Ruský spisovatel Vladimir Sorokin na knižním veletrhu Svět knihy v Praze (2023). FOTO: Petr Machan / Svět knihy
FOTO: Petr Machan / Svět knihy
ESEJ / Jen málo ruských autorů budí takové nekritické nadšení u jedněch a nevraživé odsudky u jiných jako ruský konceptualista a postmodernista Vladimir Sorokin (*1955). Tento autor a jeho tvorba (společně třeba s Ludmilou Ulickou a Viktorem Pelevinem) patří v ruské literatuře moderní doby už po desítky let ke světově nejproslulejším a nejsledovanějším.
Na rozdíl od mnoha svých kolegů nevystudoval Literární institut Maxima Gorkého, ale Moskevskou vysokou školu ropného a plynařského průmyslu. V této branži však nikdy nepracoval a jako začínající spisovatel se stal redaktorem známého sovětského časopisu pro mladou literaturu Směna. Odtud byl nucen už po roce odejít. Důvod? Odmítl vstoupit do komsomolu – a dlužno podotknout, že to si tehdy troufl jen málokdo. Jinak není zrovna všeobecně známo, že působil také jako výtvarník, k čemuž se v poslední době zase vrací. Každopádně už v mládí ilustroval a graficky upravil na padesát knižních titulů.
Monstrum z minulosti
Ostatně postoj ke komsomolu a ke všemu komunistickému, na co Sorokin už jako mladý muž narážel, v něm zůstal po celý život. Svědčí o tom ostatně i nejnovější esej Monstrum z minulosti, který spisovatel napsal hned na počátku války Ruska proti Ukrajině, z něhož tu budeme průběžně citovat, abychom jím tento text prokládali jako intarzii.
Když roku 1999 nemocný Jelcin posadil Putina na ruský mocenský trůn, byla jeho tvář sympatická, možná dokonce přitažlivá, a jeho rétorika zcela zdravá. Mnozí měli dojem, že na vrchol ruské mocenské pyramidy stoupá inteligentní úředník, jemuž je jakákoli pýcha či povýšenectví cizí, a zároveň moderní člověk, který chápe, že postsovětské Rusko před sebou má jen jednu jedinou cestu perspektivního rozvoje – demokracii. Hodně o ní ve svých prvních interview mluvil a sliboval ruským občanům pokračování reforem, svobodné volby, svobodu slova, dodržování lidských práv ze strany moci, spolupráci se Západem, ale hlavně střídání osob v nejvyšších úřadech.
„Nemám v úmyslu se toho křesla křečovitě držet!“ prohlásil tehdy Vladimir Putin. V Rusku, jak známo, lidé, stejně jako kdysi, slovům a zevnějšku svých vládců většinou skálopevně věří. No a tenhle člověk byl, řečeno s Gogolem o jeho hrdinovi z Mrtvých duší, „v každém ohledu příjemný“: otevřený v komunikaci, snažící se každému porozumět, seriózní, ale zároveň vybavený smyslem pro humor, a dokonce i sebeironií.
V té době ho někteří politici, intelektuálové či politologové, kteří jsou dnes zuřivými odpůrci Putina a jeho systému, jednoznačně podpořili, a leckdo z nich dokonce ve snaze pomoci mu k vítězství v nejbližších volbách vstoupil do jeho předvolebního štábu. A on zvítězil. Jenže osudový prsten moci už okoval jeho prsteník a konal své zhoubné dílo – v tom na první pohled sympatickém a živém člověku se začalo zvolna rodit imperiální monstrum.
