HISTORIE / Počátek května je v Evropě spojen s připomínkami konce druhé světové války. Ve stejnou dobu, ovšem rok předtím, seskočilo nad územím okupovaného Československa osm statečných mužů ze skupin Spelter a Potash, aby napomohli k osvobození své vlasti.

Každá skupina byla tvořena čtyřmi výsadkáři a oba desanty dopravilo v květnu 1944 nad území tzv. Protektorátu Čechy a Morava stejné letadlo typu Halifax. Spelteru velel štábní kapitán Břetislav Chrastina (1901–1971), dále v něm byl rotný Jaroslav Kotásek (1917–1944) a dva radisté – rotný Rudolf Novotný (1914–1953) s četařem Janem Vavrdou (1922–1995). Jejich úkolem byla podpora místního odboje, udržení spojení s Londýnem pomocí radiostanice Lenka a samozřejmě sběr potřebných informací. Výsadkáři Spelteru seskočili v noci ze 4. na 5. května 1944 u Kramolína poblíž Třebíče.

Brzy nastaly komplikace

Dva padáky skončily spolu s rotným Kotáskem v korunách stromů a nebylo je tedy možné ukrýt. Následně ztratil velitel Chrastina při brodění vodním tokem boty. Aby skupinu nezdržoval, opustil ji s úmyslem získat jiné. To se mu však nepodařilo, a také na smluvené místo v Nové Říši nakonec dorazil pozdě, takže už své druhy nezastihnul. Dále musel pokračovat sám. Neuspěl ani na doporučených kontaktech, zkusil tedy přejít na slovenskou stranu, kde se připojil k tamnímu odboji a skončil jako velitel roty partyzánského oddílu Pavel.

Velení osamocené trojice převzal rotný Jaroslav Kotásek. U Boňova narazili muži na tzv. noční hlídku, jejíž členové František Pelán a František Durda se parašutistů ujali a nasměrovali je k rodině hajného Vitouše do hájenky Na Ostrých poblíž Myslibořic. Přes sedláka Ladislava Papulu se výsadkáři dostali k myslibořickému odboji a podařilo se jim navázat i rádiový kontakt s Londýnem. O Spelteru však vědělo čím dál víc osob, čímž vzrůstala pravděpodobnost prozrazení, k čemuž také nakonec došlo.

Odbojáři a konfidenti

Mezi skutečné odbojáře se zamíchalo i několik konfidentů, například česky hovořící gestapák Wolfgang Dyck alias Karel Zeman, či Stanislav Jizera, údajný velitel brněnské podzemní organizace. Gestapo mělo původně v plánu skupinu nějaký čas monitorovat a pokusit se ji využít. Když však jeden z neopatrných konfidentů své druhy prozradil, spustili Němci akci. K boji s gestapem došlo v noci z 15. na 16. června 1944. Od Třebíče přes Jaroměřice vyrazilo k hájovně u Myslibořic okolo čtyř set osob.

Hajnému Vitoušovi i výsadkářům Vavrdovi a Novotnému se podařilo utéct, bohužel nikoliv rotnému Jaroslavu Kotáskovi, který v přestřelce padl. Na místě jeho smrti dnes stojí pomníček, jehož nápis končí slovy: „Poutníče, zastav se a věnuj vzpomínku s modlitbou těm, kteří světla svobody nespatřili.“

Zbylí parašutisté našli úkryt v Šebkovicích, také hajný Vitouš se pod jiným jménem dočkal za pomoci místních statečných lidí konce války. Mnozí pomocníci však padli do rukou gestapa. Zatčen byl myslibořický odbojář Ladislav Papula s členy své rodiny, kteří později zahynuli v lágru Mauthausen. Popraveni byli i tři rolníci z Boňova, s nimiž proběhl na radnici v Jaroměřicích 23. června 1944 zinscenovaný soud. Michael Kratochvíl (71 let), František Pelán (51 let) a František Durda (42 let) byli odsouzeni k trestu smrti, poprava proběhla hned příštího dne v Praze. Roku 1947 jim byla odhalena na jaroměřické radnici pamětní deska se slovy sedmdesátiletého sedláka Kratochvíla „Jsem Čech a Čecha nikdy nezradím“, kterými odpověděl na otázku soudce, proč výsadkáře neudal.

