Ukrajinský voják bránící Bachmut proti ruské válečné mašinerii (ilustrační foto) FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / Rčení, že „múzy ve válce mlčí“, zcela jistě neplatí v případě rusko-ukrajinské války. Kultura se dávno stala jednou z rovin konfrontace mezi Ruskem a Ukrajinou, což platí i v metafyzickém smyslu. Neustálá snaha Západu, zejména pak západní Evropy, přivést obě strany skrze kulturu k dialogu, jen přilévá olej do ohně. Takový dialog není možný, pokud trvá brutální válka Ruska proti Ukrajině.
Vlastivědné muzeum v Kupjansku v Charkovské oblasti zasáhly 25. dubna 2023 ruské rakety. V důsledku ostřelování zahynula ředitelka Iryna Osadča i její spolupracovnice Olena Vodopjanova. Ukrajinský institut, který mapuje dopady války na kulturu, eviduje už skoro čtyři stovky kulturních objektů včetně muzeí a galerií kompletně zničených nebo vážně poškozených v důsledku ruské agrese.
Ukrajina neztrácí jen budovy a muzejní sbírky, ale především lidi. Rusové vraždí i tehdy, pokud někdo odmítá kolaboraci s okupační správou, jako v případě dirigenta Chersonské oblastní filharmonie Jurije Kerpatenka. Za oddanost Ukrajině byl v Izjumu v Charkovské oblasti zastřelen například spisovatel a autor knih pro děti Volodymyr Vakulenko. Kromě ničení kulturních institucí a památek má ovšem ruská agrese proti Ukrajině mnoho dalších rozměrů.
Proč musí Puškin pryč?
Zajímavou diskusi rozpoutala na Západě vlna odstraňování pomníků a soch ruských kulturních činitelů, zejména spisovatelů, z veřejných prostranství ukrajinských měst. Ukrajinci jsou obviňováni z „radikalismu“ s poukazem, že ruští spisovatelé přece nemohou za současnou válku. Jde o nepochopení historického příběhu rusko-ukrajinských vztahů, které právě v kultuře měly pro Ukrajinu vždy nádech kolonizačního tlaku – jak v dobách Ruského impéria, tak i Sovětského svazu.
V jednom z nedávných rozhovorů se k tomuto tématu vrátil asi nejvýznamnější moderní ukrajinský spisovatel Serhij Žadan: „Nehledě na svoji literární důležitost, na svůj rozsah, Puškin stejně jako další ruští básníci jsou součástí ruského kulturního pole, které je samozřejmě součástí ruského politicky-ideologického prostoru. Vždyť kultura to není jen nějaká zábava – je to stěžejní část našeho pohledu na svět, naší identity. Pro nás Ukrajince je to ukrajinská kultura a pro Rusy naopak ta ruská. Samozřejmě že pro Rusy Puškin není jen tak nějakým básníkem, kterého si čtou ve volných chvílích. Je to jakýsi znak jejich přítomnosti ve světě, jejich reprezentace, jejich identita.
Puškin měl smůlu, že se stal symbolem zločinecké země, znakem státu-teroristy. Kdyby byl třeba, dejme tomu, moldavským básníkem, tak by jeho pomníky stály třeba v Charkově dále a nikomu by to nevadilo. Ale samozřejmě kdyby byl moldavským básníkem, tak by jeho pomník v Charkově nikdy nikdo nepostavil. Protože ty pomníky tady Rusové stavěli právě jako majáky na břehu moře, aby skrze ně označovali území a cestu. […] Dnes je to válka kultur, je to válka Puškina proti Ševčenkovi, ať se nám to líbí, nebo ne.“
Otevřená imperiální náruč a nucení k „dialogu“
Žadan má nepochybně pravdu v tom, že to není jen tradiční válka o území. Rusko vždy vnímalo Ukrajinu jako objekt, který mu patří, a tato válka je tudíž snahou o „návrat“ Ukrajiny do ruské imperiální náruče, což by znamenalo také kulturní asimilaci. Rusové ve své většině totiž nikdy nepovažovali Ukrajince za svébytný národ s vlastním kulturním a politickým projektem. V tomto smyslu se dnes skutečně bojuje o kulturu: Ukrajinci bojují o zachování nejen své státnosti, ale také národní identity, která po staletí čelila tlaku Ruska, byť vystupovalo pod různými vlajkami. Proto tvrzení, že se jedná o válku Puškina proti Ševčenkovi, není jen nadsázka.
Zdá se, že imperialistickou podstatu již více než rok trvající války Ruska proti Ukrajině mnozí lidé na Západě stále nechtějí pochopit. Snahy urychlit mírová jednání, o nichž slýcháme v západním mediálním prostoru, zcela ignorují jednoduchý fakt, že Ukrajina brání svoje právo na existenci a to se výrazně promítá v politice i na kulturním poli.
