O listopadu, měsíci náročném a nadějném pro tělo i duši

Podzim u Rozvadova v Českém lese (2021) (ČTK/Fotobanka ČTK/Spilka Marek)

Podzim u Rozvadova v Českém lese (2021) | FOTO: ČTK/Fotobanka ČTK/Spilka Marek

Přiznejme si to, odpradávna všem lidem na severní polokouli od subtropického pásma výše leze listopad na nervy. Jakékoliv naděje na příjemné dny babího či dědkovského léta jsou nenávratně pryč a počasí se obvykle pořádně vyřádí. Jistě, můžeme hloubat o poezii přírody zahalené mlžnými závoji, ale to funguje jen tehdy, můžeme-li se po kochání a hloubání vrátit do vyhřátého pokoje. Letos nám ty návraty poněkud hořknou hloubáním o ceně energií. A ačkoliv je prosinec ještě tmavší a studenější než listopad, má v sobě vyhlídku na sváteční večery a na slunovrat. Je sice pořád stejně sychravo, ale už se můžeme utěšovat pranostikami o slepičím kroku a počítat minuty přibývajícího světla.

Kdysi lidé častěji hleděli na nebe a všimli si, že v tyto dny slunce prochází souhvězdím Štíra. Možná že se naši dávní předci neinspirovali ani tak tvarem souhvězdí, který je, přiznejme si to, možné číst jakkoliv, ale dobou roku, měsícem, který byl považovaný za měsíc smrti. V Mezopotámii, kde astronomie vznikla, bylo souhvězdí Štíra branou do podsvětí. Štír byl prostě neblahý, jeho bodnutí přinášelo smrt. Dokonce jeho souhvězdí bývalo označováno příznivým jménem Orel, aby se nepřivolala smůla.

V židovském kalendáři je měsíc chešvan, který zhruba odpovídá listopadu a přesně znamení Štíra, jediným měsícem beze svátků. Někdy se mu říká marchešvan, což znamená hořký chešvan. Když totiž v této době nepršelo, znamenalo to, že příští rok bude suchý a neodvratně přijde neúroda a smrt. V naší kultuře se v listopadu slaví svátky připomínající zesnulé: keltský Samhain, v anglosaských zemích Halloween a křesťanský svátek Všech svatých, lidově nazývaný Dušičky. Brána smrti se otevírá a svět zesnulých se prolíná se světem živých.

V den vzpomínek na zemřelé myslíme spíše na příbuzné, kteří již odešli tam na druhou stranu, a vzpomínáme na to, čím obohatili náš život. Ale myslet bychom měli i na přátele, které ještě máme nebo kteří jsou již na druhém břehu. Polský básník Julian Tuwim řekl, že příbuzné nám dává osud, jaké štěstí, že přátele si můžeme vybírat sami.

Banner Nová Orientace

Vzpomínejme na ty, kteří nějak obohatili náš život, provázeli nás od dětství až po dospělost. Je smutné loučit se s blízkými lidmi a zapalovat na hrobech svíčky, ale to jsou právě ty vzácné chvíle, kdy si můžeme uvědomit, jak důležití jsou pro nás všichni ti, kteří nás mají rádi a které máme rádi my. Nejen rodina, kde se to předpokládá, ale stejně tak ti, které někdy nevidíme po celé roky a mnohdy jim ani nenapíšeme.

Historik a politolog Łukasz Adamski se mimo jiné věnuje i Ukrajině (Kyjev, 2020)  (Łukasz Adamski / se souhlasem)

Podzimní večery, když nás neláká příroda plná barev a života, jsou nejlepší dobou, kdy sdělit blízkým, co pro nás znamenají. Proč to mnohdy neumíme dát najevo, dokud žijí? Proč se ostýcháme říct podstatné věci a proč namísto toho tlacháme o hloupostech? Stále jsou kolem nás vzácní lidé, žijí a dýchají, usmívají se, hovoří.

Když už se zdá, že se vše řítí ke zmaru, že už nemá smysl se o něco pokoušet a v něco doufat, je tady vždy někdo, kdo nás umí rozesmát a dát nám novou naději. Poděkujme jim nyní, právě v době, kdy je venku mlha a vše ovládá uvadání. Poděkujme všem, těm odešlým, ale zejména těm živým, kterým jsme se to dosud ostýchali říct, nebo jsme pro ně neměli čas.

