GLOSA / Občas se zdá, že Česko a Češi nevědí, kam civilizačně patří. Když v roce 2013 prohlásil neúspěšný prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, že jsme nikdy nebyli součástí západní Evropy, rozpoutala se bouře. Někteří mu tleskali, neboť to pochopili jako apel k obnovení sebevědomého středoevropanství, jiní mu spílali, že popírá náš historický vývoj i geopolitický kurz po roce 1989 – prý z něj mluvila hořkost po prohraném duelu o Pražský hrad. Jenže tentokrát nešlo ze strany knížete o provokaci či nadsázku, neboť pouze konstatoval banální fakt. Česko je součástí střední Evropy, k čemuž ovšem dodejme, že stejně tak Itálie patří k Evropě jižní a Skandinávie k severní.

Na Schwarzenbergův výrok tehdy reagovali například novináři Erik Tabery a Karel Hvížďala, a to s jistým údivem. Jenže jde o zmatení, kdy se nepochopitelně zaměňují pojmy „západní Evropa“ a Západ, což není označení světové strany, ale název civilizace. Ano, střední Evropa je součástí Západu, byť mnozí Češi si učinili ze středoevropanství zvláštní alibi, jak zůstat někde „uprostřed“ mezi Západem a Východem.

Dále čtěte

Na Ukrajině ani za války múzy nemlčí aneb Proč musí ruský „imperialista“ Puškin pryč

KOMENTÁŘ / Rčení, že „múzy ve válce mlčí“, zcela jistě neplatí v případě rusko-ukrajinské války. Kultura se dávno stala jednou z rovin…

Západ není jen Evropa

Evropa je sice mateřskou pevninou Západu, ale nikoli celá Evropa patří k západní civilizaci, byť civilizační hranice jsou propustné a plovoucí. Důležitý je společný příběh, který nemůžeme redukovat pouze na události 20. století, jak to občas činí třeba chorvatský filosof Boris Buden, znechucený údajným poručníkováním „Západu“ vůči postkomunistickým zemím.

Ačkoli to vyzní jako zjednodušení, Západ je prostě tam, kde se odehrával příběh latinského křesťanství, univerzit, sváru papežství a císařství, renesance, humanismu a reformace, stejně jako osvícenství, národní a občanské emancipace včetně negativních fenoménů nacionalismu a imperialismu nebo ideologií komunismu, fašismu a nacionálního socialismu. České země byly sice značnou část 20. století „uneseným Západem“ (řečeno s Milanem Kunderou), ale několik desetiletí sovětsko-ruské dominance nemohlo vymazat stovky let české přináležitosti k Západu.

Dále čtěte

Čínští nacionalisté se domáhají území, o které Čínu kdysi připravilo Rusko. Cenzoři v Pekingu tak mají problém

ANALYTICKÝ KOMENTÁŘ / Současné čínské nacionalistické narativy často využívají prvky postkoloniálního diskurzu ke kritice Západu a posilování domácího vlastenectví. Pracují…

Sen o post-západním světě

Když se hovoří o euroatlantické civilizaci, je to jen rozvitější pojmenování společenství, jemuž právě říkáme Západ. A v něm hraje klíčovou úlohu i zámořský svět anglosaský, ať už insulární Velká Británie, nebo Spojené státy americké, Kanada, Austrálie a Nový Zéland. Kolem Západu se zároveň formuje koalice „ne-západních“ zemí, kterou tvoří mimo jiné Japonsko, Jižní Korea i Tchaj-wan. A za svou evropskou (a západní!) budoucnost dnes statečně bojuje a krvácí i Ukrajina vzdorující agresivnímu Rusku. Klidně tomu pateticky říkejme „svobodný svět“.

Mnozí si ještě nehodlali všimnout, že Západ a svobodný svět aktuálně čelí útoku podivné koalice nenávidící svobodu, demokracii a právní stát v čele s totalitními revizionistickými mocnostmi Čínou, Ruskem a Íránem. Hlas o post-západním světě, tolik opečovávaný i částí evropské politické a intelektuální elity trpící tragikomickou sebenenávistí, rychle sílí. Často jde o špatně skrývaný antiamerikanismus halící se do blábolu o „strategické autonomii“ Evropy, která se stane (nejlépe s Francií v čele) novým globálním hráčem.

Strategické partnerství s USA

Zcela jasně to pojmenoval polský premiér Mateusz Morawiecki, pro mnohé evropské pseudopokrokáře démon toxického konzervatismu, když letos v dubnu jednal ve Washingtonu s americkou viceprezidentkou Kamalou Harrisovou, která je pro změnu napadána jako představitelka ultralevice: Francií projektovaná tzv. strategická autonomie Evropy by znamenala fragmentaci Západu tváří v tvář rozbíhajícímu se civilizačnímu konfliktu, přičemž Evropa by nakonec skončila v náručí Ruska a Číny.

Dále čtěte

Nový prezident. Je to Babišův konec? A co bude dál? Kupte si knihu Český restart

Česká republika je jiná, než byla před několika měsíci. Máme nového premiéra, ale také prezidenta. Čeští novináři v knize Český…

Polský státník, volající po udržení strategického partnerství s USA, tak před Evropany postavil jasné dilema: Buď se zasadíme o renesanci Západu, anebo způsobíme marginalizaci Evropy. O nic menšího totiž nejde.

Už se to prosýpává

Pro některé příslušníky západních elit, třeba pro českého filosofa Václava Bělohradského, je Západ jakousi chimérou, navíc nebezpečnou. Přesto je u mnohých mentálních „orientálců“, nejzřetelněji a nejagresivněji nyní v Rusku, předmětem sžíravé nenávisti. Jestliže Ukrajina je v Putinově pojetí nebezpečné Anti-Rusko, pak koalice zemí jako Čína, Rusko a Írán je prostě Anti-Západ.

Západ představuje především dialogický civilizační příběh, který podle mne stále stojí za to, aby byl znovu a znovu pluralitně vyprávěn. A proto s jistou mírou naděje myslím i na česko-portugalského intelektuála, esejistu, básníka a dramatika Františka Listopada, který v roce 1992 ve staré vlasti poznamenal: „Západ neřekl poslední slovo. V 21. století o tom budeme vědět víc, už se to prosýpává.“