Ředitelka centra proFem Jitka Poláková FOTO: proFem / se souhlasem
FOTO: proFem / se souhlasem
ROZHOVOR / Podle průzkumu organizace proFem se s nějakou formou sexualizovaného násilí setkalo 58 procent žen. Konkrétně se znásilněním pak každá pátá. Výsledky mohou být pro někoho šokující, pro ředitelku Jitku Polákovou ale ne. „Je potřeba lepší komunikace jednotlivých složek, ať už jsou to zdravotníci, policisté, anebo potom u soudu státní zástupci, advokáti. Tyto profese by bylo potřeba edukovat, aby ten přístup byl lepší, protože já si stále myslím, že systém většinu obětí sekundárně traumatizuje,“ popisuje situaci v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Posunulo se podle vás vnímání společnosti v problematice sexuálního násilí za tu dobu, co se mu věnujete?
Spíš bych se vyjádřila k tomu, zda je to dostatečné, a to si myslím, že rozhodně ještě není. Ale situace se určitě zlepšuje. Řekla bych, že některá témata se v minulosti, třeba 10–15 let zpátky, ve veřejném prostoru prakticky vůbec neobjevovala. A dnes se to bere jako součást veřejné debaty. V médiích se poměrně často objevují informace o různých případech domácího i sexuálního násilí, ale také preventivní kampaně a projekty ten názor společnosti pomaličku mění. Mohlo by to být rychlejší, ale jsem ráda za vůbec nějaké změny k lepšímu. Když se dělají průzkumy veřejného mínění třeba ohledně stereotypů, které se týkají sexuálního násilí, tak tam ten posun v názoru veřejnosti je určitě znát.
Nedávno jste zveřejnili průzkum, ve kterém 90 procent respondentů uvedlo, že v případě znásilnění šlo o někoho, koho znají. Vyvrací to tedy stereotyp, že znásilnění se děje někde v noci v parku. Daří se ale vyvracet tyto mýty i v povědomí lidí?
Já si myslím, že některé věci se už začínají měnit. Před třeba pěti lety se opravdu objevovaly dotazy, co měla na sobě, jestli byla pod vlivem a podobně. Takové stereotypy se tam zjevovaly. Řekla bych, že tohle veřejná diskuze už posunula. Dnes už je jasné, že se to děje často v rodinách, často někým, koho znáte, že minimum těch případů je někde na ulici. I když samozřejmě to jsou případy, které v médiích nejvíc zaznamenáte.
Takže pořád jsou tam nějaké mezery, například i když přijdete na policii, tak mezi jednotlivými pracovníky se ty stereotypy ukazují. Ale obviňování, jestli měla krátkou sukni a červenou rtěnku, to si troufnu říct, že je dnes už vymýcené. Že si jen malá část společnosti myslí, že tohle zavinilo, že se někdo na někom dopustil sexuálního násilí.
Podle vašeho průzkumu se s nějakou formou sexualizovaného násilí setkalo 58 procent žen, konkrétně se znásilněním pak každá pátá žena. Překvapily vás ty výsledky?
Já se přiznám, že úplně ne. Už jsme do toho vstupovali s nějakou otázkou, my jsme chtěli primárně spočítat, kolik to stojí veřejné zdravotní rozpočty. A k tomu jsme potřebovali dojít přes ten výskyt. Takže my jsme takovou nějakou představu měli. Samozřejmě když se pak opravdu ukáže, že každá pátá žena zažila znásilnění, tak to člověka může šokovat. Ale upřímně řečeno, mě úplně ne.
Nedávno jste otevřeli první komplexní centrum Port pro oběti sexuálního násilí. Jaké jsou zatím ohlasy?
Obrovské. Já se přiznám, že tu mediální pozornost, která byla na centrum upřená, jsme to částečně čekali, ale ten zájem vůbec nepolevuje. Opravdu je o služby krizové pomoci obrovský zájem. Na některé naše konzultace se poměrně dlouho čeká, takže je evidentní, že takové centrum tady mělo vzniknout už dávno. Zatím jsme pod velkým tlakem zájmu ze strany klientek. Stalo se, že nám stály tři za dveřmi, chodí k nám ženy rovnou z ulice. Ten zájem o naše služby je velký.
Plánujete zřídit i další centra?
V tuhle chvíli zatím úplně ne. My nemáme spuštěné všechny služby, takže potřebujeme nejprve rozběhnout specializovanou ordinaci pro sběr důkazního materiálu a testování na pohlavně přenosné nemoci, kterou teď registrujeme, a zároveň krizový pokoj. Ještě nemáme pokryté financování, takže tohle je určitě něco, co potřebujeme rozběhnout. V tuhle chvíli potřebujeme vyzkoušet, jestli koncept centra služeb pod jednou střechou je funkční. Potom teprve možná budeme schopni přispět nějakým know-how a poradit dalším, jak jsme to dělali my, ale rozšiřování si v tuhle chvíli neumím představit.
V čem jsou tedy výhody takového centra?