Moc v Rusku má podobu pyramidální
Ale pokročme dále v líčení Sorokinových životních osudů. Jako spisovatel se formoval během umělecky velmi zajímavých osmdesátých let minulého století, během nichž se tehdejší Sovětský svaz zcela zásadně proměnil. Roku 1985 vyšel v pařížském nakladatelství Syntaxis jeho román v dialozích Fronta; jeho děj se odehrává v klasické sovětské frontě, o níž básník Jevgenij Jevtušenko svého času prohlásil, že je to „nejodpornější projev sovětské epochy“. Bazální absurdita situace lidí v této frontě čekajících spočívá v tom, že nikdo z nich neví, na co se ta fronta vlastně stojí…
Ostatně – co je garantem už půltisícileté konstrukce, na jejímž půdorysu se v Rusku vládne, ať už v čele státu stojí car, imperátor, generální tajemník, nebo autokratický prezident? Právě toto je jedním ze Sorokinových stěžejních prozaických témat:
Moc v Rusku má podobu pyramidální. Tuto pyramidu v 16. století zbudoval Ivan Hrozný – ambiciózní krutý car, zmítaný paranoiou a mnoha charakterovými kazy. Ten za pomoci své osobní gardy, zvané opričnina, ruský stát krvavě a tvrdě rozdělil na Moc a Lid, na našince a cizáky, mezi nimiž vyhloubil hluboký příkop. Svazek se Zlatou hordou ho přesvědčil, že velké Rusko je možné spravovat jediným způsobem: jako okupační moc na tomto obrovském obsazeném území. Moc s manýrami okupanta musí být silná, krutá, nepředvídatelná a pro lid nepochopitelná. Lid smí jen poslouchat a kořit se. A na vrcholu té temné pyramidy sedí jeden jediný člověk vybavený absolutní mocí a všemi právy.
Je to paradox, ale za těch pět století se princip ruské státní moci nezměnil. Což považuji za největší tragédii naší země. Středověká pyramida tady celou tu dobu neochvějně stála, měnila svůj povrch, ale ne konstrukci. A na jejím vrcholu vždy seděl jeden jediný ruský vládce – Petr I., Nikolaj II., Stalin, Brežněv, Andropov… Dnes tam už přes dvě desetiletí trůní Putin. Starý slib porušil a svého křesla se drží ze všech sil.
Mocenská pyramida vladaře intoxikuje absolutní mocí. K nejvyššímu mocipánovi a jeho suitě vysílá archaické, středověké vibrace: „Jste páni této země, jejíž celistvost se dá zachovat jedině silou a krutostí. Buďte neprůzrační jako já, nelítostní a nepředvídatelní. Dovoleno je vám všechno, musíte v obyvatelstvu vyvolávat strach a strnulou hrůzu. Lid vám nemusí rozumět, ale musí se vás bát.“ Soudě podle posledních událostí Putina zcela opanovala šílená myšlenka obnovy Ruského impéria.
Sověty jsou tu navždy
Co k tomu dodat? Středověkou konstrukci pyramidy bohužel nezbořil ani Jelcin, jehož k moci vynesla perestrojková vlna. Ten také jen obnovil její povrch, takže místo chmurného sovětského betonu tu najednou byla křiklavě barevná plocha, tvořená reklamou na západní zboží. V Jelcinovi pyramida moci prohloubila jeho nejhorší povahové rysy: svéhlavost, hrubost i alkoholismus. Jeho tvář se proměnila v těžkou, nehybnou, hrubě povýšeneckou masku.
Během svého panování právě Jelcin rozpoutal nesmyslnou válku s Čečenskem, které se hodlalo od Ruské federace odloučit. Pyramidě, již vystavěl Ivan Hrozný, se podařilo probudit v dočasném demokratovi imperialistu: jako pravý ruský car vyslal na Čečensko tanky a bombardéry, čímž čečenský národ odsoudil k útrapám a obětem.
Jelcin a budovatelé perestrojky v jeho okolí nejenže proklatou pyramidu moci nezbořili, ale na rozdíl od poválečných Němců, kteří během 50. let mrtvolu svého nacismu pohřbili, oni nepochovali ani svou sovětskou minulost. Zdechlinu tohoto netvora, který zničil desítky milionů životů vlastních občanů a vrátil zemi o 70 let zpět, jen odhodili do kouta – však shnije sama. Jenže se ukázalo, že zdechlina je nanejvýš životaschopná.
