Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří o několika zásadních rozhodnutích z poslední doby. Tím hlavním je samozřejmě velmi diskutované zrušení části volebního zákona a následné ostré reakce premiéra Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana. S oběma politiky souvisely i další otázky. U premiéra je to zákon o střetu zájmů, u hlavy státu pak nová možnost žalovat jej jako fyzickou osobu ve věcech, které nesouvisejí s výkonem jeho funkce. Mluvili jsme také o tom, jak se v současné době (ne)daří řešit střet některých práv a svobod způsobený pandemií covidu-19, i o tom, jak tuto dobu prožívá Pavel Rychetský osobně.

Asi nejdiskutovanějším rozhodnutím Ústavního soudu za posledních několik let bylo zrušení části volebního zákona. Co bylo na předchozí podobě nejproblematičtější a co když bude problematická i podoba nová? Může se dokonce stát, že by žádný zákon schválen nebyl?

Ústava i volební zákon stanoví pro volby do poslanecké sněmovny dva nepřekročitelné limity:

1. Rovnost (stejná váha hlasu) volebního práva každého voliče bez ohledu na místo, kde své volební právo uplatní.
2. Princip poměrného zastoupení (quasi zrcadlo nastavené komunitě voličů, usilující o co nejvěrnější zobrazení jejich voličské vůle a minimalizaci „propadlých hlasů“).

Napadená úprava spočívající v kombinaci nestejně velkých volebních obvodů, kopírujících nestejně velké územní samosprávné celky (kraje) s tzv. d´Hondtovým dělitelem (metodou přepočtu odevzdaných hlasů na mandáty), byla v příkrém rozporu s těmito ústavními limity, a tudíž protiústavní. Pro získání mandátu v malém volebním kraji byl třeba i více než dvojnásobek odevzdaných voličských hlasů než v kraji velkém. Stejně tak v „malém“ volebním kraji mohlo hrozit „propadnutí“ neúměrného množství odevzdaných voličských hlasů.

Dále čtěte

Norský velvyslanec: Historky o tom, že Norsko krade děti, jsou neuvěřitelné

Velvyslanec Norského království v České republice Robert Kvile deníku FORUM 24 řekl, že když ve své zemi vypráví hororové historky…

Nemohu vycházet z premisy, že novelizace volebního zákona na základě nálezu Ústavního soudu bude opět v rozporu s ústavními limity, anebo že parlament nenahradí ve volebním zákoně zrušená ustanovení.  

Vzhledem k navrhovaným možnostem, o nichž politické strany hovoří, ale stejně nedojde k absolutnímu přepočtu všech hlasů. Vidíte to jako problém?

Máme dva základní volební systémy: většinový a proporcionální. Mezi nimi nemá smysl hledat nějakou hodnotovou stupnici, oba mají své klady i zápory. Proporcionální volební systém se snaží voličské základně nastavit co nejvěrnější zrcadlo, většinový se snaží vygenerovat většinovou vůli tak, že potlačuje ostatní menšinové názorové proudy. Většinový systém má v sobě zakódovanou schopnost vytvářet stabilní vlády v parlamentní demokracii, leč potlačuje jeden ze základních principů, který naše Ústava explicitně stanoví, a to je ochrana menšin.

Systém poměrného zastoupení není způsobilý podat absolutně věrný obraz, vždycky nějaké hlasy nejsou zohledněny v rozdělení mandátů a lze je nazvat propadlými. Je ale snad jediným osvědčeným způsobem, který umožňuje zastoupení názorových a politických proudů co nejpřesnější. 

Jak se díváte na kritiku od těch, kteří zmiňují, že Ústavní soud rozhodl pozdě?

Odpověď je dosti jednoduchá. Návrh na to, abychom pro protiústavnost zrušili některá ustanovení volebního zákona, přišel z parlamentu. Parlament v té době opakovaně měl na pořadu svého jednání novelu tohoto zákona. Ústavní soud se dlouhodobě řídí zásadou jisté míry zdrženlivosti. Pokud si tedy alespoň část členů parlamentu byla vědoma protiústavnosti některých opatření a napadla je, chtěl jim umožnit nápravu. Až když se ukázalo, že k tomu nemají vůli a že přenášejí problém na Ústavní soud, což je dost častým jevem ze strany zákonodárců, nezbylo nám než rozhodnout.

Jaký vliv má na rozhodování ústavních soudců ostrá reakce premiéra Babiše a postoj prezidenta Miloše Zemana? Dotkla se jejich vyjádření, případně nepředání státního vyznamenání vás osobně?

Patnáct soudců Ústavního soudu rozhoduje ve čtyřech tříčlenných senátech cca 4000 individuálních ústavních stížností ročně a v patnáctičlenném plénu cca 40 návrhů na kontrolu ústavnosti napadených právních předpisů ročně. Nedomnívám se, že by kritické výroky těchto dvou nejvyšších ústavních činitelů, anebo (ne)propůjčení státního vyznamenání mé osobě, ovlivnily efektivitu nebo kvalitu přijímaných rozhodnutí.

