosti intelektuála – budí dojem uvážlivé nestrannosti, odvahy nejít s davem, nepodlehnout emoci, ale vymyslet něco lepšího. Bohužel je to jen zdání.

Rozlišování dobra a zla

Ježíšovi přisuzovaný výrok – „Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému (člověku)“ – ve správném překladu zní: „K tomu vám říkám: neodporujte zlem (ve zlém, ze zlého popudu).“ Na úspěch v ubíjení zla stále silnějšími vlnami dobra nenásilného až pasivního věřil Tolstoj na základě vlastního špatného překladu a špatného svědomí, jak ukázal v polemice s ním Masaryk.

Ruský exilový básník Josif Brodskij vytušil i bez pokusu o nový překlad totéž – ježíšovské je stavět se zlu na odpor všude (jak ukládají Tóra i proroci), ale je nutné dát pozor na to, aby člověk zlo v odporu neužíval a zlem se nenechal vést. V tom rozlišování zla a dobra tkví základní výzkum, odpovědnost i smysl drobné práce, jíž je člověk povinen se zabývat stále a při všem, na čem sejde. Tím získává znovu a znovu nejen intelektuál, nýbrž každý jakousi svou nejistou, ale opravdovou důstojnost. Nakonec z každého rozhodnutí může vzápětí vydat počet.

Intelektuál nadto usiluje o důstojnost skutečnou tím, že svým nadáním pomáhá i ostatním najít „moudrou orientaci člověka ve světě“, jak učil filosof Milan Machovec.  Podle Terezy Matějčkové „filosof nemá nikomu nic dávat, rozhodně ne moudra, ale něco vzít, třeba navyklá hlediska na sebe a na svět“, jak čteme v její předmluvě ke knize Všichni umřete. Hovory ze Slavie (Novela bohemica 2022). Tato publikace přináší dialog filosofů Petra Fischera a Miroslava Petříčka, přičemž v ní čteme i toto velkolepě banální moudro: „No umřete! To jediné, co jim … říct. (…) Tomu se nevyhneme, život je smrtelná choroba.“ Zlo a dobro nejsou už tématem tam, kde se banalita stává moudrem.

Kdo je tady velikán

Co ale dělat, když veřejná diskuse o odcházejících a odešlých veřejných (a mocných) osobách a jejich charakteru uvízla i na tom, kdo z nich je vlastně „velikán“ a kdo už není? Vypadá to, že většině diskutujících není „co brát“, jsou jaksi nuloví. „Velikánem v dobrém i zlém“ nazvala Tereza Matějčková bývalého prezidenta Miloše Zemana. Lze tak nazvat lidskou osobu, která se nejvyšších postů ve státě domohla vědomým lhaním a využívala svého celoživotního zaměstnavatele – státu – výhradně k obohacení vlastnímu a své kamarily? Muže být parazit, proti němuž jeho hostitel nemá obranu, opravdu „velikán“? Když je to veliký cizopasník, stává se tím velikánem?

Může se zloduch stát dobrým proti své vůli? Například tím, že svým škozením způsobí něco dobrého, jak tvrdí o Babišovi a Zemanovi ve svých komentářích třeba Jindřich Šídlo? Právě schopnost rozlišovat mezi zlem a dobrem dělá člověka lidským, takže vypořádání se s problémem něčího odkazu titulem „velikánem v dobrém i zlém“ je rezignace na cosi víc než jen na povinnost intelektuála. Je to mazaná póza…

Je pokrytecké lakovat nejen Zemanovo či Klausovo odcházení „na smířlivo“. Zůstává povinnost držet se pravdivě toho, že odchází ten, kdo skutky prosazoval a celou existencí lnul k tom nejhnusnějšímu, čeho se Masaryk štítil – od nájemného vraha Kajínka přes vrahy masové (Putin, Si) až po lokaje kolem. Podobný vzkaz dala Klausova amnestie na rozloučenou, jež znamenala milost pro zloděje z privatizace. Co však znamená jejich společné mlčení k rozkradení ruského dluhu vůči Česku? Ač mají na svědomí velké ztráty, tuší asi i oni, že se tím nutně velikány nestali.

