Ruská armáda. Ilustrační foto FOTO: Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Public Domain
FOTO: Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Public Domain
KOMENTÁŘ / Rusko se chystá oficiálně vypovědět Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, která je často označována anglickou zkratkou CFE. Dokument iniciovaný v roce 1986 sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem, ale vyjednaný až v samém závěru studené války, omezoval počty kusů výzbroje v pěti klíčových kategoriích. Reguloval tak mezinárodní závody ve zbrojení. To nyní definitivně skončí.
CFE byla po dlouhých jednáních podepsána 19. listopadu 1990 a v platnost vstoupila k 9. listopadu 1992. Vladimir Putin ale 10. května 2023 pověřil náměstka ministra zahraničních věcí Sergeje Rjabkova přípravou procesu odstoupení od této klíčové smlouvy. V roce 1999 byl text doplněn o rozsáhlá nová ustanovení, ale členské státy NATO odmítly ratifikaci aktualizovaného dokumentu, dokud budou ruská okupační vojska přítomna na území Gruzie a Moldavska.
V roce 2007 Rusko „přerušilo“ svou participaci na originální smlouvě, mimo jiné s odvoláním na věcně nesouvisející budování omezené americké protiraketové obrany v Evropě (které se týká strategických zbraní). Toto „přerušení“ však nebylo přehodnoceno ani po „restartu“ rusko-amerických vztahů za Obamovy administrativy. Rusko dále navrhlo smlouvu CFE kompletně přepsat, přičemž jedním z důsledků přepracování mělo být ztížení obrany baltských států silami NATO, jiným zase navýšení přípustných počtů ruských vojsk na Kavkaze (což už ve stručnosti řešily aktualizace přijaté v květnu 1996).
Tanky, děla i obrněná vozidla
Moskva nejprve roku 2007 prohlásila, že smlouvu přestane dodržovat až do chvíle, kdy členské státy NATO ratifikují její aktualizovanou podobu z roku 1999. V březnu 2015 pak Kreml oznámil rozhodnutí úplně odstoupit od smlouvy CFE. A konečně od května 2023 má být proces ruského odstoupení od smlouvy dokonán.
Původní text smlouvy byl zpracován pro dva evropské vojenské bloky a omezoval počty klíčové konvenční bojové techniky na obou stranách následujícím způsobem: žádná strana nesmí mít ve výzbroji v Evropě dohromady více než 20 000 tanků, 20 000 kusů dělostřelecké techniky ráže 100 mm a vyšší, 30 000 kusů obrněných bojových vozidel (obrněných transportérů nebo bojových vozidel pěchoty), 6800 bojových letounů a 2000 bitevních vrtulníků.
K letošnímu roku má celé NATO v Evropě 12 408 tanků, 11 086 dělostřeleckých systémů, nespecifikovaný počet obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty (statistiky „bobtnají“ kvůli lehkým bojovým vozidlům pro průzkum a protiteroristické mise řazeným mechanicky do stejné kategorie jako OT a BVP, ač se pro evropské bojiště v podstatě nehodí), 4506 bojových letounů a 1439 bitevních vrtulníků. Z hlediska původních cílů početního omezování výzbroje nemá Moskva žádný důvod smlouvu odmítat a rušit. I po rozšíření NATO na východ jsou původní stropy z roku 1992 s přehledem dodržovány a rozhodně „nevadí“.
Co je Rusku trnem v oku
I kdybychom předpokládali, že Rusko na neúspěšnou invazi na Ukrajinu zareaguje ještě masivnějším zbrojením, než jakého jsme byli svědky v letech 2008–2022, je velmi nepravděpodobné, že by vážně pomýšlelo na překročení původních limitů CFE v libovolné kategorii zbraní. Například z oficiálně před válkou vykazovaných 12 566 ruských tanků bylo od 24. února 2022 zničeno přinejmenším vizuálně potvrzených 1943 kusů, přičemž skutečné ztráty budou nepochybně výrazně vyšší. A jen samotné doplnění na původní stavy zmíněné techniky by si vyžádalo mnohaletý objem produkce ruských tankových továren.
Nepostaví-li Rusko záhy nové továrny na tanky, pro něž ovšem chybí kvalifikovaný personál, nad úroveň limitů zavedených CFE by se i při trojsměnném provozu mohlo dostat nejdříve někdy za půl století. A v ostatních kategoriích původní smlouvy má šance překročit omezení z roku 1990 ještě výrazně nižší.
Smlouva však nicméně obsahuje také sofistikovaný mechanismus předávání informací protistraně, ověřování a inspekcí, jenž je po mém soudu Rusku trnem v oku podstatně více než samotné dodnes ničím nevadící stropy pro agregátní počty bojové techniky. Smyslem inspekčních opatření bylo kromě mapování destrukce nadbytečné techniky také předcházení nebezpečným regionálním koncentracím těžkého vybavení pozemních vojsk.