Jak hodnotíte, že vysocí ústavní činitelé v očích veřejnosti oslabují svými výroky takovou instituci, jako je Ústavní soud? Vidíte to jako nebezpečné pro demokracii v České republice?

Mohu na tu otázku odpovědět jinou otázkou – a to, zda tím naopak neoslabují oni své postavení v očích veřejnosti. Ústavní soudy jsou ve všech demokratických právních státech jistým trnem v oku nebo osidlem kdesi pro dvě zbývající moci, tzn. zákonodárnou a výkonnou. Jejich funkcí je totiž právě jejich kontrola a ochrana ústavnosti. Ústavnímu soudu nezbylo, než aby právě v tomto případě skutečně zasáhl, protože musí chránit základní ústavní hodnoty. V případě volebního zákona to bylo jednoznačné. Ústava předepisuje pro volby do poslanecké sněmovny volební systém poměrného zastoupení. A současně přikazuje nepřekonatelný limit, kterým je podmínka rovnosti volebního práva. Kombinace nestejně velkých volebních obvodů s d’Hondtovou přepočítávací metodou vytvořila protiústavní stav. Jinými slovy d’Hondtova metoda sama o sobě není protiústavní, rozdělení země na větší množství volebních obvodů, byť třeba nejsou stejně velké, také není protiústavní. Až kombinace těchto dvou faktorů vytváří protiústavní situaci.

Jak s tím souvisí kvóta pro kandidující koalice?

Jelikož jsme zrušili násobnou kvótu, řekli jsme, že tato je diskriminační. Neřekli jsme ale, že je diskriminační jakákoli kvóta. Zákonodárci mají prostor pro to nastavit kvótu nediskriminačním způsobem. Jak tento prostor využijí, to je jejich problém.

Další diskutované rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo omluvy Zdeňku Šarapatkovi (za prezidentovu lež by se podle ÚS nemělo omlouvat ministerstvo financí, ale Šarapatka může žalovat přímo Zemana, pozn. red.). Může v praxi znamenat skutečně vlnu žalob na Miloše Zemana jako osobu, pokud se bude týkat různých problematických vyjádření, která nesouvisejí s výkonem funkce?

Ono rozhodnutí jednoho ze senátů Ústavního soudu má především významný precedenční charakter ve vztahu k obecnému soudnictví, i když v relativně omezeném rozsahu. V rámci agendy obecného soudnictví v oblasti tzv. ochrany osobnostních práv se žaloby týkající se případných výroků hlavy státu prakticky téměř nevyskytují, mně osobně je znám dokonce jediný takový případ – a to výrok pana prezidenta ohledně osoby prvorepublikového novináře Ferdinanda Peroutky.    

Momentálně to sice nevypadá tak, že se spousta lidí začne obracet na soud kvůli urážce na cti atd., ale nově je tu taková možnost. Byl stav před verdiktem Ústavního soudu neústavní?

Je dobře, že konečně bylo tímto judikátem jasně řečeno to základní. Každý ústavní činitel je současně fyzickou osobou. Je potřeba rozlišit ty úkony, kterými vykonává svou ústavní pravomoc, tam platí princip ústavní odpovědnosti. Například vláda odpovídá za své akty poslanecké sněmovně. U prezidenta Ústava stanoví, že není odpovědný za své činy, ale samozřejmě pouze tehdy, kdy vykonává prezidentskou pravomoc. Tam za to nese odpovědnost vláda, a to zejména u aktů, které podléhají kontrasignaci. To ovšem neznamená, že jakýkoli ústavní činitel, prezidenta nevyjímaje, není fyzickou osobou, která vstupuje do soukromoprávních vztahů. Zde musí nést odpovědnost jako fyzická osoba. Když to řeknu zjednodušeně, když bude prezident republiky řídit své soukromé auto a způsobí škodu tím, že poruší předpisy a do někoho nabourá, nenese za tento soukromoprávní stav odpovědnost ministerstvo financí ani jiná státní instituce, nese ji fyzická osoba, která se dopustila deliktu.

Jak to, že to až do toho posledního rozsudku nebylo evidentní?

Podle mého soudu to bylo evidentní po léta. To, že došlo k excesu, když jeden obecný soud interpretoval ustanovení Ústavy, že prezident není odpovědný „za své činy“, bylo politováníhodné. Tento soud nebyl schopen rozlišit to, že i prezident republiky je nejen ústavním činitelem, ale současně i člověkem se stejným právním statusem, jaký mají ostatní lidé. Na jedné straně jde o výkon ústavních pravomocí, ale jakmile ústavní činitel nevykonává žádnou z pravomocí, kterou mu Ústava svěřila, a chová se jako normální fyzická osoba, musí jako normální fyzická osoba samozřejmě nést zodpovědnost.

