Smutný vynálezce Nobel: světu dal smrticí zbraň, v očích lidí byl padouchem

HISTORIE / Čas se zpomalil. Muž pozoruje lahvičku s nitroglycerinem, jak mu z ruky padá přímo na zem, kde se vzápětí promění v hromadu střepů. Alfred Nobel zavře oči. Nic. Ticho. Žádný výbuch, žádná smrt. Zase je překvapeně otevře. „Jak je to možné?“ diví se. Podívá se blíže. Uniklý nitroglycerin se klidně vsakuje do hromádky pilin a vůbec se v tu chvíli netváří jako vysoce výbušná látka. 

„Moje továrny na dynamit zřejmě ukončí války dříve než všechny ty vaše kongresy. Ten den, kdy dva armádní sbory budou schopné zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády,“ prohlásil neochvějně švédský chemik Alfred Nobel. Netušil ještě, jak strašlivě se mýlí. Navzdory úpěnlivému přání jeho nejslavnější vynález způsobí smrt a neštěstí nespočtu lidí. A v očích tehdejší společnosti se stal tím, kdo tyto zlé výbušné síly rozpoutal.

Rodinná tragédie

Narodil se ve Stockholmu před 190 lety, tedy 21. října roku 1833, do bohaté a vážené rodiny chemika, vynálezce a průmyslníka Immanuela Nobela. V dětství se rodina na čas přestěhovala do ruského Petrohradu, kde se Alfredovi dostalo výborného vzdělání. Byl inteligentní, zvídavý, nadaný. Hltal nejen přírodní vědy, ale i literaturu, psal básně, učil se poměrně snadno cizím jazykům. Jeho celoživotní láskou se však stala chemie.

Po návratu do rodného Švédska rodina Nobelů založila továrnu na vysoce výbušný nitroglycerin. O tom, jak nebezpečná tato látka může být, se přesvědčili na vlastní kůži v roce 1864, kdy exploze v rodinné továrně zabila kromě několika zaměstnanců i Alfredova mladšího bratra Emila. Alfred si umínil, že udělá vše, co bude v jeho silách, aby ten nevyzpytatelný trhací olej zkrotil. 

Třaskavý vynález

Legenda vypráví, že mu toho osudného dne vyklouzla lahvička s nitroglycerinem z ruky. Podle jiné historky zase stála za převratným vynálezem netěsnící nádoba, v níž se nitroglycerin převážel. Látka tak samovolně stékala do přepravky a z ní se pomalu vsakovala do pilin. Ať už tak či onak, Nobel si nakonec uvědomil, že právě smíchání nitroglycerinu s netečnou látkou by mohlo být klíčem, jak mít jeho výbušnost pod kontrolou. Ale bude takto stále denotovat? Přemýšlel dál. Když se mu s pomocí zápalné šňůry podařilo směs nitroglycerinu a pilin na dálku odpálit, zaradoval se.

Teď už zbývalo jen nalézt vhodný absorpční materiál, který by zajistil jak sílu výbušniny, tak i její bezpečnost. Zkusil křemelinu, tedy sypkou horninu z křemičitých schránek drobných řas. Výsledná hutná směs byla relativně stabilní a zároveň stále výbušná. Zabalil ji do podlouhlých válečků a jeden z nejtřaskavějších vynálezů dějin byl na světě. Nobel si ho v roce 1867 nechal patentovat a hrdě jej pojmenovat dynamit. V řečtině slovo dynamis znamená sílu a moc. A pro Nobela i peníze a slávu. 

V době rozkvětu průmyslové revoluce totiž jednotlivé státy za takový vynález div nelíbaly ruce. V průběhu času dynamit získával stále nové a nové možnosti využití – prorážel šachty v dolech, pomáhal prokopat Suezský, Korintský či Panamský průplav, razil železnicím cestu v horách a lupičům otevřel nejeden bankovní sejf.

Starší gentleman hledá dámu

Více než tři sta patentů na vynálezy, sedmdesát továren ve dvaceti zemích světa na pěti kontinentech, investice do mnoha odvětví a ve výsledku takřka pohádkové jmění. Na poli vědy a obchodu se Nobelovi dařilo tak, jako v té době málokomu. Žil sice v Paříži, ale většinu času trávil na cestách. „Nejbohatší tulák na světě,“ vyjádřil se o něm francouzský spisovatel Victor Hugo.

