KOMENTÁŘ / Sociální antropolog Juraj Buzalka píše v souvislosti s vesnickým fašismem na Slovensku, který opět vynesl k moci Roberta Fica, o „postsedlácích“. Jde o lidi identifikované s „tradičním“ venkovským způsobem života, ačkoliv většina jich už dávno v zemědělství nepracuje. Z pozice imaginárního návratu k rodné hroudě postsedláci odmítají modernu – a pokud mají možnost, politicky se hlásí k reakcionářským a autoritářským alternativám. 

Přesně takový je ovšem v kostce charakter podstatné části světové levice, jak ji už počátkem minulého století definovala mexická a ruská revoluce. Vedle navenek dobře viditelné, avšak ve skutečnosti nepočetné vrstvy radikální urbánní inteligence je typickou tváří levicovosti na periferii a semiperiferii světa rozhořčený vidlák. Ten ale rozhodně nemůže modernu „překonat“ v hegelovském smyslu slova – tedy naplnit její možnosti a překročit ji. Jeho základním instinktem je z moderny, která ho pálí pod nohama, co nejrychleji utéci do přehlednější imaginární minulosti.

Podle Buzalkových terénních výzkumů vesnický fašismus na Slovensku vyrůstá z dědictví komunistického venkova. Podobně jako originální historický předchůdce, francouzské druhé císařství, se soustřeďuje kolem autoritářských vůdců nepřátelských k moderním institucím, kolem kultu imaginární tradice a venkovanství. Chcete-li frázi klasiků z Komunistického manifestu, vše zmíněné vyrůstá z „idiotismu venkovského života“.

Postselský populismus současnosti je stále ještě součástí širokého příběhu rozpadu marxistické revoluční tradice. Problém Marxových proroctví ohledně budoucnosti moderní společnosti představuje zjištění, že se nenaplnila ani nenaplňují. Konec kapitalismu měla přinést revoluce provedená produktem samotného kapitalistického vývoje, tedy námezdními dělníky. 

Skandálem marxistického výkladu dějin se však stal paradox, na nějž opakovaně naráží. Tam, kde se politicky prosadí městské dělnictvo, záhy „zburžoazní“, o žádnou revoluci už nestojí a ani o ni neusiluje. A naopak tam, kde se revoluce stále ještě vyskytují, můžete o jejich aktérech tvrdit opravdu leccos – ale rozhodně ne to, že by jako Marxem vychvalovaná dělnická třída byli produktem kapitalistického vývoje. 

To, že odmítají „kapitalismus“ – čti modernu –, nemá ani tak příčinu v okrajovém ekonomickém a sociálním postavení revolucionářů, jako ve skutečnosti, že jsou mu sami a priori kulturně a civilizačně maximálně odcizeni. 

Ošklivé tajemství revolučnosti

Jste-li z osobnostních důvodů fixováni na představu revoluce – Dalekáť cesta má! Marné volání! – a nedokážete se jí vzdát, třebaže kolem městští dělníci hromadně propadají buržoazním hodnotám, vaše pozornost se logicky soustředí na ty, jimž změšťáčtění opravdu nehrozí.

Kapitalismus dokáže kooptovat dělnictvo, ale totéž nelze říci o skupinách, které se na jeho půdě ocitly jen jaksi mimochodem. V 60. letech Herbert Marcuse vložil naděje do radikalizovaného studentstva a „barevných“ menšin. Brzy se ovšem ukázalo, že 99 procent studentů je revolučních jen před obdržením diplomu a započetím kariéry. A co se týče menšin, nalézají si postupně lídry ve vlastních řadách, aniž by stály o knížecí rady nespokojených bílých intelektuálů. 

S wallersteinovským obratem v marxismu získal přízrak světové revoluce geopolitický rozměr. Dynamika revolučnosti se už nadále neodehrává v parametrech jednotlivého národního státu, ale má být ukotvena v geopolitické realitě bojů mezi centry světového systému a jeho (semi)periferiemi. 

Toužíte-li tedy nadále po revoluci, nezbývá vám než se proroku Marxovi vzdalovat stále více a radikálněji. Marx byl svou orientací eurocentrický osvícenský humanista a trval na tom, že k historickému převratu směrem k osvobození lidstva musí dojít nejprve ve světovém centru, tedy na Západě. Avšak hledači revoluce už dávno musejí pátrat na samotných okrajích toho, co kdy proroka ještě zajímalo. Zapomenout, co tvrdil o setrvačném „asijském výrobním způsobu“ a údajných důvodech, proč nemůže být hybatelem dějin. 

Jak kdysi napsal jistý mazaný akademický estébák, po ztroskotání sovětského projektu příští výzva kapitalismu nepochybně musí přijít „z barbarika“. 

Jestliže Marx tvrdil, že prý postavil Hegela z hlavy na nohy, současná revoluční levice se pyšní tím, že naopak sama postavila původního Marxe z nohou na hlavu. Namísto průkopníků západního pokroku pozorujeme radikální reakcionáře fandící hluboce antimoderním fosilním režimům v Rusku či Íránu nebo vyzdvihující fanatické islamisty z Hamásu. 

Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla!

Postavit se vidláctví

Podle Buzalky spočívá slovenské specifikum v tom, že většina lidí žije v obcích s méně než 5 000 obyvateli. Ale i několik větších měst je tvořeno postsedláckým obyvatelstvem, které se do nich přestěhovalo, nicméně dál se identifikuje s venkovem.

Česká republika sice nevykazuje žádnou srovnatelnou „díru“ v urbanizaci, nicméně má své vlastní historicky ukotvené potíže. Zemědělští Češi osídlovali přednostně úrodný vnitřek české kotliny, zatímco na okrajích se na marginálních půdách zhusta usazovali kolonisté odjinud – v některých případech přišli z Balkánu, častěji z Německa. 

Po vyhnání německého obyvatelstva se tak stala chronickým problémem tzv. náplava v pohraničí. Kromě toho ale existují i rozsáhlé oblasti civilizačně zanedbané vnitřní periferie na území Středočeského kraje. 

Jde o lidi, pro které často moderna stále funguje jako „černá skříňka“. Nemálo z nich kvůli pronásledování předchůdců starým režimem kdysi přišlo k hotovému a upřímně nechápe, proč by obdobný model bezpracného přivlastňování cizího majetku nemohl fungovat i do budoucna. 

Tak jako nerozumí vzniku a tvorbě bohatství ve svých osobních životech, zatímco si užívají domovy postavené vyhnanými předchůdci, stejně tak nerozumí tomu, proč by Babiš nemohl stále dokola na dluh rozdávat z vyprázdněné státní pokladny. A pokud snad někteří přece jen chovají pochybnosti, věrozvěsti státního dluhu, jako Švihlíková nebo Maláčová, jim autoritativně sdělí, že se obávají zhola zbytečně.

Původní autentické levičáctví bývalo někdy až groteskním kultem „poctivé práce“. Věřilo, že práce přinese společnosti spásu. Avšak v DNA vidláckého postmarxismu nalezneme něco úplně jiného. Na dně toho všeho leží představa přikrádajícího si jezeďáka, že kdesi daleko v centru, kterému naprosto nerozumí, se s nevyhnutelnou nutností znovu a znovu z ničeho nic tajemně vynořují zdroje, které si bude moci donekonečna přivlastňovat.