Jiří Padevět FOTO: Pavlína Jáchimová, Akademie věd České republiky / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 cz
FOTO: Pavlína Jáchimová, Akademie věd České republiky / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 cz
Ruská invaze na Ukrajinu pokračuje už déle než měsíc. Světem v posledních dnech navíc otřásly záběry z vesnice Buča nedaleko hlavního města, kterou osvobodila ukrajinská armáda. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří publicista, nakladatel a historik Jiří Padevět o vztahu Sovětského svazu k Ukrajině i o tom, jakou historickou paralelu mu válka v druhém největším státě Evropy připomíná.
Dá se podle vás současný ruský režim označit za fašistický?
Fašismus má několik definic, ale základní prvky fašistického státu Ruská federace zcela jistě splňuje. Je tam kult „silného vůdce“, je tam naprosto potřená jakákoliv politická nebo intelektuální opozice, režimu se dají přičíst politické vraždy i vojenské agrese. Pokud by náhodou nebyl fašistický, tak je to bezpochyby agresivní, zločinný a teroristický režim. Pokud se podíváte na Paxtonovu definici fašismu jako politické obsese, ve které se stal národ obětí a musí se spojit v kultu síly a jednoty, tak to na Rusko také velmi dobře pasuje.
Kdybyste měl definovat fašistický režim, jaké by byly jeho hlavní prvky?
Hlavními znaky jsou rozhodně kult silného vůdce, vypjatý nacionalismus a z něj plynoucí agresivní politika vůči okolním státům, likvidace politické opozice včetně vražd. Tyto znaky Rusko rozhodně má a samo se jimi pyšní.
Jaký je podle vás rozdíl mezi současnou ruskou a sovětskou společností?
Je především v názvu. To je ten nejpodstatnější rozdíl. To ostatní příliš jiné není. Nejsem sovětolog, ale ať už se ten stát jmenoval Sovětské Rusko, Svaz sovětských socialistických republik, nebo Ruská federace, tak se po většinu své existence, to znamená od roku 1917, chová v podstatě stejně. Chová se agresivně, napadá jiné státy, dusí politickou opozici, lže a krade.
Rozdíl je samozřejmě ve formě vlastnictví, kdy komunistické stranické špičky nahradili oligarchové a gubernátoři. Pak je tu ještě drobný estetický rozdíl, ruští politici chodí lépe oblečeni, než chodil Stalin a jeho družina. Ale moc nechápu, proč používají módní značky z dekadentního a prohnilého Západu.
Dá se považovat to velké písmeno Z, které Rusko používá jako symbol války na Ukrajině, za novodobý hákový kříž, který používalo nacistické Německo?
Všechna podobná přirovnání drhnou, jako když jde svastika ze schodů. K tomu Z se asi nejlépe hodí ruské slovo zachvátčiki, tedy okupanti. To slovo jsme pro ruské agresory používali i u nás v roce 1968.
Nejsem si jist, jestli to písmeno skutečně něco znamená, nebo jestli je to jen označení techniky, které má sloužit k jejímu odlišení od techniky ukrajinské. Ukrajinská armáda má totiž některou techniku stejnou jako Rusko. Je to něco podobného, jako když měla Varšavská smlouva v čele se Sovětským svazem bílé pruhy na veškeré technice při okupaci Československa. To, že se z toho stal v Rusku a u Rusů jakýsi celonárodní symbol agresivity, okupace a válečné mašinerie, je více než smutné.
V poslední době je prezident Putin hodně přirovnáván k nacistickému diktátoru Hitlerovi. Dal by se ruský prezident považovat za Hitlera 21. století?
To je velmi silné vyjádření, i když Putin je v každém případě masový vrah. Nacistické Německo mělo alespoň tu slušnost, že v roce 1933 opustilo Společnost národů, zatímco Rusko v OSN stále sedí a v Radě bezpečnosti opakuje svoje lži. Německo po roce 1933 jasně deklarovalo, že chce válku, vyzbrojovalo zcela otevřeně, pohrdalo spojeneckými smlouvami, což se nakonec otočilo i proti Sovětskému svazu. Nacisté se sami prohlašovali za moderní barbary, kteří očistí Evropu od dekadence. Rusko se navenek pořád tváří, že je normálním státem, a dělá jako by nic, i když propagandistická mašinerie vůči vlastním občanům je té nacistické velmi podobná, často i výrazně horší.
Jaký vztah měl Sovětský svaz k Ukrajině?
Největším vztahem Sovětského svazu k Ukrajině bylo záměrné vyvolání obrovského hladomoru ve 30. letech. Ostatně poslanecká sněmovna nedávno jasně konstatovala, že se jednalo o genocidu, což je správný a jasný postoj. Byla to řízená genocida, velké oblasti Ukrajiny obsazovali vojáci ruské tajné policie NKVD, zabavovali potraviny a vraždili.