Vraťme se ještě do Sorokinových literárních začátků. Nesmírně zajímavým juvenilním textem je román Třicátá Marinina láska z prostředí sovětského disentu. Sorokin ho psal na počátku 80. let, konkrétně za tajemnické vlády bývalého šéfa KGB Jurije Andropova. Ten sice panoval se smrtí na jazyku, která na sebe také nenechala dlouho čekat, ale jak se Sorokin přiznává, duch jisté beznaděje, který z tohoto románu čiší, byl dán tím, že tehdejší mladá sovětská inteligence měla dojem, že „sověty jsou tu navždy“.
Putinovo téměř čtvrtstoletí
K tomu snad podotkněme, že „sověty tu sice nebyly navždy“ (na čas je vykořenila Gorbačovova perestrojka a poté Jelcinovy „drsné devadesátky“ s jejich pokusy o politickou i hospodářskou reformu největší země světa, o nichž byla právě řeč), jenže Putinovo téměř čtvrtstoletí u moci i nejnovější politická praxe, umocněná válkou, vedou k návratu do sovětského temna.
Mocenská pyramida se rozvibrovala a ty vibrace zastavily čas. Země jako obrovitá kra vyplula do minulosti, nejdřív do sovětské a pak do vyloženě středověké. Putin prohlásil, že rozpad SSSR je největší geopolitickou katastrofou 20. století. Pro všechny normálně uvažující sovětské občany to přitom bylo vyložené štěstí – po celé zemi jste nenašli rodinu, přes niž by se nepřevalilo rudé kolo stalinských represí. To zničilo miliony životů. Desítky milionů občanů zažily otravu chimérou komunismu, neuchopitelné ideologie, která od lidí požadovala mravní i fyzické oběti.
Jenže Putin ze sebe nedokázal vypudit důstojníka KGB, jehož učili, že Sovětský svaz je naděje celého pokrokového lidstva, kdežto Západ je nepřítel, který je schopný jedině nás morálně rozložit. Stroj času spustil obráceným směrem, vrátil se tak do let svého sovětského mládí a postupně donutil všechny poddané, aby se tam vrátili taky.
Jakmile Putin získal moc, začal se měnit a ti, kteří ho zpočátku vítali, postupně pochopili, že tyhle proměny Rusku nevěští nic dobrého. Televize NTV byla rozdrcena, jednotlivé televizní stanice začaly přecházet do rukou Putinových souvěrců, zavládla v nich tvrdá cenzura a Putin se ocitl mimo jakoukoli kritiku.
Zatčen a na deset let uvězněn byl Michail Chodorkovskij, šéf nejbohatší a nejúspěšnější ruské soukromé firmy. Jeho společnost JUKOS rozkradli Putinovi kamarádíčci. Smyslem této „zvláštní operace“ bylo poděsit další ruské oligarchy. A to se podařilo: leckteří odjeli do zahraničí, ale ti zbylí přísahali Putinovi věrnost a z leckoho z nich se staly jeho „peněženky“.
Den opričníka jako politická vize?
Z novější a nejnovější tvorby na sebe upozornily především romány Den opričníka, Cukrový Kreml, Vánice, Telurie a nejnověji Doktor Garin. Především prvně jmenovaný text je opravdu světoznámý a je považován za velmi přesné alegorické zobrazení osobnosti Vladimira Putina a jeho doby. Sorokin častou nálepku jakéhosi politického vizionáře odmítá a tvrdí, že jeho romány jsou jen a jen beletristickým ztvárněním světa, který kolem sebe vidí. Jak ovšem v Praze při křtu Dne opričníka v roce 2009 uvedl, jeden jeho přítel historik řekl: „Na to, že to nejsou politické vize, ti to až pozoruhodně vychází…“ Zřejmě právě proto je v proputinovských kruzích odmítán, až hanoben.
Zhoubnost mocenské pyramidy spočívá v tom, že vládce sedící na jejím vrcholu přenáší svou psychosomatiku na veškeré obyvatelstvo země. Putinova ideologie je velmi eklektická: úcta ke všemu sovětskému sousedí s feudální etikou a Lenin zase s carským Ruskem a pravoslavím.