Nejúspěšnější desant

Hrdinství lidí z Jaroměřic připomíná i kniha Jaroslava Krčála: „Dějiny šly krajem“, vydaná roku 1947 a znovu v roce 2007.  Zbylí parašutisté přišli při útěku o všechen operační materiál, zůstaly jim pouze ruční zbraně. A životy. Gestapo pátralo také po vysílačce, kterou sice Vavrda s Novotným dobře skryli, ale nepodařilo se jim ji vyzvednout. V novém úkrytu v Šašovicích a pak v Želetavě se výsadkáři znovu pokusili navázat spojení s Londýnem přes provizorní, vlastními silami vyrobenou radiostanici. Byli natolik úspěšní, že dokonce zajistili dva letadlové shozy zbraní a munice pro místní odboj, sjednotili rovněž přes dvě stě členů menších odbojových organizací.

Vzniklá skupina, působící na území od Brtnice po Moravské Budějovice, byla po válce nazvána Lenka-Jih (Jih jako Jihlavsko, Lenka podle radiostanice). Dne 31. května 1945 došlo k oficiálnímu ukončení její činnosti. Spelter se nakonec zařadil k našim nejúspěšnějším desantům. Podrobnější informace naleznou zájemci například v knize Vlastislava Janíka „Operace Spelter Lenka-Jih“, vydané roku 2008 Naším vojskem, kterou navíc roku 2014 „přetavilo“ nakladatelství Akcent v komiksovou formu určenou pro mládež („Operace Spelter – Kramolín 1944“).

Další osudy členů Spelteru

Ztracený velitel Chrastina se zúčastnil Slovenského národního povstání a po válce, když úspěšně vyvrátil obvinění za „svévolné opuštění skupiny“, jej povýšili na majora pěchoty v záloze. V roce 1950 byl zatčen a poslán na sedmadvacet měsíců na Mírov. Poté pracoval jako dělník v olomouckých železárnách až do šedesátých let, kdy se vrátil ke své právnické profesi. Zemřel 11. června 1971. Jan Vavrda se stal důstojníkem z povolání a získal kapitánskou hodnost. V polovině roku 1950 jej vyhodili z armády a krátce uvěznili, poté se ve Znojmě živil manuální prací. V roce 1968 byl rehabilitován a přijat zpět k armádě. Dne 15. dubna 1995 umírá.

Poslední přeživší Rudolf Novotný byl stejně jako Vavrda po válce přidělen ke zvláštní skupině ministerstva národní obrany. Mezi lety 1945–1948 pracoval coby radista na československém velvyslanectví ve Francii. Také on byl povýšen, naposledy do hodnosti majora pěchoty. Zemřel náhle 23. prosince 1953 v Brně.

Operace Potash

Také čtveřice mužů z Potashe byla vysazena v noci ze 4. na 5. května 1944, jen trochu jinde, poblíž obce Ostrata u Slušovic na Zlínsku. Skupinu tvořili nadporučík pěchoty Jan Bartejs (1912–1963) coby velitel, radista četař aspirant Josef Machovský (1917–1991) plus dvojice rotných Oldřich Pelc (1908–1994) a Stanislav Zuvač (1906–1962). Také oni měli za úkol spolupracovat s domácím odbojem a navázat spojení s Londýnem, tentokrát přes radiostanici Míla. Operačním prostorem měla být oblast Vsetín-Hranice-Ostrava-Třinec a Frýdek-Místek.

Bohužel i zde začaly nesnáze – rotný Zuvač si při ukrývání výstroje poranil tepnu na levém zápěstí. Podle možností byl ošetřen a za permanentního deště se všichni vydali na záchytnou adresu. Hned 6. května se u vsi Držková setkali s konfidentem gestapa Hruškou, který parašutisty, vydávající se za totálně nasazené uprchlíky, odvedl do lesa s příslibem lepšího úkrytu. Vrátil se s gestapem. Během následné přestřelky byl rotný Pelc, postřelivší několik gestapáků, raněn a skupina ustoupila. Na místě zůstalo veškeré vybavení s potravinami i radiostanicí. Potash se musel rozdělit.

Boj proti okupantům

Ztrátou krve oslabený Zuvač pokračoval k záchytné adrese na Vsetínsko, kde jej však udal učitel Mikula, jehož požádal o pomoc. Gestapu sice rotný prozradil svůj šifrovací klíč, ale snažil se poskytovat informace postupně, aby ostatním dopřál dostatek času k úniku. Němci se rozhodli pro radiovou protihru pod jménem Moldau (Vltava), spuštěnou 11. června. Radista Zuvač ovšem neprozradil smluvenou radiovou pojistku, takže Londýn záhy zjistil, že vysílání není svobodné, a Moldau musela být 22. prosince 1944 ukončena. Výsadkáře čekal koncentrační tábor Flossenbürg. Americká armáda jej osvobodila 26. dubna 1945 při pochodu do Dachau.