Jako obvykle i po vraždě více než tří milionů, možná až pěti milionů Ukrajinců o této tragédii Rusové dodnes lžou a v podstatě tvrdí, že se nic takového nestalo. Řada Rusů označuje Ukrajinu jako Malorusko a neuznává Ukrajince jako národ. Dalo by se říci, že ruská válka proti Ukrajině je jen pokračováním ruské politiky vůči jinému národu. Podobně Rusové postupovali a postupují i proti dalším národům, například proti Gruzii.
Vy už jste zmínil, že 6. dubna poslanecká sněmovna uznala hladomor na Ukrajině v letech 1932 až 1933 za genocidu ukrajinského národa. Je to správně? Měli bychom se alespoň takto vracet k historii?
Je to naprosto správné. Jak je vidět i na ruské agresi vůči Ukrajině, tak historie 20. století prosakuje do naší současnosti a je potřeba pojmenovávat věci pravými jmény, protože stále existují státy, které svoji historii popírají. My jsme takovým státem také byli, ale věřím, že situace už je u nás výrazně lepší. Každý stát se v moderní historii mohl dopustit nějakých zvěrstev, počínaje Belgičany v Kongu přes Brity v koloniích, ale většina států se k tomu později nějakým způsobem postavila a svoje selhání reflektovala.
Podle amerického historika Timothyho Snydera se jednalo o cílenou snahu zlikvidovat ukrajinské národnostní cítění. Souhlasíte s ním?
Bezpochyby. Velmi dobře to popsal ve své knize Krvavé země.
A povedlo se Sovětskému svazu to ukrajinské národní cítění zničit?
Jak vidíme, tak se to Rusům vůbec nepovedlo. Naopak si myslím, že Rusové pro ukrajinské národní sebevědomí udělali strašně moc, byť za obrovskou cenu lidských obětí. Ukrajinský národ ale nikdy evidentně nezlomili.
Německo se po druhé světové válce vyrovnalo se svojí minulostí. Povedlo se to i Rusku?
V Německu byli potrestáni mnozí, ale mnozí také zůstali nepotrestáni. Nicméně v Německu proběhla velká společenská reflexe, byť začala až dvacet let po válce. Mladí lidé se ptali svých rodičů a prarodičů, co dělali za války a proč to dělali. Německo do odčinění své viny investuje obrovské prostředky na poli vzdělávání. Dnes máte na každém místě, kde byl koncentrační tábor nebo se tam děly nějaké další nacistické nepravosti, minimálně pamětní desku, ale většinou památník, nebo dokonce muzeum. To muselo stát spolkovou vládu obrovské peníze, ale je dobře, že takto investuje, protože německé povědomí o vlastní minulosti se s tím ruským nedá srovnat.
Rusové v tomto neudělali ani píď. Vlastně ano, udělali. Zakázali spolek Memorial, který se snažil připomínat oběti ruského gulagu. Jinak se svojí minulostí pracují pouze v rámci historické lži a vzpomínek na „velkou vlasteneckou válku“. Jejich spojenectví s nacistickým Německem a společný útok na Polsko je v dnešním Rusku tabu.
Takže Rusko se podle vašeho názoru se svojí minulostí nevyrovnalo?
Podle mého názoru se o to na úrovni státu ani pořádně nepokusilo.
V roce 1994 se na základě Budapešťského memoranda Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky Ruska, Spojených států amerických a Spojeného království. Dala by se současná ruská invaze díky tomu přirovnat k zabrání československého pohraničí v roce 1938, kdy se Spojenci zavázali k ochraně Československa?
To, co teď řeknu, je naprosto osobní. V nekonečných českých debatách o tom, jestli jsme se v roce 1938 měli, nebo neměli bránit, jsem byl vždy opatrným zastáncem toho, že jsme se bránit měli. To, co se teď děje na Ukrajině, mě v tom definitivně utvrdilo.
Říká se ale, že pokud bychom se bránili, tak budeme označeni za aktéry války.
Je to velmi pravděpodobné, bylo by samozřejmě více mrtvých, více materiálních škod, ale možná bychom neměli nalomenou národní páteř.
Fungují historické paralely?
Nefungují, nikdy to nesedí úplně, ale jsou samozřejmě velmi přitažlivé.
Svoji zkušenost s Ruskem má i Maďarsko, když v roce 1956 Sovětský svaz tvrdě potlačil maďarské povstání. Teď si ale Maďaři znovu zvolili Viktora Orbána, který se netají svým dobrým vztahem s prezidentem Putinem. Proč podle vás naši spojenci z Visegrádské skupiny míří více na Východ než na Západ?
