Pavel Fischer je předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu České republiky. V poslední prezidentské volbě se ucházel o post hlavy státu. Dnes je výrazným senátorem, který se vyjadřuje k zahraničně-politickým otázkám. Nedávno oznámil, že chce pozvat Petra Kellnera, aby v senátu promluvil kvůli kauze Huawei. V rozhovoru pro deník FORUM 24 ale hovoří o blížícím se brexitu, evropských volbách, působení Miloše Zemana nebo o ruských a čínských hrozbách.

V Otázkách Václava Moravce jste uvedl, že by měl do senátu kvůli kauze Huawei dorazit také Petr Kellner. Vidíte to jako reálné? V čem by to bylo přínosné?

Záměr pozvat pana Petra Kellnera na půdu senátu jsem vyjádřil v dopise, který jsem adresoval zástupci celé skupiny PPF. Tento dopis si dnes můžete celý přečíst na mém webu. Naši spojenci nám k působení této investiční skupiny kladou celou řadu otázek. Úkolem pro parlament je přece také poskytnout prostor pro jednání o zásadních otázkách současnosti, v našem případě o tom, co se dotýká zahraničních vztahů, obrany a bezpečnosti. Parlamentní kontrola v právním státě znamená, že významní aktéři ekonomického života dostanou příležitost k tématu obrany a zahraničí vystoupit na parlamentní půdě. Jinak by bylo na místě se také ptát, zda by měl zájem jedné investiční skupiny převážit nad bezpečností deseti milionů občanů celé země.

Začněme tím, že nedávno uběhl rok od prezidentské volby, které jste se zúčastnil. Přemýšlíte někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby nezvítězil Miloš Zeman?

Popravdě řečeno o tomhle moc nepřemýšlím. Mám za to, že by se člověk měl dívat dopředu a z minulosti se poučit. Jsem moc rád, že jsem se do toho tehdy rozhodl jít, protože jsem si ověřil, že mám co nabídnout a že mě to baví. Našel jsem spoustu podpory tam, kde bych ji nečekal. To, že je prezidentem Miloš Zeman, jako demokrat musím respektovat. On vyhrál a víc netřeba spekulovat.

Odnesl jste si z toho něco, co byste při případném dalším pokusu udělal jinak?

Určitě se člověk učí. Budu dělat věci jinak. A dnes je jinak už dělám.

Přejděme k zahraničním a bezpečnostním záležitostem. Velkou otázkou dneška je brexit. Jaké budou dopady brexitu na Českou republiku?

Rozhodnutí odejít z Evropské unie může přivodit velikou škodu celé Evropě, nejen Evropské unii. Celá řada politik se dnes vyjednává na unijní rovině. A brexit? Za prvé obrovská škoda a oslabení. Za druhé je to příležitost uvědomit si, co všechno dneska Evropská unie pomáhá řešit na nadnárodní úrovni.

Můžete uvést nějaký příklad?

Jistě, například v digitálním světě se můžeme opřít o tzv. služby vytvářející důvěru, které bychom mohli zjednodušeně opsat jako elektronický podpis nebo certifikát, který se uznává napříč zeměmi EU. A mohl bych pokračovat. Podařilo se zavést nejvyšší kvalitu dohledu nad léky, takže za kvalitu léků se v EU dá ručit. Spolupráce vysokých škol nebo podpora projektů přes hranice vytvořila prostor pro skutečné spiklenectví mezi lidmi z různých zemí. Občané zemí EU mají obrovská privilegia a výhody. V britské debatě je dnes vidíme jako v zrcadle, i když trochu pokřiveně, jelikož ta debata probíhá narychlo a nebyla úplně vyrovnaná a férová.

A co ztrácí Česká republika?

Se Spojeným královstvím jsme si rozuměli v řadě pohledů, například v důrazu na obchod nebo na bezpečnostní otázky. To je veliká ztráta. Ale Britové nikam nezmizí, budeme s nimi i nadále spolupracovat v Severoatlantické alianci a v dalších formátech. A pro nás senátory je to výzva, abychom nepřerušili dialog, který byl s Londýnem vždy velmi intenzívní, otevřený a přínosný. Chystáme se v něm pokračovat.

