Dnes a denně to zažíváme při různých veřejných vystoupeních nejvyšších představitelů naší země. A posluchač se často musí ptát, zda řečník mluví z čiré nevědomosti, či zda lže zcela vědomě a záměrně. Ve svém důsledku je obojí škodlivé.

Zažíváme to nyní i u dosti citlivého tématu přijetí či nepřijetí 50 syrských válečných sirotků. Míra nevkusu u některých hurá vlastenců je skoro až neuvěřitelná. A je bohužel velmi nakažlivá. Mísí se zde neznalost, pavlačové předsudky, lhostejnost, sobectví, absence minimální empatie, sounáležitosti s trpícími a potřebnými, a provinční malost. A pochopitelně ze všeho nejvíce cynický předvolební kalkul. Smutné poznání.

Někteří čeští xenofobové nepřekvapí, už nemají čím, ale nepřekvapí ani populisté a bohužel už ani nejvyšší představitel katolické církve, který by měl mít pomoc lidem v nouzi (zvláště dětem) tak nějak v popisu práce. Mentalita husákismu opět ovládla většinu českých duší.

Těch faulů a lží je mnoho. Začíná to už samotným žonglováním s pojmy. Vědomě se zaměňuje či relativizuje rozdíl mezi kategoriemi těch, kteří se rozhodli opustit své domovy. Je zásadní rozdíl mezi ilegálním ekonomickým migrantem a nezpochybnitelným válečným uprchlíkem. Ostentativní odmítavý postoj vůči první kategorii lze ještě pochopit, ale averze vůči těm, kteří přišli v jimi nezaviněném válečném konfliktu o svůj domov a o své blízké, je hanebná a odporuje stále platným mezinárodním úmluvám i obyčejné lidské slušnosti a elementární solidaritě. Stydím se za svého premiéra (bývalého ekonomického migranta), stydím se za parlamentní většinu komunistů, exkomunistů a sobců všeho druhu, stydím se za českého primase, stydím se autory nenávistných komentářů, kteří si nezadají s těmi z třicátých let minulého století.

Syrský konflikt není jen lokální občanskou válkou. To není snadno definovatelný souboj jednoho dobra s jedním zlem. Sýrie se stala bojištěm mnoha různých zájmů a vlivů. Přesunuli se tam bývalí bojovníci nejen z Afganistánu a Iráku. Původní konflikt syrské proasadovské armády a umírněné opozice dostal jinou dimenzi aktivitami extremistické organizace Islámského státu, ale také Al Nusry (Fronty za dobytí Sýrie) a znovu vzkříšené Al Káidy, což jsou radikální ozbrojené islamistické skupiny. Na odpor se jim mimo jiné postavili i ozbrojené kurdské milice, proti nimž přímo či skrytě bojuje Turecko. Další hráč ve hře. A aby toho nebylo málo, tak v oblasti operuje plně vyzbrojená ruská armáda na straně syrských ozbrojených složek podporujících zájmy prezidenta Bašára al Asada.

Ruské aktivity logisticky, ale i finančně podporuje Čína, která má enormní zájem posilovat své budoucí pozice v celé oblasti Blízkého východu. To vše se odehrává na půdorysu věčného střetu mezi sunnity a šíity, dvou hlavních směrů islámu. Zjednodušeně se dá říci, že je zde spor dvou hlavních hráčů v oblasti, tedy dominantního sunnitského státu Saudské Arábie a dominantní šíitské země Íránu. Saudové a s nimi zejména Katar podporují sunnitské bojové skupiny, kdežto Irán je na straně alavity (šíita) Asada a podporuje jej libanonský Hizballáh a také účelově Rusko. Přidejme si zájmy již zmiňovaného Turecka, sousedství ohroženého Izraele, dlouhodobé zájmy USA i bývalých evropských kolonií a vyjde nám z toho, že klid a mír je v této neklidné části světa skoro na úrovni utopie.

Proč a před kým prchají syrští váleční uprchlíci? Předně proto, že jejich domovy již neexistují a obnova celých měst bude trvat možná i jednu generaci, pokud vůbec. Podstatná část jich utíká před ruským bombardováním a jeho devastujícími důsledky. Oběti se počítají na statisíce, uprchlíci na miliony. Uprchlické tábory jsou přeplněným provizoriem bez perspektivy, což je zejména pro děti traumatizující zkušenost, zvláště pro ty, které nemají své rodiče. Předválečná Sýrie již neexistuje a dobře to vědí i ti, kteří účelově tvrdí něco jiného.