Za Putinova oblíbeného filosofa je přitom považován Ivan Iljin – monarchista, ruský nacionalista, antisemita, ideolog bílého hnutí, jehož Lenin v roce 1922 ze sovětského Ruska vypudil a který závěr svého života strávil v emigraci. Když se v Německu dostal k moci Hitler, Iljin ho jako vůdce vřele vítal, hlavně za to, že „zastavil bolševizaci Německa“. „Kategoricky odmítám hodnotit německé události posledních tří měsíců z pohledu německých Židů…,“ psal tehdy.
Když ale Hitler prohlásil Slovany za rasu druhé kategorie, velmi se ho to dotklo a za kritiku führera se dostal až na gestapo, odkud ho vysvobodil Sergej Rachmaninov. Hned nato se přestěhoval do Švýcarska. Ve svých statích Iljin vyslovoval naději, že po pádu bolševismu se v Rusku vynoří jeho vlastní vůdce, který velkou zemi pozvedne z kolenou. „Rusko zvedající se z kolenou“ je oblíbený slogan Putina a jeho putinistů. Stejně jako Iljin se opovržlivě vyjadřuje o ukrajinském státu, „který vytvořil Lenin“.
Ve skutečnosti není tvůrcem nezávislé Ukrajiny Lenin, ale Ústřední rada v lednu 1918 hned poté, co Lenin rozehnal Ústavodárné shromáždění. Tento stát se zrodil kvůli Leninově agresi, nikoli jeho zásluhou. Iljin byl přesvědčen, že pokud po bolševicích nastoupí do čela Ruska moc „protinárodní a protistátní, servilní vůči cizákům, rozvracející zemi a vlastenecky vykastrovaná, která nehájí výlučně zájmy velkého ruského národa a místo toho dá prostor všelijakým zprostituovaným Malorusům, jimž se o státnost postaral Lenin, pak revoluce neustane, ale vstoupí do nové fáze záhuby, způsobené západním rozkladem“.
V řadě Putinových odpůrců
Jedna důležitá poznámka – Sorokin, a to v podstatě jakýkoli, se nečte právě snadno. O příznačné čtenářské náročnosti jeho textu známý český rusista Tomáš Glanc před časem napsal: „Na čtenáře se Sorokin neohlíží, nijak zjevně s ním nepočítá a v určitém smyslu ho dokonce zastupuje. Své ‚čtenářství‘ ovšem rozhodně nepředkládá jako pasivní nebo nezaujatou skrumáž slov: vlastní kompozicí, vlastním autorským prožitkem proměňuje i citaci v tvůrčí čin. Nicméně jako každé čtení, i četba psaním představuje výpověď výrazně jedinečnou, osobní.“
A úplně na závěr jedna osobní zpověď. Když jsem byl před časem v jednom rozhovoru požádán o svůj názor na tvorbu autora, jehož dílo dlouhá léta s velkým zaujetím překládám, odpověděl jsem: „Už jako jeho čtenář jsem byl velkým Sorokinovým fandou – a tady vlastně rozdíl mezi čtenářským a překladatelským vnímáním autorova díla skoro nevidím. Fascinuje mě jeho schopnost střídat styly a psát prózy nejen velmi moderní a postmoderní, ale i skoro klasické (příkladem posledně řečeného je pro mě v každém případě Vánice).“ Mimochodem prakticky totéž platí i o Doktoru Garinovi.
Jak jsme už několikrát konstatovali, Sorokin samozřejmě patří do první řady Putinových odpůrců, ale v předchozích letech, podobně jako další autoři soustavně kritizující jeho režim (Ulická, Alexijevičová) a vlastně i další umělci, nijak ohrožen nebyl – Putin si byl dobře vědom toho, že jeho tvorbu stejně čte jen ta výseč ruského obyvatelstva, která si rovnou myslí to, co on sám.
To se ale v posledním roce dramaticky proměnilo a za kritický postoj k válce vás Putin může odměnit i 15 lety vězení. Proto Sorokin i se ženou (podobně jako mnozí další) odjel do Berlína a prohlásil, že se do Ruska vrátí, až tam bude vládnout někdo jiný a jinak. Ovšem kdy to bude, to se dnes dohlédnout nedá…
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