Máte pocit, že brexit může paradoxně pozitivně ovlivnit debatu v tom, že hodně lidí uvidí, jak strašně problematický takový proces je?

Když se na to člověk podívá z dálky, z jiného kontinentu, tak dnes musí zákonitě vidět Evropskou unii jako prostor, ve kterém platí základní vynutitelnost práva, kde je společný trh, kde je bezpečno. Všichni se do Unie buď chtějí nějakým způsobem dostat, nebo se s ní alespoň poměřují. Řekl bych, že máme příležitost uvědomit si, co všechno máme a co můžeme ovlivňovat. Pocit, že se na nás z Bruselu řítí nějaká usnesení, která musíme přijímat a nemůžeme ani moc protestovat, už je dnes v jiném světle. Navíc propad britské ekonomiky může být skutečně významný a dotkne se to celé EU. Brexit není jen domácí problém pro Spojené království. Jeho kořeny i dopady se týkají celé EU. Nastal čas srovnat si priority. Z tohoto pohledu je jedině dobře, že tím složitým procesem procházíme.

Premiér Andrej Babiš před časem odmítl hovořit ve Štrasburku o vizi budoucnosti Evropské unie. Jaká je i v této souvislosti pozice Česka v EU?

Příležitost, kterou premiér odmítl, je tak trochu zmarněná šance. Můžete tam vystoupit, mluvit jménem celé země a říci, co potřebujete prosadit, ohlídat, co by měla dělat příští Evropská komise. Můžete promluvit do toho, čemu se anglicky říká agenda-setting. Můžete navrhnout za deset a půl milionu obyvatel, což není málo, případné změny a vize. Česká republika by měla každou takovou příležitost vítat a držet se jí. Podívejte se, jak o Evropské unii mluví Miloš Zeman: málo nebo vůbec. A když o ní může promluvit premiér, řekl bych hrome, chyťme se toho. Je to škoda.

Blíží se také Evropské volby. Říkáte, že Miloš Zeman o EU příliš nemluví, je tu řada mýtů, které přetrvávají, ale spousta lidí hlavně nemá jasno ve fungování EU, v průběhu těchto voleb a tak dále. Jak by se k tomu měli postavit politici nebo média?

Hodně jsem cestoval a setkával se s lidmi na veřejných diskuzích. A to nejen v České republice, ale před deseti lety i ve Francii. Mohu říci, že otázky občanů jsou pořád velmi podobné. EU je daleko, nesrozumitelná, proč nám to nikdo nevysvětlil? Chybí tady povědomí o tom, co všechno můžeme změnit, co všechno můžeme prosadit. To je otázka národních voleb, protože u nás o zahraniční politice rozhoduje premiér a vláda. A pak jsou tu politické strany. Ty mají v Evropském parlamentu své lidi a jejich povinností je velká témata vracet k nám a naše domácí naopak přenášet do Bruselu.

A dělají to?

Tahle přenosová soustava u nás funguje buď jednosměrně nebo špatně. Často se ukazuje, že stejná partaj v Bruselu hlasuje jinak než v Praze. Přitom jsou to Češi, českým voličem zvolení poslanci. Sledujeme jejich neschopnost vysvětlit, co se dá prosadit a co ne, co dává smysl v Bruselu a co dává smysl u nás. Tento problém je potřeba odpracovat v terénu, tam se bude rozhodovat.

Mělo by smysl, kdyby se evropské volby změnily tak, že by lidé volili přímo členy nějaké frakce?

V této věci bych byl opatrný. Mám pocit, že některým lidem v Bruselu by velmi slušelo, kdyby vyrazili do terénu a třeba museli čtyři roky vysvětlovat, co deset let předtím dělali. To by pro ně mohla být dobrá dieta. Na evropské úrovni samozřejmě vidíte, co je potřeba dělat. Často to vidíte lépe, než když sedíte v Praze. Ale jste daleko od míst, kterým lidé nejvíce důvěřují. Nejsilnější důvěru najdeme na úrovni obcí. Tam lidé institucím skutečně důvěřují. A spojit tuto lokální důvěru s globálnějším pohledem je cesta k úspěchu v evropských volbách.

