Český filosof Václav Bělohradský kritizuje z "levicových pozic" naši západní civilizaci a vyjadřuje pochopení pro Rusko FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ve 20. století byla v rámci filosofie podniknuta celá řada aktivit, které se kriticky zaměřily na samotnou filosofii, způsob jejího dominantního myšlení a na důležitost jazyka. Často se jednalo o podniky, které byly časem sice opuštěny, ale samotné podněty naznačovaly, že k filosofii patří i určitá kritická zdrženlivost, zvýšená citlivost k jazyku a zejména odmítnutí povýšenosti rozumu, protože „rozum je moc“, jak napsal Jean-François Lyotard.
O filosofickou zdrženlivost se metodologicky pokusil Edmund Husserl svou „epoché“, tedy snahou po odstupu či zdržení se úsudku, pokud jde o to, co se zkoumá s nárokem na objektivní platnost světa. I další myslitelé podnikali cestu, aby zpochybnili tradiční nárok poznání zejména jako metafyzického fundamentu, který byl často dáván do souvislosti s touhou po silných autoritách v politice. Italský filosof Gianni Vattimo horoval pro „chválu slabého myšlení“ a Jan Patočka promýšlel ideu „solidarity otřesených“, poté, co byl inspirován francouzským myslitelem Teilhardem de Chardin a jeho osobním popisem zkušenosti první světové války, kde sloužil jako nosič raněných.
Teilhard svou zkušenost později shrnul do myšlenky, že kdo prošel frontou, je „jiný člověk“. S válkou se totiž pojí silný prožitek nesmyslnosti, nesnesitelného běsu a proměna životního smyslu, kdy člověk zakopává o existenciální „nic“ jako nepřekročitelnou hranici, napsal Patočka. Teilhardova myšlenka „solidarity otřesených“ se později promítla i do myšlení Charty 77.
Dne 10. května 2022 přinesl deník Lidové noviny rozhovor s filosofem Václavem Bělohradským, v kterém se vyjádřil k válce na Ukrajině „z levicových pozic“.
Čtenář, který očekával, že se filosof bude vztahovat k avizované válce, musel být zaskočen, protože Bělohradský především hovořil o celé řadě „hrozivých příznaků“ Západu: Je to vina Evropy, že této válce „neuměla předejít“; byla to neschopnost Západu a Evropy „ustavit mezi lety 1989 až 2008 multipolární správu světa“; Západ nedokázal ani „zabránit válce v Jugoslávii“; a autorita EU nebyla dost velká k tomu, aby toxiny ve státnosti postkomunistických národů neutralizovala atp.
V rámci politicky simplifikovaných výtek, kdy obvinil Západ a liberálně-demokratické vlády, neměl Bělohradský přirozeně potřebu vysvětlit, jak má válka v Jugoslávii přímou souvislost s válkou na Ukrajině, když začala válečným konfliktem mezi Jugoslávskou lidovou armádou a slovinskou Teritoriální obranou už v roce 1991, tedy dva roky předtím, než vznikla Evropská unie, a tudíž vytýkat EU, že nebyla dost silná, aby neutralizovala touhu po státnosti postkomunistických národů, je ahistorické.
Pro Bělohradského jsou jeho vlastní rozpory zcela nepodstatné, protože důležitý je ideologický rámec, v kterém operuje jeho myšlení a jazyk. Proto je pro něho v souvislosti s válkou na Ukrajině dalším „hrozivým příznakem“ Západu tendence NATO obcházet OSN, a to, že samo rozhodovalo o „legalitě války“. Filosof také připomíná, jak následovaly katastrofy – Jugoslávie, Irák, Libye, Sýrie, Afghánistán. Tomu, kdo slyšel nebo četl projev prezidenta Vladimira Putina ze dne 24. února 2022, kdy neoficiálně ohlásil válku proti Ukrajině, nemůže neujít argumentační shoda i identické pořadí i výčet hrozivých „příznaků“ Západu.