Další významná část válečných migrantů prchá před chemickými útoky syrské armády v přímé režii prezidenta Asada. To je prokazatelný fakt doložený vyšetřováním OSN. Asad se opakovaně dopustil zločinů proti lidskosti na svých vlastních spoluobčanech. Je třeba si připomenout i to, že poté, co převzal v Sýrii moc otec dnešního prezidenta Háfiz al-Asad se svou Socialistickou stranou arabské obrody, panoval v Sýrii výjimečný stav. A tento stav se nezměnil ani za vlády jeho syna Bašára al-Asada. Syrská občanská válka vypukla nejprve jako dozvuk tzv. arabského jara. Tehdy se studenti, intelektuálové a různé umírněné skupiny spojili a vyšli do ulic Damašku protestovat. Chtěli svobodné volby, zrušení výjimečného stavu a změnu ústavy. Asad jim nejprve vzkázal, že s nimi zahájí rozhovory, ale pak svůj slib zrušil a do další pokojné demonstrace nechal střílet. A vypustil tak mnoho džinů z mnoha lahví. Bál se ztráty moci, a tak se postavil proti vlastním spoluobčanům. To byl původní impuls, na který se pak začaly nabalovat další spontánní, ale i dobře připravené aktivity nejrůznějších zájmů.

V reakci na tento vývoj a také z bezpečnostních důvodů opustily Damašek ambasády všech zemí EU a NATO. Až na jednu zemi, tou zemí je Česká republika. Naší velvyslankyní je sedmdesátiletá držitelka státního vyznamenání z rukou Miloše Zemana paní Eva Fillipi. Argument, že v Sýrii naše diplomacie drží prapor všech svých spojenců, neobstojí proti námitce, že svou přímou účastí legitimizujeme konání prezidenta Asada. Ten přitom ví, jak s naší velvyslankyní jednat a také ví, co jí dělá dobře. Naše ambasáda v Damašku hraje nedůstojnou roli fíkového listu a není obtížné uhodnout, komu to vyhovuje.

Není žádným překvapením ani to, že náš prezident na své návštěvě Německa mluvil krom jiného i o zrušení sankcí vůči Rusku a Íránu. Ruský podíl na destabilizaci Evropy je nezvratný, stejně jako iránský podíl na destabilizaci oblasti Blízkého východu. Plní tím Zeman něčí instrukce? Zřejmě ano.

Přeexponovaný postoj vůči islámu samotnému je hloupý i nebezpečný zároveň. K islámu jako k náboženství se hlásí skoro 2 miliardy lidí na celém světě. Vyhlašovat všem válku je čiré šílenství anebo účinný nástroj k další eskalaci napětí, posilování nacionalistických, etnických a náboženských vášní. Je skoro až komické, jak se k tradičním křesťanským hodnotám hlásí čeští soudruzi ateisté a jejich armády užitečných idiotů. Jenže z téhle komedie opravdu mrazí. A mráz jako obvykle přichází z Kremlu.

Každá radikalizace je nebezpečná, platí to o radikálním islámu, stejně jako o imperiální expanzi Ruska vůči svým sousedům, ale i čínské vládě tvrdé ruky atd.

Současná česká diskuze o pomoci či nepomoci syrským válečným sirotkům o naší zemi vypovídá mnohé. A to bez ohledu na některé oprávněné výhrady k tomu, zda měla paní poslankyně vše dobře a přesně promyšlené a připravené. O to jde přece až v druhém plánu. To podstatné na celé věci je symbolika tohoto gesta, které by nás alespoň trochu vrátilo mezi civilizované a humánní země, k nimž se tak rádi verbálně hlásíme, zejména když jde o jejich dotace. Kanalizace veřejné diskuse dosáhla v tomto případě dalšího rozměru.

Co bude dál? Orbanizace nebo rovnou putinizace nebo snad čínský model koncentrované moci jedné strany a jednoho vůdce? Opravdu „atraktivní“ menu.