Jednou z vašich priorit je bezpečnost. Čím je momentálně nejvíce ohrožena?

Nejvíce ji ohrožujeme sami, protože podceňujeme hrozby dnešního světa. Máme pocit, že všude je bezpečno, že se tady dobře žije, ale neuvědomujeme si, že za to jiní lidé pokládají život. Bezpečnost nemáme zadarmo. Je to zásluha našich vojáků v terénu, našich policistů, ale i spojenců, o které se můžeme opřít. Když naše pošlete na frontovou linii, musíte je vyzbrojit. Dnes sice všichni odsouhlasí, že hrozba terorismu je zásadní problém, ale třeba naše policejní jednotky nemají odpovídající vyzbrojení. Když chceme řešit bezpečnost, tak nemůžeme jen nasazovat lidi, musíme jim také dát prostředky, aby se mohli bránit.

Je tedy problémem to, že nedáváme dost peněz například do armády?

Zůstaňme u policie. Tam nás žádné NATO k ničemu nezavazuje. Policejní jednotky v každém kraji by měly mít odpovídající vybavení pro boj s terorismem. Nemají. A přitom to není drahá záležitost. Řešení takových problémů mohou fungovat jen ve shodě vládní většiny a opozice. Náš senátní výbor, kterému předsedám, pracuje na základě politického konsenzu mezi různými politickými stranami. Hledat v obraně a bezpečnosti shodu napříč s různými politickými stranami vidím jako svůj velký úkol.

Může to v České republice fungovat ve chvíli, kdy se například ministr zahraničí projevuje úplně jinak než prezident?

Musí to fungovat. Je dobře, že o důležitých věcech se u nás vede dialog. Některým aktérům sice občas úplně nerozumím, protože častěji mluví k ruskému nebo čínskému publiku, ale bez dialogu opravdu řešení najít nelze. Musíme se dohodnout a rozdělit si úkoly.

Co je potřeba dělat na obranu před Ruskem a Čínou?

Spolupracovat.

Se spojenci?

Ano, a také jednat v souladu s našimi zájmy, které v obou státech nejsou dostatečně ohlídány. Například z hlediska byznysu, právního státu nebo vymahatelnosti práva.

Nesmíme důvěřovat slibům, ale naopak vidět fakta. Rusko se snaží změnit poválečnou mapu Evropy a nerespektuje mezinárodně uznané hranice. Používá k tomu sílu, a na tu je potřeba silou také odpovědět. To je důvod, proč jsme zvolili cestu sankcí, které sice nikomu nedělají radost, ale je to alternativa za přímý ozbrojený konflikt.

V případě Číny to platí jakbysmet. To, jakým způsobem Čína komplikuje přístup na svůj trh zahraničním firmám včetně českých, je věc, se kterou musíme něco dělat. Ale jedná se o celosvětové téma a paradoxně je možné, že pro české zájmy v Číně víc udělá Donald Trump, když prosadí, aby se pravidla začala brát vážně.

Ještě se zeptám na žalobu na prezidenta Zemana z pera vašich kolegů ze senátu. Má smysl?

Co je nejdůležitější? Abychom měli Ústavu a ústavní činitele, kteří respektují základní pravidla. Mám za to, že když máme vážnou pochybnost, měli bychom se patřičně ozvat. To jsem opakovaně udělal, třeba když prezident otevřeně kritizoval ředitele Bezpečnostní informační služby. To by mohlo být zásadní ohrožení jedné z významných institucí bezpečnostního systému u nás. Taková slova si vrchní velitel ozbrojených sil nemůže dovolit. Je na čase, aby se prezident vrátil do své ústavní role. Jako veřejní aktéři nesmíme nechat posouvat hranice přijatelného. A Miloš Zeman toto naše odhodlání musí vidět.