Ačkoliv je svět v souvislosti s touto válkou konfrontován se zlem, které má osobní podobu, a to tvář prezidenta Vladimira Putina, který je osobně zodpovědný za agresi, stejně jako jsou za spáchané zlo osobně zodpovědní jednotliví vojáci vraždící civilisty a znásilňující ukrajinské ženy, Bělohradský apodikticky tvrdí, že „zlo není v nás, je ve vztazích mezi námi“.
Vlna „solidarity otřesených“, která v souvislosti s válkou na Ukrajině vzešla od jednotlivců, však kontrastuje s Bělohradského pojetím „zespolečenšťování zla“, které rozpouští člověka mimo osobní dobro a jeho zodpovědnost za zlo. Navíc i samotné odporování zlu je konkrétní osobní snahou člověka usilujícího o dobro.
Bělohradského pojetí „zespolečenšťování zla“ je variantou marxistického zespolečenšťování člověka, který se stává v historickém procesu taky jen „výrazem vztahů“ – třídou.
Ve své rétorické kritice Západu a liberálně-demokratických vlád se Bělohradský odvolává na Giorgia Agambena a tvrdí, že západní představitelé v kontextu války na Ukrajině nastolují „nový výjimečný stav“, přičemž naočkovávají do demokratické kultury válečné ctnosti, nenávist k nepříteli, brannost, nekompromisnost.
Pro Bělohradského je „válka na Ukrajině“ jen zástupné téma či pouze odrazový intelektuální můstek, aby mohl hovořit o něčem jiném, povýšeně o něčem větším (například o politických zájmech západních světových institucí), než je utrpení lidí, než jsou válečné zločiny, včetně znásilňování žen nebo milionů lidí v pohybu, kteří ztratili své domovy – jinými slovy: než je bytí člověka.
Vědomí „solidarity otřesených“ v podobě nesnesitelného běsu z frontové zkušenosti, kdy člověk zakopává o existenciální „nic“, je pro filosofa pod prahem jeho reflexe. Téma „války na Ukrajině“ se tak stává spíše jen levicovým rétorickým ideologickým cvičením, v jehož centru jsou nejvyšší západní mezinárodní instituce jako EU, NATO, liberálně-demokratické vlády a obecně Západ, které jsou v Bělohradského rétorice za tuto válku zodpovědné.
Bělohradský je v zajetí starých chyb levice, která se vždy vyžívala v kritice Západu jako buržoazní kapitalistické společnosti a často nepochopitelně mlčela například o stalinistických a jiných excesech. Filosof má mnoho slov pochopení pro velké Rusko, když říká, že místo aby mu Západ „pomohl“, jeho „vytunelovaný světový řád zkolaboval nakonec ve svém nejtraumatizovanějším článku – v Rusku“. V jeho textu však marně hledá čtenář slova o excesech Ruska, nemluvě o tom, že by se filosof snížil k tomu, aby reflektoval oběti ruské agrese.
Podle filosofického vyznání Václava Bělohradského ve filosofii nejde o pravdu. Možná, že v jeho filosofii to tak platí, ale v životě i ve válce, o níž je řeč, o pravdu běží.
V němčině existuje slovo hochstapler, které se skládá ze slov hoch, „vysoký“, a stapeln, „šlapat“. Filosofický hochštapler je vlastně ten, kdo kráčí zvysoka – z výšky svého rozumu, a přitom ve svém vysokém intelektuálním stylu přezírá ty, kteří v rámci frontové zkušenosti „jiného člověka“ klopýtají o nepřekročitelnou hranici, v níž se všechno mění. Bělohradský ve svém filosofickém hochštaplerství přezírá, že „to nejdrahocennější, co člověk má, se zde bezohledně rve na kusy“, jak napsal Jan Patočka v textu příznačně nazvaném „Války 20. století a 20. století jako válka“.
Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