Je zřejmé, že během přípravy k novému přepadení Ukrajiny na zlomu let 2021–2022 Moskva shledávala zcela nežádoucími jakékoliv zahraniční inspekce předpokládané původní smlouvou CFE. A v budoucnu bude mít znova zájem v co nejvyšší míře utajit jakékoliv další válečné přípravy.
Chcimírové přirozeně rychle adoptují narativ kremelské propagandy a s jeho pomocí budou „zdůvodňovat“, co bylo údajně na CFE špatného. Racionální a přesvědčivý důvod ke zrušení klíčové smlouvy zabraňující neomezeným závodům v konvenčním zbrojení v Evropě a umožňující předem odhalit přípravy k překvapivým ozbrojeným výpadům však nebudou schopni předložit.
„Mír“ bez inspekcí a důvěry
Především platí, že početní omezení pro výzbroj byla striktně symetrická. Pokud by se Rusko hypoteticky obávalo konvenční převahy rozšířeného NATO, v jeho nejlepším zájmu bylo dál vázat Severoatlantickou alianci stávajícími limity počtů těžké výzbroje, nikoliv tato omezení odstranit. Je pravda, že na straně NATO v některých armádách, například v Polsku, vyloženě za účelem dodržení litery smlouvy vznikly i některé nové „podlimitní“ zbraně, nicméně jejich počty ani význam pro hypotetické bojové operace nebyly vůbec rozhodující.
V čem tedy Rusku „obávajícímu se agresivního Severoatlantického paktu“ prospěje, bude-li NATO moci bez jakýchkoliv překážek zbrojit? To je otázka pro proslulé Rádio Jerevan, protože mimo okruh psychiatrických klinik na ni nikdo jiný zřejmě odpověď nalézt nedokáže.
Z pohledu managementu evropských chcimírů je jistě nezbytné obvinit západní „agresivní pakt“, že „donutil“ hodné Rusko zlikvidovat základní rámec omezující zbrojení v Evropě. Svalit vinu, kterou zcela nepochybně nese Moskva se svým pozastavením a vypovězením smlouvy, na protistranu, která by setrváním dokumentu v platnosti údajně „získala nepřijatelné výhody“. Z takové argumentace pak arci plyne, že Západ smlouvu CFE zákeřně zneužíval zejména tím, že ji dodržel. Avšak každý uvědomělý chcimír snadno pochopí, že právě takový podlý způsob válečných příprav patří k těm naprosto nejzákeřnějším.
V historii tomu až dosud vždy bylo tak, že strana připravující ozbrojenou agresi si před ní v mezinárodněprávním ohledu snažila „rozvázat ruce“ – mimo jiné odstraňováním mezinárodních závazků, které už se jí nehodily do krámu. A samozřejmě ve velkém měřítku nakupovala či vyráběla zbraně pro budoucí použití.
Ale jako že jsou přece čipy ve vakcínách, nic tak dokonale neskryje skutečné záměry vesmírných ještěrek a vrahů z „Volstrýtu,“ leda nedostatek náhradních dílů k těžké výzbroji nebo zásoby munice v západních skladech, které vystačí na pouhých pár dní bojů. Ti, kdo ještě neprohlédli, jak to doopravdy chodí na naší placaté Zemi, se mohou snadno nechat zmást a dospět k chybným závěrům podsouvaným „mejnstrýmovými“ demagogy. Lživý tisk a zaprodaná Česká televize podle očekávání drží basu s Velkým bratrem. Skutečná svoboda projevu totiž podle chcimírů začíná teprve s právem říkat, že 2 x 2 = 8, přičemž největšími imperialisty jsou dle této „logiky“ právě ti, kdo se pro budoucí válku v Evropě vůbec nevyzbrojili.
Může tedy v Evropě existovat mír bez verifikací, inspekcí a bez důvěry léta budované na základě kontrolních režimů zavedených smlouvou CFE? Jestliže vakcíny prý slouží k šíření nemocí, pak nepochybně také smlouvy o kontrole zbrojení představují nejlepší nástroj válečných příprav, který je třeba rozhodně odmítnout. Takový je zákon „alternativní pravdy“ vzývané nespokojenci s mozky přeformátovanými konspiračními teoriemi. To by v tom byl čert (anebo Brusel), aby se příslušná cílová skupina opět nechopila příležitosti odlišit se a veřejně zastávat „originální“ názor, který v ČT určitě nikdy neodvysílají.
Kdo se brání, zbytečně prodlužuje válku, zatímco ten, kdo se nevyzbrojuje, ji ve skutečnosti chystá. Do opravdového boje za mír zasáhnou až pokojně orající traktory, po splnění palebné mise odlétající na základnu. Ruské bomby chrání pokoj spravedlivých „našichlidí“ před krvežíznivými liberály usilujícími o zvrácený sex se želvami. Pokud snad nevěříte, že formulace v posledních několika odstavcích může vůbec někdo brát vážně, vydejte se co nejdříve na objevitelskou výpravu do říše sociálních sítí a řetězových e-mailů.
