HISTORIE / Tajemný muž s tmavými vlasy a knírem vyráží vpřed ke dvěma ženám na nábřeží. Náhle se jakoby zapotácí, čímsi zprudka máchne rukou a vrazí přímo do jedné z nich. Císařovna padá na záda, bohatá koruna jejích vlasů tlumí pád. Po chvíli otevře oči a otřeseně zašeptá: „Mám dojem, že mě trochu bolí na prsou…“

Pocity beznaděje, deprese, stranění se lidí. Život rakouské císařovny Alžběty Bavorské, známé jako Sisi (někdy se používá i Sissi), nebyl nikdy příliš šťastný. A s přibývajícími léty smutek a pocity melancholie sílily. Největší bolest jí způsobila sebevražda jejího syna Rudolfa v lednu roku 1889, s níž se nikdy nedokázala vyrovnat. Někdejší módní ikona 19. století, posedlá svým vzhledem, odložila šperky a nikdy se už nezahalila do jiných šatů než černých. 

Snad aby unikla svým trápením, hodně cestovala a vydávala se každý den a za každého počasí na několikahodinové pochody v rychlém tempu. Myšlenkám na svou smrt ale utéct nedokázala. Kéž by jednou mohla zemřít rychle, bezbolestně a bez přítomnosti členů rodiny, kteří by ji litovali…

Když se v září roku 1898 ubytovala v té době již šedesátiletá Sisi v jednom z luxusních ženevských hotelů pod jménem hraběnka von Hohenembs, všichni si šeptali, že ve skutečnosti je to sama císařovna. Kdosi utrousil slovo i v redakci místního tisku. Horkou novinku si tak mohl přečíst i jistý pětadvacetiletý mladík, italský anarchista jménem Luigi Lucheni.

Zmítaný chudobou i nenávistí

Život k němu nebyl příliš laskavý už od narození. Syn chudé italské dělnice skončil jako maličký v jednom z pařížských sirotčinců, odkud putoval z jedné pěstounské rodiny do druhé, ode zdi ke zdi. Ani ve školních lavicích se příliš neohřál – dny trávil od raného mládí v různých špatně placených zaměstnáních, třeba na stavbách jako dělník. Pocity zmaru a křivdy v něm sílily a spolu s nimi i nenávist k bohatým panovníkům a šlechticům. Viděl v nich jen parazity, kteří se živí neštěstím a chudobou jiných.

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

„Chci zabít někoho důležitého, aby se o tom psalo v novinách,“ psal si Lucheni do svého deníku. Jako cíl si proto nejprve vybral prince Orleánského, následníka francouzského trůnu. Ten však na poslední chvíli změnil trasu své cesty a Ženevě se vyhnul. Anarchista nesmutnil dlouho. Osud mu přihrál do cesty někoho ještě lepšího – samotnou císařovnu! Na revolver, dýku či jinou zbraň ale neměl peníze. Ve vetešnictví si pořídil aspoň trojhranný pilník, na nějž mu jeden známý řemeslník připevnil pevné držadlo. A originální vražedný prostředek, s jehož pomocí se chtěl stát světoznámým mučedníkem, byl na světě.

U hotelu číhá smrt

Přesně před 125 lety, 10. září 1898, kráčela Sisi se svou dvorní dámou, hraběnkou Irmou Sztárayovou, svižným tempem z hotelu k jezeru, kde na ně čekal parník do města Montreux na severovýchodním břehu Ženevského jezera, na úpatí Alp. Ani jedna netušila, že jim v patách kráčí smrt. Lucheni se k nim pomalu přiblížil, krátce se na císařovnu zadíval a udeřil jí pěstí do hrudi.

„Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní,“ vzpomínala na hrůzný okamžik její společnice. Sisi otevřela oči, rozhlédla se a vstala. „Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní.“ Udýchaná a zarudlá přesvědčovala všechny, kdo přiběhli a nabízeli pomoc, že jí nic není, pouze se vylekala. „Snad mi chtěl vzít hodinky,“ zamumlala. A pak obě ženy odkráčely až k přístavnímu můstku, jako by se nic nestalo. Jakmile však vstoupily na loď, císařovniny tváře zbledly a nohy se podlomily. „Potřebuji se o vás opřít,“ zašeptala Sisi a ztratila vědomí.