Také Oldřich Pelc se snažil kontaktovat osoby ze záchytných adres, ale ani on neuspěl. Jako jediný mu pomohl Josef Šimonič z Rakové, kam vyčerpaný parašutista dorazil 10. května. Zraněný Pelc se u něj vyléčil a podařilo se mu i spojit s partyzány. Díky Šperlovi ze skupiny Carbon (desant z 12. dubna 1944) se koncem roku setkal i s velitelem Bartejsem. Následně se přidal k partyzánům z Vysočiny.

Dvojice Bartejs-Machovský rovněž neuspěla s kontakty. Na čas se oba přesunuli na Slovensko, aby po návratu znovu marně hledali své druhy. Nakonec se rozdělili: Machovský zamířil za svými rodiči do Podivína, kde kvůli onemocnění zůstal bez spojení až do konce války. Bartejs byl úspěšnější – zkontaktoval se s Pelcem a skupinou Carbon, od níž získal i materiál k několika sabotážním akcím. Působil v prostoru Uherský Brod-Dolní Němčí-Slavkov.

Perzekuce českých hrdinů

Koncem války se zbytek Potashe připojuje k sovětským oddílům u Slavkova. Po válce je Jan Bartejs povýšen na kapitána a působí u ministerstva národní obrany. Posléze je z armády propuštěn a pracuje jako pomocný dělník. V říjnu 1949 si pro něj přijde StB a bývalý velitel Potashe se stává vězněm v obávaném Domečku. Je odsouzen ke třem rokům odnětí svobody za údajnou přípravu vojenské zrady. Trest si odpyká v Jáchymově, odkud je po zproštění obvinění v polovině roku 1952 propuštěn. V rodné Třebíči pracuje jako pomocná síla a StB jej pravidelně vyslýchá. Umírá následkem podlomeného zdraví 11. března 1963. Rehabilitace se dočká až po smrti – částečné v šedesátých letech, plné teprve po sametové revoluci. V březnu 2023 mu v Třebíči odhalí pamětní desku na rodném domě v Hálkově ulici.

Josef Machovský-Vrbka (jméno Vrbka přijal roku 1946 podle padlého kamaráda) je po osvobození Podivína Rudou armádou zatčen NKVD a tvrdě vyslýchán. Obvinění? Špionáž pro Anglii. Vcelku brzy je však propuštěn a slouží v armádě, v červenci 1948 odchází do zálohy na vlastní žádost. Později je degradován, roku 1952 zatčen a čtyři měsíce držen ve vazbě. Emigruje v osmašedesátém, ale počátkem sedmdesátých let se vrací domů. Po sametové revoluci je povýšen do hodnosti podplukovníka pěchoty. Umírá v ústraní 10. srpna 1991.

Když nastal „Vítězný únor“

Oldřich Pelc rovněž zůstane v armádě, kterou posléze opouští ve prospěch policejních složek, kde pracuje coby styčný důstojník. „Vítězný únor“ rozhodně nevítá s radostí a v březnu 1948 úspěšně přechází německé hranice. Vydává se do Austrálie. Zde se bývalý člen Potashe živí všelijak, loví králíky, chová ovce, pustí se i do psaní – kniha Parašutisté v akci, vydaná roku 1987 v Mnichově, je jeho dílem. V roce 1991 se Oldřich Pelc vrací do Čech, kde je ještě téhož roku povýšen na podplukovníka pěchoty v záloze. Umírá 1. dubna 1994 v rodné Chocni, která mu hned po návratu udělila čestné občanství.

Také Stanislav Zuvač po válce chvíli setrval v armádě a byl povýšen, ale přešel k úřednické práci. Roku 1952 je někdejší výsadkář zatčen a držen ve vazbě bez udání důvodu. Později pracuje v administraci v Poldovce Kladno. Umírá 23. listopadu 1962. Jeho příběh je zmíněn v knize „Cesty osudu“ od Martina Reichla, vydané roku 2004. Osudy jednotlivých členů obou desantů tak byly opravdu rozličné a mnohovrstevnaté, tak jako i české dějiny 20. století.