Různé kulturní instituce a pořadatelé nejrůznějších akcí na Západě v poslední době usilují o smiřování Ukrajinců a Rusů prostřednictvím kultury. Jedním z takových postupů je udělování všelijakých ocenění současně Rusům i Ukrajincům. Občas se takové iniciativy zdají být relativně úspěšné, jako třeba v případě Nobelovy ceny za mír v uplynulém roce pro lidskoprávní aktivisty z Ukrajiny, Ruska a Bělorusi. Na Ukrajině se toto rozhodnutí setkalo se značně rozhořčenou reakcí veřejnosti, nakonec se však Ukrajinka Olexandra Matvijčuk z Centra občanských svobod rozhodla cenu přijmout. Obdobné tendence nabírají na síle a často se setkávají s nepochopením, nebo přímo odmítnutím ze strany ukrajinských umělců, spisovatelů a veřejných činitelů.
Hledání hodných Rusů
Spisovatelka Halyna Kruk vysvětluje, proč je takový přístup pro mnohé Ukrajince iritující: „Zneklidňuje mne neustálá snaha Evropanů najít a ocenit ‚jiné‘ čili ‚hodné Rusy‘. Abys byl vnímán jako ,jiný‘ Rus, stačí se vyjádřit proti válce obecně, ani nemusíš upřesňovat, o jakou válku se jedná a kdo koho napadl. Chápu, že to je součástí evropské politiky zaměřené na budoucnost, která zvažuje, co dělat pro návrat Ruska do civilizovaného světa. Jsem ale přesvědčená, že v tomto případě je přání otcem myšlenky, protože dlouhou dobu na Západě byla k vidění jen exportní varianta ruské kultury přizpůsobená západnímu publiku.
Nedokážu se smířit s nekonečnými pokusy, které se objevují od samého začátku plnohodnotné války, budovat dialog mezi Ukrajinci a Rusy, posadit je k jednomu stolu, uvést na společném jevišti a dotlačit ke ‚smíření‘ a ‚pochopení‘. Dokud trvá válka a občané Ruské federace vraždí občany Ukrajiny, jsou takové snahy přinejmenším neetické a žádnému ‚porozumění‘ nepomáhají. Umělci s ruskými pasy, kteří chtějí vyjádřit solidaritu a podporu Ukrajincům (a takoví opravdu existují), dnes mlčí nebo žádají o politický azyl v jiných zemích a nesnaží se očistit Rusko, případně sebrat hlas Ukrajincům, protože chápou, že jejich ‚jinakost‘ je příliš malá na to, aby mohli ovlivnit něco v Rusku a zastavit agresi.“
Jsou Ukrajinci omezení a radikální?
Podobně situaci vidí i režisérka Iryna Cilyk, jejíž filmy (zejména The Earth is Blue as an Orange) dosáhly na nejvyšší světová ocenění. Upozorňuje na to, že snaha vnutit „smíření“ je nemorální, ještě není ta správná doba: „Často se setkávám s nepochopením, že my Ukrajinci nejsme připraveni spolupracovat s Rusy, kteří jsou také oběti Ruska, nebo se za ně aspoň považují a jsou v opozici vůči Putinovi. Cítím, že naši západní kolegové jsou často nespokojení s naší neochotou k dialogu, vidí v tom omezenost a radikalismus. Často si to vysvětlují přílišnou traumatizací Ukrajinců. Ale jejich zklamání je současně nezastaví před tím, aby zorganizovali nějaký další akt ‚smíření‘. Zdá se, že Evropa je odhodlána nás usmířit – teď hned, zatímco válka ještě ani neskončila, Rusko neuznalo svou vinu a nezačalo vyplácet reparace. Ještě ani nebyly exhumovány všechny mrtvoly obětí ruských vrahů, a přesto nás západní svět prostě musí usmiřovat. Neprodleně.
Za minulý rok se toho ovšem hodně změnilo. V mém okolí většina lidí buď válčí, anebo čeká na návrat svého partnera z války. Můj manžel Artem Čech je v Ozbrojených silách Ukrajiny již podruhé. Většinu mých přátel válka přímo zasáhla. Dvě moje kamarádky se staly mladými vdovami. Můj dobrý kamarád, známý režisér, padl v boji. Spousty mých známých, historiků, umělců, spisovatelů, vzaly do rukou zbraň a šly bránit svoji vlast.
Ale má to také jeden velice negativní rozměr – v době válečného stavu ukrajinští muži až na drobné výjimky nemohou vycestovat ze země. Proto hlas těchto našich aktérů kulturního života je slyšet čím dál míň. Kvantitativně Rusům ustupujeme – i v rovině kultury. Současně cítím obrovský tlak ze strany Evropy, která si přeje ‚usmíření‘. Občas mi západní Evropa připomíná starší paní učitelku, která se snaží usmířit dva kluky, co se ve škole poprali: ‚Musíš se omluvit za svoje chování! A ty! Ty tu omluvu přijmeš, okamžitě!‘ My to ale nemůžeme udělat okamžitě, vnucovat nám odpuštění vnímám jako násilí. Nemáme na to kapacitu, emocionální ani jakoukoli jinou. Válka ještě neskončila. Každý den zblízka pozorujeme projevy ruské genocidy proti Ukrajincům. Pro jakýkoliv dialog musí být teprve připravena půda.“
Mírová cena Ericha Marii Remarqua
Před několika měsíci ředitelka Institutu masových médií Oksana Romanjuk odmítla přijmout německé vyznamenání Johanna-Philippa Palma za podporu svobody slova a tisku, jelikož měla být současně udělena ruskému novináři Alexeji Venediktovovi. Jeden z nejčerstvějších případů takového nepochopení se odehrál před několika týdny kvůli Mírové ceně Ericha Marii Remarqua, kterou uděluje německé město Osnabrück. Ukrajinský umělec a malíř Serhij Majdukov ji odmítl právě kvůli tomu, že současně s ním měla být vyznamenána i ruská spisovatelka Ljudmila Ulickaja.