Uronila jen kapku krve

Všichni si mysleli, že jen omdlela z leknutí. Kdo by nebyl otřesený z takového incidentu! Sztárayová jí otírala tváře mokrým kapesníkem a vložila jí do úst kostku cukru pokapanou koňakem. Sisi po chvíli otevřela oči a vydechla svá poslední slova: „Co se to jen se mnou stalo…“ A omdlela znovu. Hraběnka jí rychle roztrhla hedvábný živůtek, odhrnula košilku a vyděsila se. Na její hrudi spatřila malou trojúhelníkovou ranku s kapkou sražené krve. Loď se co nejrychleji vrátila do přístavu, šest mužů pospíchalo s nosítky s císařovnou za lékaři, ale nešťastné panovnici už nemohl pomoci žádný z nich. Vrah jí propíchl srdce. Hodinu po atentátu tak přítomný lékař mohl konstatovat už jen: „Konec!“

Lucheni se snažil z místa činu prchnout, ale svědci atentátu jej zpacifikovali. Na policii se k činu hrdě přiznal. „Jíst smí jen ten, kdo pracuje!“ neustále vysvětloval motiv vraždy s úsměvem na rtech. A také tvrdil: „Bojujeme proti významným a bohatým. Muži jako já zabíjejí císařovny, nikdy ne pradleny.“ Celá společnost byla hrůzným činem otřesena. Jak se mohl atentát na samotnou císařovnu odehrát tak nenápadně, za bílého dne a na jedné z nejrušnějších ženevských tříd?

Dále čtěte

Utrpení knížete Jaromíra: vykastrovaného slepce probodli na latríně

HISTORIE / „Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství!“ vyzýval prý svého nejstaršího syna umírající kníže Boleslav II. na smrtelném loži.

Dva měsíce po atentátu stanul vrah před soudem. „Chtěl jsem se pomstít za svůj život,“ odpověděl na opětovnou otázku, co ho k činu vedlo. „V tomto světě, takovém, jaký je, nestojí za to žít! Je třeba ho zničit!“ Toužil po popravě, ta by jej i jeho úspěšný atentát proslavila ještě více, ale marně. V ženevském kantonu trest smrti neexistoval. Vyslechl si proto nejvyšší možný trest – doživotní žalář. A poté vykřikl: „Jsem spokojen! Nemám co dodat! Ať žije anarchie! Smrt aristokracii!“

Netvore, poslouchej

Za mřížemi strávil dvanáct let. Za tu dobu mu přišlo nesčetně dopisů, obdivných i nenávistných. Mezi nimi třeba i vzkaz od vídeňských dívek a žen, v němž mu psaly: „Poslouchej, netvore, chtěly bychom tě položit na stůl a s potěšením hledět na to, jak Ti uřezávají ruce a nohy. Abychom Tvou bolest osladily, omývaly bychom Tvé rány octem a vysušovaly solí. Kdybys to přežil a zase se uzdravil, mohlo by se s něčím takovým začít nanovo.“  

Sám Lucheni ve vězení pravidelně napadal své dozorce a po několika letech se rozhodl ukončit svůj život pomocí otvíráku na konzervy. Nepovedlo se. Jednoho říjnového dne roku 1910 se probudil celý neklidný a jeho záchvaty zuřivosti byly tak silné, že skončil na samotce. Celou noc se prý z ní linul zpěv. Utichl až k ránu. Dozorci ho našli oběšeného na okně, na smyčce z vlastního opasku. Klid ale nenašel. Jeho tělo pak sloužilo k vědeckým pokusům, hlavu vědci naložili do formaldehydu. Do půdy vídeňského ústředního hřbitova byla uložena až na přelomu druhého a třetího tisíciletí. 

Zapálený anarchista si nikdy neuvědomil, že bojoval proti monarchii, ale zavraždil ženu, které monarchistické uspořádání k srdci nikdy nepřirostlo. Ba co víc, Lucheni vlastně nevědomky naplnil její tiché prosby. Sama arcivévodkyně Marie Valerie, dcera císařovny, o smrti své matky prohlásila: „Teď k tomu došlo, jak si to vždycky přála, rychle, bez bolesti, bez lékařské porady, bez dlouhých, úzkostných dnů starosti její rodiny.“