Michal Klíma napsal další otevřený dopis, který se týká přepisování historie a potlačování názorů lidí, kteří považují komunistický režim za zločinný. Tentokrát jde o otevřený dopis Eduardu Stehlíkovi, předsedovi Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, a ostatním členům této Rady. Klíma je dlouholetým členem Mezinárodního tiskového institutu a předsedou jeho české sekce. V minulosti byl členem Výboru pro svobodu tisku Světové asociace novin. Po pádu komunistického režimu se podílel na budování svobodného mediálního prostředí u nás a na obnovení Lidových novin, jichž byl v letech 1990–1997 ředitelem.
Otevřený dopis plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi, Ph.D., MBA, předsedovi Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, a ostatním členům Rady
Vážený pane předsedo, vážení pánové,
když jsem letos v létě kritizoval docenta Michala Pullmanna za jeho historii zkreslující výroky pro Echo24.cz, zaznělo na jeho obranu, že nejsem historik, nerozumím tudíž vědeckým metodám historického zkoumání, a také že pokud neodhalíme podstatu komunistického režimu, nepochopíme současné volební preference části společnosti. Nedávno se objevil text historiků Ladislava Kudrny a Františka Stárka, který splňuje oboje. Byl napsán jako úvod k jejich společné knize. Vydává ji Ústav pro studium totalitních režimů – ovšem bez této úvodní kapitoly!
Práce Kudrny a Stárka Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči (proto)undergroundu má vyjít letos v listopadu. V předmluvě autoři zařazují svou práci do kontextu současné diskuse s historiky, kteří se nazývají revizionisté, o podstatě a fungování minulého režimu. Taková předmluva je vzhledem k tématu knihy a snaze revizionistů překreslovat historii naprosto na místě, protože vymezuje pozice autorů.
Ve smyslu autorského zákona bylo vytvořeno dílo, jehož spoluautory jsou Ladislav Kudrna a František Stárek. Autoři mají podle § 11, odst. 3 Autorského zákona právo na nedotknutelnost svého díla. Především se nedotknutelností rozumí vyloučení změn a zásahů do díla. Není pochyb o tom, že vyřazení úvodní kapitoly z knihy je takovým zásahem do autorského díla, které zákon zakazuje.
Listina základních práv a svobod stanovuje, že „cenzura je nepřípustná“ (čl. 17, odst. 3) a že „svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena“ (čl. 15, odst. 2). Listina základních práv a svobod i Autorský zákon jsou součástí českého právního řádu a jsou proto nadřazeny zvyklostem či praxi jednotlivé instituce. Cenzurní zásah nelze obejít tak, že se pojmenuje jinak a zdůvodní se názorem recenzenta. Nikdo jiný než autoři nesmí měnit autorské dílo. Podmínka vydání knihy vázaná na souhlas autorů s vyřazením části díla z publikace splňuje všechna kritéria pro to, aby byla nazvána cenzurním zásahem.
„Začalo to kritikou ‚primitivního‘ antikomunismu, a dnes jsme svědky toho, jak revizionisté v přímém přenosu přepisují dějiny a podílejí se na neutěšeném stavu dnešní polis. Není náhodou, že třicet let od listopadu 1989 komunisté znovu participují na vládní moci,“ napsali v úvodu knihy Kudrna a Stárek. A zdálo by se, že tím dávají za pravdu deklaraci, že je třeba porozumět fungování minulého režimu, abychom pochopili současnou politickou situaci. Jenže tento názor asi neměli revizionisté na mysli, a tak se se zdá, že skutečnost dává za pravdu spíše druhému tvrzení z úvodní kapitoly: „Revizionisté často argumentují, že chtějí vzbudit pozornost a širší diskusi. Je to další z řady paradoxů, jelikož pokrokářská levice dialog nevede, ale každý, kdo projeví odlišný názor, je dehonestován, v lepším případě zesměšněn.“ Zde je tedy opravdové vysvětlení toho, proč má být předmluva ke knize z rozhodnutí vydavatele – tedy jejich zaměstnavatele Ústavu pro studium totalitních režimů – z knihy vyřazena.
Cenzurní praktiky ve svobodné společnosti nelze tolerovat. Proto jsem v otevřeném dopise vyzval ředitele ÚSTRu Zdeňka Hazdru, aby kapitolu do knihy vrátil. Na webu ústavu mi odpověděl náměstek Ondřej Matějka. Odmítl, že by se jednalo o cenzuru, protože ústav údajně postupoval v souladu s posudky recenzentů. Řada publicistů mě pak následně na stránkách extrémně levicových médií a na sociálních sítích zahrnula urážkami, posměšky a obvinila mne, že nechápu postupy vydávání vědeckých děl.
Mohu litovat, že autoři, kteří se svými názory hlásí k levici, tedy k hnutí, které sebe samo rádo vidí jako pokrokové, se nejen nestaví na stranu toho, komu je bráněno v publikování názoru a stanoviska, ale dokonce takový postup sami iniciativně obhajují argumentací o vědeckosti vyřazení úvodu z publikace. Není to ovšem bohužel v naší historii poprvé, kdy intelektuálové hlásící se k levici podporovali potlačování jiných názorů. Vždy se to dělo za současného zaklínání se vědou. Proto je třeba takovou argumentaci posuzovat se zvýšenou nedůvěrou.
