Davy před vstupem na výstavu Země Živitelka v Českých Budějovicích (1975) FOTO: Wikipedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikipedia Commons / volné dílo
POVÍDKA / Na dlouhé cesty si bereme knihy, mobily, kamarády, hlavně abychom nebyli chvilku sami se sebou. Protože být sami na své myšlenky je jen pro odolné jedince. Nebo pro ty, kteří myšlenky umějí krotit.
„Tak si všichni prohlédneme svoje sousedy, na každé zastávce se budeme kontrolovat, že jsme nikoho nezapomněli!“ Veselý hlas družstevnice prořízl hluk v autobuse. Nikdo neodmlouvá, dospělí chlapi přestali hučet, motor erťáku čili Škody RTO Lux řve dál, ale na odlišné frekvenci. Taky nám mohli dát už ten lepší, JZD nově pořídilo zájezdní Karosu, ale prý jsou chlapi zvyklí na koženková sedadla a nebojí se to umazat. No naštěstí tentokrát nejedeme s přívěsem, to bych si připadala jak z cirkusu.
Zájezd na Zeměživitelku. Ikonické spojení, které děcka na hřišti vyslovují s posvátnou úctou, vrchol sezony, vyjede se ven, kombajny, technika, zvířata a párky v rohlíku. Nejsme rodina družstevníků, dosud jsem nebyla zasvěcena. Tatínek nás brával na strojírenské veletrhy, ale jezdit se dívat na obzvlášť velké krávy a pásové dopravníky? Jenže velký brácha přišel s novinkou, že v den zájezdu tam bude hrát Olympic. Aby přesvědčil rodiče, že může jet, nahlásil mě a sebe, prý abych poznala konečně Budějovice.
Dvanáctiletá holka neviděla důvod, proč by v roce 1987, kdy se všude pouští moderní hudba, někdo poslouchal stařečky, co hrají už dvacet let, ale byla to sobota, strávit den na zájezdu místo domácího úklidu a sklizně na zahradě neznělo tak špatně.
Z domu ráno vyšla drobná holka v bílém copánkovém svetru, kostkované košili a manšestrákách, vše šité a pletené po nocích od maminky. Načesaná ofinka, nad každým uchem pečlivě sepnuté vlasy sponkou a v kabelce svačina. Bratr celé ráno zuřil, že v tesilkách nepojede, stejně se za čekárnou převlékl do riflí a džísky, aby ladil s vrstevníky.
Ihned po nástupu do rachtajícího vozu velký brácha zapomněl na slib, že se od sestry nehne na krok, obsadil s kumpány mazáckou pětku vzadu a mně doporučil chytit si místo někde u okna, nejlépe dostatečně daleko od něj. Rychle jsem pochopila, že ten den budu sama nebo s davem neznámých lidí. Čas na vnitřní emigraci. Stáhnout se do ulity, nebýt, nepřekážet, neprojevovat se.
Se strnulostí strašilky sedím u okna, motor klechtá, rodiny se hrnou dovnitř, ať si ke mně hlavně nesedá Olina, té je vždycky špatně, no samozřejmě si přisedne, holky si budou cestou povídat. Pištivá družstevnice volá, komu bývá špatně, může hned za řidiče! Olina se zvedá, na vteřinu si oddychnu a ve druhé vedle mě přistává pozadí obrovského chlapa, bodrý čtyřicátník z vedlejší vesnice. Panebože, panebože, taková potupa, mazáci se vzadu smějí a halasný chlap dává kolovat něco na zahřátí.
Naštěstí zůstává většinu cesty otočený zády ke mně, nemusím být v rozpacích z jeho pohledů, hlučného smíchu a výparů meruňkovice. Dvě a půl hodiny tam a pak ještě zpátky, mysl uzavírá všechny záklapky a jde si žít do lepšího světa. Občas do něj zazní dotazy, proč ta sova tolik houkala, sem tam do něj vtrhnou pionýři, malované děti, ale v hlavě vzniká hudba s rytmem autobusu Škoda RTO Lux. Tara-ran, tara-ran, nedivím se Dvořákovi, že ve vlaku složil Humoresku.