Předsedkyně poroty Susanne Menzelová-Riedlová tuto iniciativu vysvětlila následovně: „Chtěli bychom, aby Remarquova Mírová cena byla v tomto roce vnímána jako symbol naděje: poslední slovo nesmí mít logika války. Poslední slovo musí být jazykem lidstva, který spojuje lidi v nepřátelských státech. Válka nesmí umlčet jazyk literatury a umění.“
V případě Majdukova porota narazila na odmítnutí s lakonickým vysvětlením v dopise, kde napsal, že „ve snaze zachovat si duševní zdraví a aby se vyhnul použití vulgárních slov“ odmítá svou účast, jelikož „ruské přítomnosti je v jeho životě momentálně víc než dost“. Reakce ukrajinského umělce by se mohla zdát přemrštěnou, vždyť ocenění měla spolu s ním obdržet Ljudmila Ulická, která se řadí mezi odpůrce Putinova režimu a od března minulého roku žije v Německu. To je ale právě ta rovina, kterou na Západě často nechápou.
Jakási maličká válka
Situace si všimla rovněž Iryna Cilyk, která tento případ komentovala následovně: „Co se týče Ulické, podle mě je to jedna z nejsilnějších ruských spisovatelek. Kdysi jsem si kupovala a četla všechny její knihy. Je tady ale problém, neboť její vyjádření k Ukrajině a ruské agresi proti ní dnes i dříve jsou dost kontroverzní. A netýká se to pouze Ukrajiny. Nedávno jsem viděla jeden její rozhovor z Berlína na YouTube. Ulická začala svoje vyprávění tím, že se narodila za druhé světové války, ale během svého života neměla s velkou válkou zkušenost. A poté řekla: ‚Maličké lokální vojenské operace pořád probíhaly někde na okrajích u nás v Rusku, ale stále byla naděje, že velká válka už nebude. Teď už taková jistota není. Chtěla bych, aby tato hrozba pominula‘ – a to říká Ulická právě teď, v době plnohodnotné války Ruska proti Ukrajině, když sedí s plakátem ‚Stand with Ukraine‘ v pozadí. ‚Záleží ale na tom, co chápeme pod pojmem velká válka, vždyť velká válka právě probíhá‘ – opáčí jí moderátorka. ‚Já bych ji ale zatím chtěla označit jako maličkou‘, odpovídá jí Ulická.
Ve skutečnosti se jedná o typické imperiální myšlení Rusů. Ale u lidí s jinou optikou vzniká otázka – takové ‚maličké‘ války se objevily samy od sebe? Nebo to přece jen byly dobyvačné války Ruska jako v Čečně, Gruzii a tak dále? Nebo současná válka? Chápete, ona není pro Ulickou dost velká. Jen maličká, taková lokální válka, která vznikla sama o sobě. Přesnost formulací je velice důležitá, zejména teď.“
Vystoupit ze stínu impéria
Ukrajinská kultura se za minulý rok dočkala řady ocenění a vyznamenání: například Serhij Žadan obdržel Cenu Hannah Arendtové za politické myšlení; Oksana Zabužko dostala cenu Varšavského knižního veletrhu Ikar; Jurij Andruchovyč pak Cenu Heinricha Heineho; Myroslav Marynovyč českou Cenu Paměti národa; Lina Kostenko francouzský Řád čestné legie. Samozřejmě že se do jisté míry jedná o snahu Západu podpořit ukrajinskou kulturu v době války. Není to „pouze“ ocenění ukrajinského hrdinství na bojišti. Ukrajinská kultura totiž skutečně vystupuje ze stínu ruského impéria.
Na Západě začala konečně být rozlišována ukrajinská a ruská kultura a pro mnohé je překvapením, že na Ukrajině vznikají pozoruhodná kulturní díla. Snaha podřídit a připojit Ukrajinu zpět k Rusku i třeba jen v kulturní rovině by byla politováníhodným, i když pro mnohé očekávaným krokem. Přestože dříve či později skutečně nastane čas pro dialog mezi Ukrajinci a Rusy, zatím je v nedohlednu. Ukrajinská nesmlouvavost totiž není tvrdohlavostí ani radikalismem, ale pouhým přáním, aby hlas Ukrajiny zněl svobodně a samostatně.
Radomyr Mokryk je ukrajinský historik a kulturolog působící v Česku, který působí na Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně je na Ukrajině, odkud posílá své komentáře a eseje pro deník FORUM 24 a Týdeník FORUM.