Na osobní život už Nobelovi nezbýval čas. Když mu bylo 43 let, byl tak unavený a strhaný, že si připadal jako stařec. Podal si proto inzerát: „Velmi bohatý, vzdělaný, starší gentleman žijící v Paříži hledá dámu zběhlou v jazycích, rovněž ve zralém věku, jako sekretářku a pro dohled nad domácností.“ Přihlásila se i Berta Kinská. Krásná a mladá hraběnka Nobela okouzlila. A i když od něj po pouhém týdnu odešla, aby se provdala za svého bývalého milence, jako přátelé se spolu setkávali a dopisovali si až do smrti. Nobel pak už zůstal po celý zbytek života sám. 

S nelibostí pozoroval, že jeho dynamitu si záhy všiml i zbrojní průmysl. Nobel stále věřil, že dynamit v lidech svou silou vyvolává takový strach, že učiní přítrž všem válkám na světě. Jeho představy ale brzy vzaly zasvé. Trhavina, s níž se dalo konečně bezpečně pracovat, se v granátech, minách, torpédech a dalších smrticích zbraních šířila rychle po světě, a kam přišla, tam zabíjela. A Nobel se v očích běžných lidí stal padouchem, který toto masové zabíjení a utrpení přivedl na svět.

Cítil vinu. A chtěl ji odčinit

„Obchodník se smrtí zemřel!“ hlásaly francouzské noviny v dubnu roku 1888. A dodávaly: „Dr. Alfred Nobel, který se proslavil tím, že našel způsob, jak zabít více lidí rychleji než dříve, včera zemřel.“ Neměly pravdu, slavného vynálezce uložily do hrobu o osm let dříve. Ve skutečnosti zemřel tehdy Alfredův starší bratr Ludvig. Chybný nekrolog Nobelem otřásl. Nastavil mu zrcadlo, jak o něm většina tehdejší společnosti smýšlela. A obraz, který spatřil, se mu vůbec nelíbil. Ze všeho nejvíce nechtěl, aby se na něj jednou vzpomínalo jako na šiřitele neštěstí.

Umínil si proto, že své smrticí vynálezy odčiní. V kroužku svých přátel v listopadu roku 1895 sepsal závěť, v níž drtivou většinu svého majetku odkázal nadaci, která bude každý rok odměňovat vynikající počiny lidí napříč celým světem v pěti oblastech – fyzice, chemii, lékařství, literatuře a míru.

Smrt v osamění

V té době už žil v italském San Remu, kam se přestěhoval z Paříže po obvinění z velezrady, že svou novou výbušninu zvanou balistit prodal Itálii. Zdravotní problémy ho provázely celý život, nyní se však hlásily o slovo stále víc. Trpěl zažívacími potížemi, bolestmi hlavy, depresemi, srdeční chorobou. Jednoho prosincového dne roku 1896 ho postihla mozková mrtvice, po níž částečně ochrnul.

Muž, který s přehledem hovořil šesti jazyky, nyní zvládl mluvit už jen jedním – svou rodnou švédštinou. Ovšem na rozdíl od svých placených služebníků, kteří mu nerozuměli. Bez možnosti si s někým popovídat se Nobel cítil osaměle a zapsal si: „Jak smutné je být bez přítele, který by mohl zašeptat uklidňujícího slova a jednoho dne jemně zatlačil mé oči.“ Krátce poté zemřel. Po smrti se jeho popel vrátil domů, do rodného Stockholmu. 

Trvalo ale ještě pět let, než byla udělena první Nobelova cena. Představa, že Nobelovy peníze končí v rukou cizinců, se nelíbila ani jeho dědicům, tedy potomkům jeho bratrů, ani samotnému švédskému a norskému králi Oskaru II. Nakonec ale všechny dohady Nobelův odkaz ustál.

Prvním laureátem této prestižní ceny se tak v prosinci roku 1901 mohl stát německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen za objev paprsků X, dnes známých spíše jako rentgenové záření. Přání Alfreda Nobela se tak nakonec přece jen naplnilo – Nobelovy ceny dodnes vyznamenávají ty největší úspěchy lidstva. A jeho jméno se tak, alespoň po smrti, stalo symbolem vědy a pokroku.