HISTORIE / „Kde je, kde je, co mám dělat?“ panikaří dívka s šátkem uvázaným přes oči a marně šátrá rukama před sebe. Kněz se k ní skloní a jemně jí pomůže najít v její tmě místo, na něž má položit svou hlavu – na popravčí špalek. Královská koruna, kterou mohla nosit jen pár dnů, se pro ni stala prokletím. 

V žilách jí kolovala královská krev, přesto nikoho v době jejího příchodu na svět nenapadlo, že by kdy na anglický a irský trůn skutečně usedla. Lady Jana Greyová se narodila zřejmě na konci roku 1536 jako praneteř vládnoucího anglického a irského krále Jindřicha VIII. a vnučka královy sestry Marie Tudorovny. Vyrůstala v nelehké době plné vražedných bojů mezi protestanty a katolíky a sama se brzy stala pouhou loutkou v mocenských hrátkách svých urozených rodičů a mocných anglických rodů. 

„Ona sama byla od nejútlejšího věku hodným, poslušným a citlivým a ušlechtilým dítětem. Všichni, kdo ovládali její život, byli hanební lidé,“ podotýká britský historik Paul Johnson. Z materiálního hlediska jí nic nechybělo, ovšem lásky a citu se od svých rodičů dočkala jen poskrovnu. Její matka, Frances Brandonová, nejstarší dcera Marie Tudorovny, ji za každý sebemenší prohřešek ji přísně trestala. Chladný k ní byl i její otec, šlechtic Jindřich Grey, markýz z Dorsetu a později vévoda ze Suffolku, který od samého narození dcery přemýšlel, jak ji co nejvýhodněji provdat. 

Jako by v samotném pekle byla

„Když jsem v přítomnosti otce nebo matky, ať už mluvím, mlčím, sedím, stojím, jím, piji, jsem veselá či smutná, šiji, hraji, tančím nebo cokoliv jiného, musím to dělat tak perfektně, jako Bůh stvořil svět. Jinak se mi posmívají a krutě trestají štípanci, rýpanci a dalšími způsoby, které z úcty k nim nebudu říkat. Jako bych v samotném pekle byla,“ posteskla si jednou svému učiteli.

„Je velmi malé postavy, hubená, avšak dobře stavěná a vznešeného vzezření,“ popisoval Janu benátský dóže Battista Spinola s tím, že „vcelku je to okouzlující drobná bytůstka“. Dívka si přitom na žádné parádění nepotrpěla a všechny ty okázalé róby, do nichž ji matka nutila, z duše nenáviděla. Nebavilo ji ani vyšívání, ani hony, jež pořádala její rodina. Když ji v létě roku 1550 navštívil učenec a spisovatel Roger Ascham, nestačil se divit — zatímco celá rodina se venku bavila honem na jelena, dvanáctileté děvče raději mělo zabořený nos do Platónova Faidóna. „Věřím, že veškerý sport v parku je jen stínem potěšení, které nacházím u Platóna,“ odvětila jen.

Knihy se staly jejími nejmilejšími společnicemi. Zatímco ve skutečném životě se cítila svázaná všemi dobovými konvencemi, při četbě z ní všechny okovy spadly. Bažila po vědomostech, chtěla znát stále víc. „Její schopnost mluvit a psát řecky je téměř neuvěřitelná,“ chválil ji Ascham. Pilně studovala i hebrejštinu, aby si mohla přečíst původní text Starého zákona. Ovládala také latinu, francouzštinu a italštinu a v těchto jazycích psala dopisy významným učencům na pevnině. Díky knihám i vlivu jejích učitelů se v ní probudilo a postupem času ještě prohlubovalo protestantské cítění. 

Ve víru pletichaření

Ještě jako dítě byla vtažena do sítě mocenských intrik. Teprve devítiletou Janu poslali rodiče jako schovanku k šesté a zároveň poslední manželce Jindřicha VIII., ke Kateřině Parrové. Počátkem roku 1547 král zemřel a na uvolněný trůn se posadil jeho devítiletý syn Eduard VI. Vzápětí se v zákulisí rozpoutal mocenský boj a Jana, ač o to neměla sebemenší zájem, se stala jeho součástí. Její postavení stouplo poté, co Jindřich VIII. na sklonku života obnovil nároky svých dcer, Marie a Alžběty, na královský trůn. Určil, že na prvním místě může sáhnout po koruně Eduard a jeho mužští potomci, pak jeho sestry a jejich mužští potomci, a v případě, že by takoví nebyli, další v pořadí jsou potomci královy sestry Marie. A to včetně Jany Greyové.

Ovdovělá Kateřina Parrová se provdala za Thomase Seymoura, strýce nového krále Eduarda VI., a krátce poté zemřela po porodu jejich dítěte. Seymour si koupil poručnictví nad Janou, ale než pro mladou, inteligentní a údajně i velmi hezkou dívku stačil naplánovat nějaký ten výhodný sňatek, ideálně se samotným králem, královská rada ho nařkla z velezrady a nechala jej o hlavu zkrátit. 

Z jedné mocné rodiny do druhé

Jana tak připadla do rukou konkurenčního rodu Dudleyů. Jejím poručníkem se stal John Dudley, hrabě z Warwicku a později i vévoda z Northumberlandu, nejmocnější muž celého království, který ve svých rukou držel regentství nad doposud nezletilým králem. 

Silný kašel, horečky, slabost. Eduard se v zimě roku 1552 začal ztrácet před očima. John Dudley i protestanští šlechtici sledovali jeho chatrné zdraví s rostoucími obavami. Mladičký král by po sobě nezanechal žádného následníka trůnu, korunu by si tedy nasadila na hlavu jeho sestra Marie, zapřisáhlá katolička, která všemi protestanty z duše pohrdala. Zajisté by je jistě tvrdě vymetla z jejich úřadů a reformaci církve rázně utnula. John Dudley proto začal spřádat odvážný plán.