To velké něco vedle řidiče, potažené vínově červenou koženkou, přestává být krytem motoru, ale je bunkrem, sarkofágem, raketou, ponorkou, času je dost, po pár kilometrech další nápad. Před Humpolcem už je to hodovní stůl a drobná družstevnice na vyhlídkové sedačce vepředu se stává africkou lovkyní, vyhlíží zvěř a hluční sluhové chystají na stůl ovoce a pečené maso.
Člověk by skoro dostal hlad na svačinu, ale to by se od předních sedaček nesměl linout od Oliny odér z igelitového sáčku, naštěstí je přestávka a můžu na vzduch. Družstevníci kouří, stojí frontu na WC, rozbalují svačiny, bratr mi zabavuje můj chleba se salámem a nechává jen horní suchý kryt. V hospodě si u výčepu kupuji tatranku a rychle ji sním, ještě fronta na „dámy“, pět minut zadržet dech a už upalovat na autobus, máte všichni sousedy? Bohužel mám.
Už mám prohlédnutý každý kousek interiéru busu, všechno ladí do slonové kosti a vínové, komu se tohle líbí, píše se rok 1987, probůh! Ta nová Karosa je hranatá a má i sklápěcí sedačky! Zaoblené tvary každého kousku jsem viděla už tisíckrát, opřu si hlavu o drnčivé sklo a obraz pozdně letního rána je rázem rozházený. Kmitavě ubíhá pole se strništěm, chvěje se slunce na východě a klepou se lesy. Je to legrační kino, svět se třese, takový metal neznáš, brácho! Když už mě začínají lechtat uši, sbalím si pod hlavu bílý svetr a kupodivu v tom randálu usnu.
Probouzí mě ostrá zatáčka, padám hlavou na záda tlouštíka, k pobavení ostatních. Erťák už parkuje u výstaviště. Hromadný nákup vstupného, rozchod, tady budeme všichni v sedmnáct třicet, o půl šesté Stando, ne jako loni! Fistule utichla, jdu si po svých, tak kde máte to obilí a krávy.
V prvním pavilonu nějaké stroje na sušení obilí, zajímá mě to, koho by nezajímaly změny relativní vlhkosti ve válcovitém silu. Paní z expozice se mě ptá, jestli jsem se neztratila, no jo, jsem malé hubené děcko, ale to si nevšimla, že už mám dámskou kabelku a moderní náušnice, takže už jsem velká? Něco zamumlám a mizím ven, v amfiteátru zní známá hudba, aha, ti staří, Olympic, kdo tohle ještě poslouchá? Kupodivu dost lidí, strejdové to rozjeli, zůstávám přes hodinu a jdu si sehnat něco k jídlu.
Stánky. Největší atrakce všech hromadných výstav. Stánky, fronty a transparenty. Stoupnu do fronty, snad na konci bude jídlo, a ne pivo. Za zády mi burácí Želva, velcí mě předbíhají, vždyť jsem jen děcko. Pozoruji, pomalu postupuji, do půl šesté času dost. Čtu si rudé transparenty, kolorit mého dětství. Doma visí budovatelská hesla v knihovně, úřadu, škole i klubovně. Tady na každém stožáru, sloupu i stromě. Upoutá mě škodolibá kombinace: „Buduj vlast, posílíš mír“ – „Čerstvě uzené klobásy“. Stejný rudý podklad, stejný font, totožné zlaté písmo. Vnitřně se tomu směju, ale kolem si toho nikdo nevšímá, žiju v době, kdy je lepší raději sklonit hlavu, nevidět a nesmát se.
O hodinu později nesu vítězně v pravé ruce povoskovaný kelímek s limonádou, v levé tácek s uzenou klobásou, krenexem a plátkem chleba, předběhlo mě jen šest strejců, asi měli větší hlad. Prodavač mě ani neošidil, svítí slunce, není to tak špatný den. Kolem projedou šestsettřináctky s majáčky, dav uskakuje, šeptají, to je ministr, nebo snad předseda vlády, taky ustupuji k budově, jenže k pavilonu si to míří ochranka ze zadních vozů, rychle prohrnují dav, plešoun se zlatými obroučkami do mě strčí, nepřekážej tady a čerstvě uzená klobása se válí na vzorně uhrabané pěšince pro ministra, plešoun ji jen odkopne do trávy.