Listopad je náročný pro tělo i pro duši. V našich dějinách se ještě nedávno povinně připomínala střelba z Aurory, k níž došlo podle juliánského kalendáře v říjnu, ale u nás se okolo toho vyvádělo 7. listopadu. Pionýři nosili v podvečer svítící lampiony a v některých městech se dokonce odpalovaly rachejtle, nesměly chybět veršíky oslavující Sovětský svaz a nemrtvého Lenina.

A hned další den se již méně připomínala bitva na Bílé hoře, kde to špatně zaplacené české stavovské vojsko v roce 1620 ostudně projelo. Dva dny nato Praha kapitulovala před císařskou armádou a již 23. listopadu byl zrušen Rudolfův majestát, který v Českém království zaručoval náboženskou svobodu. Tehdy se nám nejen porouchaly dějiny, ale nepěkně se rozdělil národ. Jizvy zůstaly. A 10. listopadu 1956 Sověti rozdrtili maďarské povstání. Touhu po svobodě tehdy utopil v krvi Ivan Stěpanovič Koněv, jemuž čeští komunisté devótně postavili sochu nikoliv ihned po válce, ale až v roce 1980, kdy už maršál své nesporné válečné zásluhy pošpinil brutálním potlačováním svobody v dobytých koloniích Moskvy.

Někdejší ministr zahraničních věcí Zaorálek a jeho íránský protějšek Džavád Zaríf na tiskové konferenci v Praze (11. 11. 2016) (ČTK/Krumphanzl Michal)

Rehabilitací listopadových dějinných tragédií byl pak alespoň pro nás 17. listopad 1989 a dny, které následovaly. Pro milovníky ezoteriky: prý byla v ten pátek vidět polární záře, a navíc nebem létaly Leonidy, jako by český lev zatřásl hřívou. Milovníci konspiračních bludů brzy vymysleli světové iluminátsko-chartisticko-židovsko-americko-intelektuálské spiknutí.

Nejzdatnějším balamutilem mezi konspirátory byl Miroslav Dolejší, kdysi vězeň komunistického režimu, který využil v listopadu získané svobody slova k tomu, aby v roce 1991 pod jménem Robert Helebrandt vydal známý ruský pamflet Protokoly siónských mudrců.

Novou svobodou však pohrdal a vymýšlel složité propletence pohádek o židovských intrikách Václava Havla a jeho příbuzných. Dolejšího Analýza 17. listopadu se na komunistických jakož i neonacistických webech objevuje díky svobodě slova stále. Pro takové lidi, jako byl bývalý komunistický vězeň a později příkladný antisemita Dolejší, stejně jako pro jeho věznitele komunisty, znamenal 17. listopad s jeho důsledky příležitost ke svobodnému podnikání a šíření bludů, ale jinak ho samozřejmě pokládali a stále pokládají za tragédii.

Koho baví hra na alternativní historii, nechť si přečte román Aleny Mornštajnové nazvaný Listopád. Je to hodně temná fikce, jak by vypadaly naše životy, kdyby se tehdy něco zvrtlo a komunisté s Moskvou za zády by dokázali potlačit revoluci, až příliš sametovou.

Müsli z ovesných vloček a ovoce chutná ke snídani ve Švýcarech i v Holešovicích (wikimedia commons (T Houdijk))

Ostatně dnes již víme, že si s myšlenkou násilného rozdrcení občanského odporu pohrávali. Člen Ústředního výboru KSČ Jaroslav Ondráček, otec někdejšího poslance za KSČM, kterému se pro jeho obuškové angažmá během Palachova týdne obecně říká Mlátička, snil o tom, co se mělo v listopadu 1989 učinit: „Prahu oplotit pětimetrovým plotem a nechat je tam vychcípat. Protože všechna ta revoluce se vždycky vyvážela odtamtud.“

Představa nemilosrdné komunistické diktatury, která by po listopadu 1989 ještě posílila, je snem všech současných nostalgiků po starých časech. Soudružka Konečná i soudruzi Falmer nebo Mlátička by si měli tuhle knihu nadělit pod jolku, jistě budou fantazií na téma ponížení vlastního národa nadšení. Listopad 1989 mohl být Listopádem do temnoty, mohla to být esence Velké říjnové, Maďarska roku 1956 i naší Bílé hory. To jen na okraj, abychom si vážili toho, že se přese všechno máme nadmíru dobře. A to, co se nám nelíbí, a že toho je, pořád ještě můžeme změnit.