Maďaři uvěřili tomu, čemu jsme my naštěstí neuvěřili u Andreje Babiše, totiž že je to jediný spasitel národa. Ti, kteří volili Orbána, což je podstatná část voličů, věří, že se s ním budou mít dobře. Orbán používá stejnou rétoriku, kterou používají i čeští vlastizrádci a kremloboti: „Nenechme se zatáhnout do války, neměli bychom se dobře“. Přitom to není válka proti Ukrajině, ale proti Západu. Orbánovi nevadí, že jeho kamarád vede válku proti Západu, takže Orbán nejspíše není Západ. Ale zjištění, že Maďarům po zkušenosti roku 1956 nevadí, že je vede někdo, kdo se kamarádí s Ruskem, je pro mne fascinující.
Vpád na Ukrajinu Rusko vysvětluje potřebnou denacifikací země. Proč má Rusko pocit, že je strážcem východní Evropy?
Rusko má pocit, že je strážcem veškeré morálky, duchovna, umění, pošt, vkusu, zkrátka všeho. Rusové tvrdí, že Ukrajina je fašistický stát. To je úplný nesmysl a víme to všichni. Fašistický stát v čele s prezidentem, který má židovské kořeny? To je až roztomilé, takové rusky logické. Ovšem kdyby tomu tak ale skutečně bylo a Ukrajina by byla fašistický stát, jako že rozhodně není, tak do toho Rusku stejně vůbec nic nebude. Rusové totiž od druhé světové války všechny, kdo s nimi nesouhlasí, označují za fašisty. Zkuste s Ruskem nesouhlasit a okamžitě jste fašista.
V této souvislosti Putin zmiňuje Ukrajinskou povstaleckou armádu, také označovanou jako banderovci. Co to bylo za skupinu?
Moderní dějiny Ukrajiny začínají v chaosu konce první světové války a komunistické revoluce v Rusku, kdy v letech 1917 až 1919 vzniklo na území dnešní Ukrajiny několik států, které měly jenom velmi krátké trvání a podlehly buďto náporu Polska, nebo ruských komunistických hord. V roce 1922 byla Ukrajina definitivně pohlcena Sovětským svazem jako Ukrajinská sovětská socialistická republika a ve 30. letech začala nemilosrdná rusifikace Ukrajiny. Není tedy divné, že část Ukrajinců přivítala v roce 1941 nacistickou okupaci jako vysvobození ze Stalinovy vraždící náruče, ale většina z nich brzy vystřízlivěla, protože nacisté se na Ukrajině chovali velmi podobně jako rudí komisaři.
To, čemu jsme si zvykli říkat banderovci, se správně jmenuje Ukrajinská povstalecká armáda a jednalo se o ozbrojenou složku Organizace ukrajinských nacionalistů, která existovala již od 20. let. Historie ukrajinských nacionalistů je poměrně spletitá, v každém případě jejich část vedená Stepanem Banderou chtěla po německé invazi do SSSR vytvořit samostatný ukrajinský stát bez pomoci nacistického Německa. Banderovy jednotky bojovaly proti Rudé armádě a vyhlásily v roce 1941ve Lvově samostatnou Ukrajinu, se kterou Německo samozřejmě nepočítalo.
Stepan Bandera byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, ze kterého byl propuštěn až v roce 1944. Po propuštění již neměl na činnost UPA větší vliv, ale i přesto byl v roce 1959 v Mnichově, kde žil v exilu, zavražděn příslušníkem ruské KGB. Byl to muž, který naštval Hitlera i Stalina.
Někteří Ukrajinci skutečně bojovali po boku nacistického Německa, stejně jako více než milion obyvatel tehdejšího SSSR, samozřejmě včetně Rusů. Od roku 1943 bojovali příslušníci UPA proti všem, proti nacistům, proti polskému odboji i proti Rudé armádě a NKVD. Tyto boje se neobešly na všech stranách bez masakrů civilního obyvatelstva. Od roku 1945 vedli příslušníci UPA partyzánskou válku proti Sovětskému svazu a proti Polsku a na územích, kde operovali, měli výraznou podporu místních obyvatel. Pod tlakem polských bezpečnostních orgánů, Rudé armády a sovětské bezpečnosti se tyto jednotky snažily v letech 1946 a 1947 dostat přes Československo na Západ, což se neobešlo bez bojových střetů i na našem území.
Banderovci jsou dodnes jedním z ruských propagandistických bubáků. U nás je bohužel povědomí o UPA u většiny spoluobčanů formováno především jedním z dílů propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana, který je snůškou polopravd a propagandistických lží. I přesto, že o Organizaci ukrajinských nacionalistů, o banderovcích i o událostech na Volyni je dostupná kvalitní literatura i v češtině, podle mého názoru ve vnímání UPA stále vede ruská propaganda, kterou jako vždy papouškují čeští komunisté a komerční fašisté, a major Zeman. Zajímavé je, že nikdo z těchto kremelských hlásných trub se nezmiňuje o Rusech v nacistických uniformách.