Bude teď NATO zbrojit nad rámec CFE?
Obecně řečeno, země NATO reagovaly na poslední ruskou agresi objednávkami nejnovějšího vybavení, které typicky dosahují řádově desítek kusů. Kromě toho budou navyšovat zásoby munice a postupně organizačně přecházet nazpět k větším jednotkám, jako jsou brigády nebo divize. A značný podíl provedených objednávek se týká modernizace formou „kus za kus“, nikoliv výrazného navyšování celkových počtů.
Kromě Polska a částečně Finska, což jsou nové „frontové“ státy, nikdo neobjednává stovky nových tanků či letadel. NATO bylo zcela spokojeno s početními omezeními smlouvy CFE již v roce 1992 a nikdy k nim nevzneslo zásadní výhrady. Ani dnes není namístě očekávat, že by usilovalo o jejich překročení.
Vyhodnocení zkušeností z války Ruska proti Ukrajině nepochybně s určitým zpožděním povede k navyšování počtu tanků a dělostřeleckých systémů, ale ani poté se sumární údaje nedostanou přes hranici 20 000 kusů. Velká část objednaných nových tanků nahradí ve službě modely sovětského původu, donedávna provozované postkomunistickými státy. Nové dělostřelecké systémy mají mít spíše výrazně vyšší dostřel než staré (oproti letité české houfnici DANA i více než tři a půl násobně), místo aby armády objednávaly tisíce průměrných zastaralých děl.
Pokud by tedy otázka zněla, zda NATO po ruském vypovězení CFE změní dosavadní praxi dodržování smlouvy, v nejobecnější rovině můžeme odpovědět záporně. K ničemu podobnému se nechystá. Militarizace západních společností není na pořadu dne.
S humbukem ohlášené programy, jako dozbrojování Bundeswehru za 100 miliard eur nabírají stále větší administrativně zaviněné zpoždění, čemuž sekunduje také české ministerstvo obrany se svými nákupy tanků odsouvanými prakticky až do příští dekády. Německo už přiznalo, že nedokáže v termínu splnit nové závazky vůči Alianci, zatímco jiné členské státy se od něj liší zejména chybějící vůli nahlas připustit skutečný stav.
Ani po vypovězení klíčové smlouvy Kremlem se nebude NATO snažit v počtech bojové techniky předehnat ruskou stranu. Neexistuje k tomu nejmenší důvod. Hlavní důraz bude nyní položen na posílení obrany východního křídla Aliance, nikoliv na získání celkové početní převahy, která by odpovídala ofenzivním záměrům.
Takto by mohla vypadat oficiální argumentační linie odpovídající konfrontaci s Moskvou a se chcimíry. Tedy tam, kde se vůbec uznává, že je třeba se ruské propagandistické a politické válce bránit a získávat na stranu demokracie nerozhodné nespokojence. Chcimírové samotní v klidu uvěří i největším nesmyslům šířeným Matějem Stropnickým o nové česko-americké smlouvě, kterou nečetl, a zrovna tak i sebevětší pitomosti svalující vinu za likvidaci Gorbačovova celoevropského dědictví na Západ.
Absurdní touha po „pragmatickém“ míru s Ruskem
Podle psychologa Michaela Langona provozuje destruktivní kult „vysoce manipulativní skupina, která využívá a někdy fyzicky a/nebo psychologicky poškozuje členy a nově získané příznivce“. Skupiny západních chcimírů, počínaje relativně „umírněnými“ komerčními fašisty typu Tomia Okamury a konče nově úspěšným radikálnějším spolkem manipulátora Jindřicha Rajchla, takové charakteristice odpovídají. Jde o vůdcovsky orientovaná uskupení systematicky zneužívající členy a příznivce, ekonomicky z nich těžící a současně manipulující jejich světonázor směrem ke konspiračním teoriím prezentujícím demokratickou politiku jako zlovolný podvod páchaný na těch, „kdo ještě neprohlédli“.
Kdo s těmito politickými „kultisty“ nesouhlasí a předkládá jim fakta a věcné argumenty, „dokáže“ jim pouze to, že v jejich očích patří k „neosvícenému mainstreamu“ a ještě se „nedopracoval“ k jejich obrazu světa. Ve veřejném prostoru je třeba vést polemiku proti chcimírům, ovšem bez plané naděje, že by cokoliv přesvědčilo je samotné. V kontextu ruského vypovězení smlouvy CFE je údajná touha chcimírů po „pragmatickém“ míru s Ruskem zcela absurdní a nedává žádný smysl. To je ale informace jen pro přihlížející publikum. K nim samotným už nikdy nedoputuje, protože jejich způsob uvažování se nevratně změnil.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