Krajíc chleba strkám do kabelky k tomu prvnímu, polykám slané slzy, taky svačina. Jdu pryč, ven z areálu. Venku bude určitě víc svobody a míň útlaku. Město neznám, ale po tatínkovi mám dobrý orientační smysl, fotím si do hlavy budovy a sloupy, jako když Jeníček s Mařenkou trousili v temném lese křemínky, aby nezabloudili. Za chvíli jsem v centru, obchody jsou otevřené, lidi tu vypadají moderněji a přívětivěji.
Kupuji domů tesařskou tužku pro tatínka, oční stíny a tužidlo pro maminku, žiju v časech, kdy se všechno jen shání, a tady něco mají. V hračkářství narazím na pult, kde mají řetízky a náušnice, na stěně visí plakát současné zpěvačky, neonové barvy, rozcuchané vlasy s patkou a sponu má jen nad levým uchem, to je rebelie. Vybírám podobnou sponku ve tvaru motýla a na veřejných záchodech si před zrcadlem rozcuchávám vlasy, tužím tužidlem, sponu jen nad jedno ucho a svět je najednou neonový, v disco rytmu, křivdy zapomenuty, nastává nová éra a já jsem rebel s patkou.
Jenže i rebel má hlad a cestou k výstavišti míjím koutek se stánky, opět stoupám do fronty, rebela ani nikdo nepředbíhá, ten rytmus musí být slyšet! Za stánkem stojí pán s dogou, tak velkého psa jsem v životě neviděla, než přijdu na řadu, upřeně se pozorujeme, asi vidí ty neony kolem mě. Rebel už jde v rytmu disco s táckem a dvěma párky, doga se rozběhne, skáče mi na ramena, krátký pohled do očí a schlamstne mi párky, chleba nechá. Jenže já už nejsem ustrašené dítě, jsem rebel, a tichý plácek u stánku, kde všichni jen stojí se sklopenou hlavou a nikdo nevyčnívá, nečekaně prořízne můj hlas: No to ne!
Čas se zastaví, mouchy zamrznou v letu, hodiny přestanou odbíjet a já už se nenechám. Já chci párky! Pán od dogy se zachová solidně, holce s rebelskou patkou se omluví, koupí nové párky, chleba od těch předešlých dávám do kabelky, přece jídlo nevyhodím. Mastný flek na bílém svetru už je jen známka rebelie.
Vracím se na výstaviště, netuším, kde jsou všechny krávy a kombajny, sedím v parčíku na lavičce, nahřívám se na slunci, nic nemusím, hlad nemám, je to hezký den. Do srazu zbývá hodina, tak aspoň někam se podívám, tamhle vidím bazény a jsou plné kaprů. Mám v kabelce tři krajíce chleba, každý za jedno příkoří, tak ta příkoří žmoulám do kuliček a házím je kaprům, můžou se z toho pominout. Za chvilku jsou všichni u mě, voda bublá, jako by to byly piraně, jsem vládkyně všech kaprů, aby ne, jsem rebelka.
Máte všichni svoje sousedy? Cestou zpátky v rozklepaném erťáku s pachem piva a žužu se už nezpívá o pionýrech, ale o generálu Laudonovi a s každou slokou rozšafní strýcové přidávají méně publikovatelné přívlastky. Stahuji se do ulity, vymýšlím příběh, že jednou mě nikdo nebude předbíhat, nebudu se bát ozvat a nebudou do mě strkat ochránci papalášů. Cesta je dlouhá, příběh je odvážný, třeba jednou pojedu místo do Budějovic až do Londýna nebo Říma, možná i poletím letadlem, asi jsem na tom sluníčku byla opravdu dlouho.
Doma za čekárnou brácha oblíkne tesilky, já si učísnu ofinu a sponky pěkně nad obě uši, ahoj mami, bylo to hezké, brácha hlídal a Olympic to teda válel. Svačina mi chutnala a nemáš ještě polívku?