Nyní v listopadu prožíváme opět poněkud dramatičtější dny, kdy bychom se po letech mezinárodních ostud a domácího hnití rádi dočkali trochy světla a naděje. Václav Havel říkal, že až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu. Listopadová mlha v sobě taková semínka naděje má. Nyní už můžeme zamávat na cestu do propadliště dějin fosiliím, jakými jsou soudružka Konečná, Falmer, Mlátička, Semelová a jiní stoupenci zločinného režimu. A že to trvalo. Tmavé dny ještě chvíli vydržíme a pak přijde slunovrat. A ještě před ním si užijeme oslavy světla, ať je slavíme jakkoliv: ateisté a křesťané oslaví Vánoce, pohané prostě slunovrat či podle druidů Alban Arthuan, v židovských rodinách se rozsvítí lampy svátku Chanuka. Odpradávna se v mnohých severních kulturách v tuto dobu zapalují ohně, nebo alespoň lampy a svíčky.

Sokolské cvičení na Rohanském ostrově v roce 1867 - dobové vyobrazení od Františka Čermáka (Wikimedia Commons)

Židovská tradice pracuje před zimním slunovratem s takovým dělením času, aby člověk vycházel ze tmy ke světlu, ze smutku k radosti. O svátku Chanuka stoupá počet zapálených svíček od jedné do osmi, takže každým svátečním večerem přibývá světla. Tak to stanovil již moudrý Rabi Hillel, který zdůraznil růst svatosti a radosti symbolizované světlem, a překonal tak zvyk Rabi Šamaje zapalovat všechny olejové lampy hned prvního večera.

Svátek Chanuka znamená naději, že všechno zlé je v našem životě i v dějinách překonáváno dobrem, tma světlem, smrt životem. Osmiramenné svícny zvané chanukije se staví do oken, aby svítily všem lidem v okolí, jejich záře a naděje na obrat k dobrému jsou určené každému člověku, který kráčí venku podzimní tmou a mlhou, bez ohledu na jeho vyznání.

Ať již máme tradici takovou či onakou, plašíme listopadovou tmu a mlhu ohněm, jeho teplem a světlem. Letos si zasloužíme i naději pro naši zemi, doufáme, že odezní úporná pandemie a že skončí cyklus zbytečného umírání. Doufáme, že přežijeme energetickou krizi a drtivou inflaci. Doufáme, že se dočkáme lepší správy naší zkoušené vlasti. Doufáme, že hlupáci, matláci a šmejdi konečně přestanou otravovat naše životy. Doufáme, že tohle není marchešvan, ale slibný chešvan, že bude dost deště a méně přírodních pohrom, že se uzdraví naše lesy a naplní podzemní jezera. Doufáme, že moudrost a ohleduplnost zvítězí nad tupým sobectvím a nihilismem.

Tak a poté, co jsem vychválila teplo a světlo ohně a útulný domov, v němž máme napsat svým blízkým a ubezpečit je o lásce a podpoře, je čas vyjít ven. Ona ta mlha a tma, holé kostry stromů a suché bodláčí nejsou vůbec smutné na pohled

Týdeník FORUM (Lucie Batková / FORUM 24)

Pod vším tím spadaným listím a neuspořádaným chrastím se pomalu sbírá síla v cibulkách a kořenech, tu a tam zahlédneme houbičku podivuhodné barvy nebo sedmikrásku, která si vždy rebelantsky vykvete bez ohledu na roční dobu. Na loukách se nám poněkud tajnosnubně ukážou fialové ocúny, aby si jako stárnoucí dámy z Belle Époque vychutnaly poslední paprsky slunce. Ptáci v korunách stromů hlasitě komentují dění a usilovně shánějí svačinu.

Příroda nic nevzdává a na smrt nehraje. Doufání a naděje prostupují podzimním šerem, ale budoucnost máme ve svých rukou zase jenom my. Je dobré se zklidnit, meditovat a uvědomit si důležité věci, jako je přátelství, smrt, život a smysl naděje. Ale je také nutné vyjít od hořícího krbu do sychravého večera a o všechno to dobré, co si přejeme a v co doufáme, se přičinit. Máme před sebou hodně práce.

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D., je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]