Malá doba si žádá malé lidi

„Veliká doba žádá velké lidi“, začíná Jaroslav Hašek svého Švejka. Malá doba snad žádá lidi malé a ještě menší. Odcházení papeže Benedikta XVI. a skandály vlivných mužů katolické církve odhalily, že se ani ve světě církevní politiky velikáni nevyskytují… Nejen Tomáš Halík mluvil o veliké osobnosti „inteligentního konzervativce“ a skvělém vědci. Kdyby jím Benedikt byl, nemohl by (nejen jako Němec) omilostnit popírače masového vyvražďování Židů biskupa Richarda Williamsona.

Prý nevěděl… Benedikt nemohl nevědět, že s tridentským ritem vrací do velikonoční liturgie modlitbu „za proradné Židy“ se všemi jejími nenávistnými a prolhanými ohlasy v celých dějinách církve. Hlavně by ale nemohl ignorovat, že osm smrtelných hříchů naší doby, které vedou k odbourávání lidskosti lidstva, nemají svůj kořen v sexuální revoluci šedesátých let, rozvoji kritické biblistiky a pochybnostech o věčné platnosti formulací morálního kodexu, jak píše ještě ve svém testamentu. Musel by nahlédnout, že skutečné hříchy lidstva tkví spíše ve zblbnutí (a přelidnění), které svými zákazy antikoncepce a tolerancí k propojení byrokratizace a technizace sám podpořil.

Oba předposlední papežové byli protagonisté centralizace, hierarchové par excellence, kteří shlíželi blahosklonně na „laiky“ jako duchovní diletanty z vrcholu své profesionální duchovnosti, chatrně opřené o exkluzivitu vlastního vyvolení. Vlídnost k poslušným masám nijak nezlidštila kastovní nadřazenost kněží, jen jejich pýchu zastírala.

Co hůř, zastírala, že se tu z kazatelen a stolců sklánějí lidé často zatraceně malí, kteří na své biskupské a kněžské úřady nestačí, protože nejsou schopni toho jediného, k čemu církvi jsou: poznat znamení doby a orientovat druhé podle nich. Nepoznali, že hlavním nepřítelem evangelia nejsou ani (neo)marxismus, ani východní diktatury, ale jejich vlastní protivná nadřazenost, která už několik staletí nemá opodstatnění – dávno nejsou vzdělanější než „laici“ a sám celibát a vyčleněnost vnější i vnitřní je svatějšími nečiní a nikdy nečinila.

Nekamenujme papeže!

Našli se i v Česku ušlechtilí zastánci velikosti Benedikta a Jana Pavla, obránci jejich pověsti, ale kromě dušování se a fanatického vzteku na kritiky nepředvedli jediný argument. To není nic jiného než další pohrdání „laickým“ publikem – nestojí za přesvědčování v dialogu, vystačí jim hodit tvrzení autorit.

Jako nad prezidenty-velikány rozprostírá svá křídla filosofka Tereza Matějčková, tak nad papeži bdí teolog Zdeněk A. Eminger a podobně kýčovitě volá „Nekamenujme papeže!“ v internetovém magazínu Proboha, užívaje tím oblíbenou figuru demagogů (chce říct vy, ale řekne my) a radí ještě dojímavěji: „S radami, co neměl dělat, se … mohlo přece jen pár dní či týdnů počkat. Benedikt totiž není pouze mužem kontroverzí, ale člověkem, na jehož osudu se ukázala lidská křehkost a zranitelnost, bolest tohoto světa a také to, co je v něm – a pochopitelně i v církvi – unavené, opotřebované a nemocné…“

A dokládá, že „souborné vydání jeho knih … počítá se šestnácti svazky…“, dočkáme se tedy šestnácti svazků, přelouskáme je a promyslíme, a dokud ne, tak „nekamenujme“. Kdo kamenuje? Na dalších stranách Zdeněk A. Eminger prázdně chválí, aniž cokoli doloží, aby se nakonec vyjádřil ke kritice Martina C. Putny, která mu „svou syrovostí připomíná spíš okrajové čtvrti megapolí hluboko po půlnoci než rozumnou analýzu jeho života a díla“. Ani Putnova kritika nestojí Emingerovi za polemiku konkrétní? Tak ji odkáže do noční favely, které se štítí.