Určitě ty služby pod jednou střechou. Je tady možné udělat důkazní rozhovor, sběr důkazního materiálu a zároveň třeba i přespat. Stávalo se například, že policie musela ze služebny vést ženu na ošetření a sběr důkazního materiálu, pak ji zase převážela někam jinam. Byla vláčena z jedné instituce do druhé. A u nás je to všechno na jednom místě.
Uzavřeli jsme memorandum s Krajským ředitelstvím policie v Praze a teď usilujeme o podpis ze strany Středočeského kraje, aby i oni viděli, že ty služby jsou prospěšné i pro ně. Žena, když k nám pojme důvěru a řekne, že by to chtěla jít nahlásit na policii, tak i ze zahraničních výzkumů víme, že v tom případě je zde větší důvěra, větší ochota. Ve chvíli, kdy to ta žena nahlásí, tak je to na ni extrémní psychický tlak. A my ji tady podržíme, děláme jí zázemí, není v tom sama. Můžeme jí přidělit i advokáta, který s ní jde třeba k výslechu na policii, nebo naopak se ten výslech provede tady. Takže ona se naváže k nějakému místu, kde to zná, ví, že může zavolat a doptat se, a my jí vysvětlíme, co se bude dít. Takže si myslím, že to celkově přispívá k pocitu bezpečí a důvěry v to, že se tím někdo někde zabývá. To bych řekla, že je asi největší výhoda toho centra.
Před třeba pěti lety se opravdu objevovaly dotazy, co měla na sobě, jestli byla pod vlivem a podobně. Tohle veřejná diskuze už posunula.
Chystá se redefinice znásilnění na „ne znamená ne“. Jak jste s tím návrhem spokojená?
Já už jsem dříve zmiňovala, že jsme mohli být odvážnější. Jsem ráda, že k té redefinici došlo, že tam nebyl snad jediný hlas, který by se vyjádřil proti. Ale přesto si myslím, že jsme mohli jít cestou „ano je ano“. Kdežto tady jdeme pořád proti vůli.
Je to škoda, protože si nemyslím, že se bude dít nějaká revoluce v soudnictví nebo v trestním řízení. Neočekávám, že by se ty případy řešily diametrálně odlišně. Některým těm případům to ale pomůže. Takže jsem moc ráda za to, že to proběhne, ale myslím si, že jsme mohli jít trošku dál.
Jaké největší chyby vidíte v přístupu k obětem? Ať už v jejich okolí, nebo potom třeba v procesu trestního řízení?
To má mnoho rovin. Já si myslím, že jednak je zoufalý nedostatek služeb. To dokazuje i otevření našeho centra, chybí specializované služby, které umí pracovat s traumatem sexualizovaného násilí. To je něco, co by měly financovat i složky státu, aby tyto služby mohli poskytovat lidé, kteří to umí.
To, co by se určitě dalo zlepšovat, je systém trestního řízení. Teď se například objevují zprávy, že advokátům, kteří zastupují oběti sexuálního násilí, jsou krácené odměny, některé úkony jim nejsou uznávané. Myslím si, že to opravdu povede jenom k horší situaci na straně obětí. To považuji za opravdu špatný krok.
Celkově je potřeba lepší komunikace jednotlivých složek, ať už jsou to zdravotníci, policisté, anebo potom u soudu státní zástupci, advokáti. Tyto profese by bylo potřeba edukovat, aby byl jejich přístup lepší, protože já si stále myslím, že systém většinu obětí sekundárně traumatizuje. Oběti ze systému vycházejí víc traumatizované, než do něj šly. A to není dobré.
Problémem je občas i rozhodování soudců nebo práce soudních znalců. Někdy se setkáváme s tím, že posudek buď neudělají dobře, nebo se musí dělat opakovaně. Dělají to lidé, kteří tomu úplně nerozumí. A rozhodování soudců, to si myslím, že je všeobecně známá věc, že v případech sexuálního násilí se dávají velmi často podmínky. A pokud už se uloží nějaký trest, tak je to ve spodní hranici. A to je samozřejmě signál pro oběti, že když už tomu věnují energii a „jdou s tím svým příběhem ven“, tak se potom dočkají toho, že pachatel odejde s podmínkou. To je potom nepovzbudí v tom, aby ten čin nahlásily.
Na začátku roku se řešila Istanbulská úmluva, která nakonec bohužel neprošla senátem. Jak by tenhle dokument změnil nebo zlepšil situaci, kterou jste teď popsala?
Já si myslím, že ratifikace Istanbulské úmluvy by byla opravdu hlavně politickým signálem, že téma násilí na ženách považujeme za důležité, za závažné a že jsme ochotni se mu věnovat. Jsou tam nějaké závazky, které z té úmluvy vyplývají, například sběr dat napříč společností, což u nás hodně pokulhává, nebo zajištění větší dostupnosti specializovaných služeb pro oběti násilí. Tomu by to třeba pomohlo, ale za mě jde hlavně o vzkaz obětem, že to téma bereme vážně a chceme s ním něco dělat. To, že to není podepsané, opravdu považuji za ostudu naší aktuální politické reprezentace.