Nejprve Janu provdal za svého syna Guildforda Dudleyho. Dívka se bránila, ale nebylo jí to nic platné. Později se sice popsala jako „manželka, která miluje svého manžela“, avšak soužití s jeho rodiči, zvláště matkou, která syna ovládala, pro ni nebylo jednoduché. „Její citové rozrušení vedlo k řadě nemocí, které málem způsobily její smrt,“ podotýká Johnson. Její pocity či názory ale nikoho nezajímaly.

Po svatbě John Dudley přiměl krále, aby podepsal, že nástupnictví předává Janině matce (dceři královy sestry Marie) a ta se jej vzdá ve prospěch Jany. A Eduard, se smrtí na jazyku, tak učinil. Obě své sestry, Marii i Alžbětu, tak z nástupnictví vyřadil. Jana jako přesvědčená protestantka mohla na trůnu zařídit další rozvoj anglikánské církve a zároveň potlačit moc anglické katolické šlechty. Pro protestantské šlechtice se tak stala přirozenou kandidátkou na trůn a k jejímu jmenování upřeli své naděje.

Jana, královna

„Nemohla věřit, že Bůh si přeje, aby následnictví vyrvala právoplatné uchazečce Marii,“ domnívá se Johnson. Když ji a jejího muže 10. července roku 1553, tři dny po Eduardově smrti, prohlásil John Dudley právoplatným královským párem, úlekem prý omdlela. Intriky a spiknutí proti své příbuzné Marii se jí příčily. Přesto, zřejmě pod nátlakem tchána i svých rodičů, královskou korunu přijala. Na svou korunovaci dorazila nově jmenovaná královna ověšena drahými šperky, oděna do zelené slavnostní róby. Úřední listiny začala podepisovat jako „Jana, královna“. A spolu s nimi si podepisovala i svůj ortel…

Starší dcera Jindřicha VIII. se odmítala vzdát něčeho, na co měla dle vůle svého otce nárok. A jako legitimní následnici trůnu ji vnímali i prostí lidé. Během pár dnů shromáždila podporu šlechticů napříč zemí a za jásotu obyvatel triumfálně vjela do Londýna. Parlament kapituloval. Po pouhých devíti dnech Janina panování, 19. července 1553, ji odvolal a královnou prohlásil Marii. Když jí otec sděloval tuto novinu a požádal ji, ať si svlékne královský šat, odpověděla prý s úlevou: „Mnohem raději tento šat svléknu, než jsem si ho oblékala.“

Novým nedobrovolným domovem se pro Janu i jejího manžela staly zdi londýnské pevnosti Tower. Za čtyři měsíce „celá v černém, v šatech s francouzskou kapucí, s černou sametovou knihou zavěšenou vpředu a další knihou, kterou držela otevřenou v ruce“ si spolu se svým mužem vyslechla obvinění z velezrady i následný verdikt – trest smrti. Zatímco John Dudley skončil na popravišti už měsíc po Mariině jmenování královnou, s popravou své sedmnáctileté příbuzné panovnice otálela. Janin osud však definitivně zpečetil i ten, kdo ji vůbec poprvé vyslal do osidel mocenských hrátek – její otec.

Vzbouřenci jí potvrdili trest smrti

Chystaný sňatek Marie s budoucím španělským králem Filipem II. Habsburským vyvolal vlnu protestantské bouře v čele s Thomasem Wyattem, jež vešla do dějin jako Wyattova vzpoura. A Janin otec se jí hlasitě také účastnil. Nejenže vzbouřenci chtěli svatbě zabránit, ale zároveň dávali hlasitě najevo, že jejich královnou byla, je i bude Jana. Královna Marie sice vzpouru potlačila, ale uvědomila si, že protestantská dívka, která už na trůn jednou usedla, je pro ni příliš velkým rizikem. Nabídla jí, aby rychle konvertovala ke katolicismu, to však Jana odmítla. Od té chvíle už nebylo záchrany.

„Až bude na mém těle vykonána světská spravedlnost, dojde moje duše u Boha milosti. Mému tělu způsobí smrt bolest za jeho hříchy, ale duše nalezne před Bohem ospravedlnění. Zasluhuje-li si mé provinění trest, pak přinejmenším mé mládí a můj nerozum by mi mohly být omluvou. Bůh a příští generace snad ke mně budou shovívavější,“ sepisovala Jana ve vězení svou poslední vůli. Onoho 12. února 1554 nejprve popravili veřejně na Tower Hill jejího manžela Guilforda. Když s jeho mrtvolou, tedy s hlavou a zbytkem těla, projeli na cestě zpátky kolem Janiny cely, vykřikla prý: „Ach, Guilforde, Guilforde!“

Jí projevila Marie alespoň trochu laskavosti – místo veřejného prostranství měl její život vyhasnout v londýnském Toweru, aby byla uchráněna zrakům všech zvědavců. „Dobří lidé, přišla jsem sem zemřít a zákonem jsem k tomu odsouzena… Myji si své ruce v nevinnosti, před Bohem a před vaší tváří, dobří křesťanští lidé,“ pronesla na místě popravy a celá se roztřásla. S očima zavázanýma šátkem za pomoci přítomného kněze položila hlavu na špalek. Ještě stihla vykřiknout: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ než mohutná sekera ukončila její mladičký život. Devítidenní královně, která vládla své zemi vůbec nejkratší dobu v britských dějinách, bylo pouhých sedmnáct let.