A pokračuje stejně, jak začal: „Souhlasím s mými teologickými kolegy a přáteli, že i přes všechnu reverenci, kterou si bývalá hlava církve zaslouží, klimax jeho teologického myšlení nevytvořilo laťku, přes kterou by se nedostali jiní teologové a teoložky 20. století.“ To je snad nejnadutější část z celého textu, takže doufám, že si svou „reverencí“ nepokazil „klimax“ ani nesrazil laťku. Když má papež takové zastánce, už nepotřebuje nepřátele…

Teolog Eminger spěje k vrcholu exhibice své stylistiky: „Svým dílem přispěl (Benedikt) do teologické mozaiky, která nám v postavách velkých myslitelů ukázala, že teologii, řečeno s Edith Stein (Terezií Benediktou od Kříže), nelze dělat po kancelářích, nýbrž jedině „pěstovat jako bohoslužbu“. Jen tak se teologie totiž stane dobrodružstvím, které je s to lidem nasvítit Kristův kříž tak, aby k němu přicházeli a dotýkali se s nadějí a láskou Ježíšových ran, skrze něž nám otevřel budoucnost.“ Jeho teologie je vpravdě kancelářskou bohoslužbou = dobrodružstvím, které nasvěcuje kříž ranami do budoucna…, to nám byl čert dlužen.

Co slovo, to diamant

Podobně vyniká „insiderským“ sebevědomím při vynášení Ratzingera, ale hlavně kopáním do jeho kritiků i publicista Ondřej Bratinka v Konzervativních novinách. Svou směs obdivu a zášti vyjádřil tak pěkně, že se dočkal i pochvaly Dominika Duky v kázání během zádušní mše za papeže. Duka zvláště ocenil a ocitoval slova: „Co slovo, to diamant. Tón německých médií konzervativních i liberálních překvapivě napovídá, že jeho dílo bude ještě doceněno, stejně jako encykliky jeho velkého předchůdce, o kterých mnozí povídají, ale moc je nečtou, asi v obavě, co by tam našli.“ 

Insider se svěřuje, že mnozí povídají…, ale ze strachu nečtou něco, co on čte, a jsou to diamanty. O kolik se má za lepšího insider i kardinál, kteří bez jediné ukázky diamantovosti onoho diamantu svůj soud předhodí, nám – nehodným důkazu, s odpuštěním – „jako perlu sviním“. Měli si ji, na radu Páně, nechat…

Kardinál Duka citoval ve svém vystoupení dokonce i Jana Husa, začátek jeho apoteózy pravdy, která celá zní: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.“ Duka za slovem osvobodí nedodal zbylé, ale přidal svou poznámku, že to mohl Hus dotáhnout tam, co Ratzinger, kdyby měl víc pokory…  Pokory přijmout soud autorit bez toho, že by nám je museli dokázat a odůvodnit v rozhovoru?

Je radost vědět, že když chce být člověk přesvědčován argumenty, hájí proti Dukovi a dalším „ctitelům velikosti“ cosi podstatného. Kardinál Beran ve svém projevu na posledním koncilu obhajoval právě toto právo – být přesvědčován. Právo být usvědčován argumenty a přesvědčován mírně neplatí jen pro rektora a kněze Jana. Máme ho všichni, nejsme totiž žádní laici.

David Bartoň je filosof a teolog, přednáší na Akademii a Gymnáziu Paměti národa v Praze, publikuje v revue Babylon a žije v Petrkově na Vysočině.