Proč je vyřazení úvodní kapitoly z knihy neakceptovatelné a nezdůvodnitelné stanoviskem recenzentů? Potlačení části autorského díla je nejen cenzurou ve smyslu, jak jí rozumí autoři a publicisté všude na světě, ale v tomto případě je i potlačením svobody vědeckého bádání. V těchto obou bodech postup ÚSTR zjevně porušuje Listinu základních práv a svobod. Nadto je ale takový zásah vydavatele i porušením autorského zákona, protože je zcela zjevně v rozporu s vůlí autorů díla. Je třeba jasně říci, že protiprávní jednání zůstane protiprávním jednáním, byť je interpretováno jakkoliv, třeba i jako postup v souladu se zavedenými postupy. Naivní nebo zlomyslná argumentace diskutujících, že pokud by vyřazení kapitoly vyjadřující názorové postoje autorů a vymezující se proti historikům zkreslujícím dějiny bylo cenzurou, pak by byl cenzurou jakýkoliv editorský zásah, je nesprávná a principiálně hloupá. Ediční zásahy mají být vedeny snahou o odstranění chyb a zlepšení výsledného díla. Cenzurní zásah je veden snahou potlačit názor autorů, nepřipustit publikaci jejich stanoviska v daném případě i vysvětlit kontext jejich práce. Takový postup nakladatele je cenzurou a je naprosto irelevantní, jestli se přitom opírá o názor recenzenta, nebo jde-li o jeho vlastní nápad. Odstranění úvodní kapitoly je nepřijatelným zásahem do autorského díla.
Nelze proto souhlasit s tím, že tak zásadní zásah do autorského díla je zdůvodňován posudky recenzentů. Autoři mají nezadatelné právo napsat do předmluvy ke své knize svůj názor na to, co považují za zkreslování historie tzv. revizionistickými historiky. Jejich názor je v jejich oboru přesně tím projevem svobody vědeckého bádání, které zaručuje Listina.
Stanovisko recenzenta, kterým ústav argumentuje, je navíc zcela zřetelně formulováno jako recenzentův osobní názor, když o úvodní kapitole píše: „Předně si nejsem vůbec jist, zda je to text, který patří na úvod podobného tématu. A i pokud by ho vnímali jako důležité metodologické východisko, musel by být mnohem propracovanější a prost čistě názorového odsouzení. Tento charakter dle mého názoru nemá, je spíše publicistickým sdělením názoru, navíc s emotivním zabarvením. Myslím, že v konečném důsledku poškozuje celek následujícího textu, ve kterém je množství práce a na mnoho otázek ‚nahozených‘ v tomto úvodu věcně odpovídá dokumentací skutečně systematického a reálného násilí. Můj názor je, že by měl být vypuštěn a autory případně využit v jiné publicistické platformě.“
Recenzent sám opakovaně, poctivě a důsledně označuje svá tvrzení jako „svůj názor“, užívá vyjádření „myslím si“, „nejsem si vůbec jist“ apod. Paradoxní přitom je, že názor recenzenta, že autoři vyjadřují svůj názor, má být důvodem k vyřazení jejich úvodní kapitoly z knihy. Nechci posuzovat, zda uvedené okázale subjektivní formulace patří do recenzního posudku. Rozhodně ale takovým posudkem nelze ospravedlnit cenzurní zásah do publikace.
Nejvarovnější na celé záležitosti je, že tato praktika, tedy cenzurní zásah do autorského díla, je užívána institucí zřízenou státem ke studiu totalitních režimů. Zdá se, že během studia ústav praxi totalitních režimů nejen studoval, ale že si ji i osvojil. Protože cenzura během normalizace fungovala právě takto – maskovala se posudky a vědou se zaklínajícími postupy.
Kudrna se Stárkem ve zcenzurované kapitole naprosto oprávněně konstatují: „Pokud jsme třicet let od pádu komunistického režimu v situaci, kdy musíme vysvětlovat rozdíl mezi právním státem (parlamentní demokracií) a diktaturou proletariátu (tehdejším normalizačním Československem), je ‚něco‘ špatně. Jedná se o ideologickou bariéru vytvořenou akademickým revizionismem, který stvořil prostředí, v němž je fakticky nemožné vysvětlit rozdíl mezi životem vlasaté mládeže na Západě a v rámci východního bloku.“
Vážení pánové, bylo by ostudou instituce zřízené zákonem ke studiu totalit minulého století, kdyby používala stejné metody, jaké užívaly ony totality. Je nezbytné, aby Kudrnova a Stárkova kniha vyšla i s kapitolou, která obsahuje toto zařazení do současného kontextu. Neexistuje přijatelný důvod, aby kapitola v knize nevyšla. Vyzývám vás, abyste využili své autority k tomu, aby ÚSTR vydal autorské dílo Kudrny a Stárka bez cenzurního zásahu, v podobě, jak je autoři vytvořili a připravili k vydání.
V Praze dne 30. 8. 2020
Michal Klíma