Dále čtěte

Co bude, když padne vláda? Daleko nebezpečnější je, když zůstane

Když někdo kritizuje vládu premiéra Andreje Babiše kvůli neschopnosti efektivně řešit covidovou krizi a navrhuje, aby se poslanecká sněmovna pokusila…

V souvislosti s koronavirovou pandemií dochází k mnoha rozhodnutím, která omezují svobody. Problematické bylo zavření malých obchodů a provozoven, vy sám jste za neústavní označil zákaz vycestování, který platil loni na jaře. Znamená to, že se vzdalujeme duchu Ústavy, který doposud platil?

Je dobré si uvědomit, že součástí ústavního pořádku je nejen Ústava a Listina základních práv a svobod, ale i ústavní zákon o bezpečnosti a prováděcí krizové zákony, které tvoří jakousi speciální část. Právníci tomu říkají lex generalis a lex specialis. V předpokládané situaci se pozastaví účinnost obecných ústavních principů a platí ty speciální. Vůbec nehodlám a nemohu hodnotit jednotlivá krizová opatření, která vláda za současné situace přijímá. Nepochybné je, že vedle sebe existují dvě Ústavou chráněné hodnoty, které obě zaslouží ochranu, a to včetně ochrany na úrovni Ústavního soudu. A ony jsou ve střetu.

Na jedné straně je to ochrana veřejného zdraví, na druhé straně je to ochrana svobod a práv jednotlivce včetně svobody pohybu, pobytu a podobně. Ústavní soudnictví již před lety dospělo k závěru, že jednotlivá lidská práva a svobody, jak jsou Ústavou koncipovány, nelze seřadit do nějakého žebříčku podle významu, nýbrž při každém střetu v konkrétní situaci musí Ústavní soud zvažovat, které v daném případě musí ustoupit a které dostane přednost.

Obecně skutečně platí, že vždycky se musí vyvažovat mezi hodnotami, i když to není střet dobra a zla, ale střet dvou dober. Je tady jistá výjimka představovaná článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Ten je reakcí na naši historickou zkušenost, kdy lidé, kteří chtěli opustit republiku, byli stříleni na hranicích a vězněni. Proto se do našeho ústavního pořádku dostala věta, která říká, že nikomu nelze bránit v opuštění této země. Ona má svým způsobem absolutní povahu. Lze stanovit podmínky, například povolené hraniční přechody. Přijímající země může vyžadovat v době pandemie například nějaký test nebo podstoupit karanténu. Dál ale platí absolutní princip, že nikomu nelze zabránit v rozhodnutí vycestovat z České republiky.

Neplatí to v opačném směru. Každá země má právo říci, koho nehodlá na své území pustit, jen toto právo nesmí uplatnit vůči svým občanům nebo vůči těm fyzickým osobám, které mají na jejím území domicil. Taktéž je možné je například podrobit karanténě, zabránit mu ale v návratu nelze. Za současné situace jsme svědky toho, že si to naši zákonodárci plně uvědomili a ten chvíli trvající zákaz samozřejmě již neplatí. Ústavní soud tak ani neměl možnost se k tomu vyjádřit. Vláda to zrušila dříve, než jsme rozhodli. Jsme ve zvláštní situaci, kdy pandemie výrazným způsobem omezuje jednu ze základních lidských svobod, kterou je svoboda pohybu. Dnes jsme dokonce svědky toho, že se nesmí překračovat ani hranice okresu bez zákonem stanovených výjimek.

Dá se tedy říci, že zákaz vycestování je z ústavního pohledu nejproblematičtějším rozhodnutím, které doposud ohledně omezování svobod kvůli pandemii proběhlo?

Nepoužívejme termín zákaz vycestování, ale omezení svobody pohybu. To je skutečně jedním z výrazných prvků, kterými je pandemická situace v současné době doprovázena. Vůbec si netroufám posuzovat z hlediska epidemiologického, jak velký dopad na vývoj pandemie to může mít. To mi nepřísluší. Ale stále je třeba si uvědomovat, že střet veřejného zájmu na ochraně veřejného zdraví a individuálního zájmu na svobodě pohybu existuje a že musí ten, kdo rozhoduje, které z těchto hodnot dá přednost, v daném případě vláda, stále vážit, jestli pro to existují racionální a vysvětlitelné důvody, a při každém prodlužování nebo opakování takového stavu musí znovu odůvodnit a vysvětlit, proč takové opatření přijímá.

Zmínila jsem ještě uzavření malých provozoven. Pokud Ústavní soud v podobném případě dojde k tomu, že šlo o neústavní rozhodnutí, které ovšem již neplatí, znamená to, že by například provozovatelé mohli zpětně žádat odškodnění?

Nechtějte ode mě na toto odpověď, protože já nemohu vyloučit, že se tak stalo nebo vbrzku stane, že se dotčení provozovatelé obrátí nejprve na obecné soudy a pak případně věc doputuje k nám. V žádném případě nemohu předjímat nebo jakýmkoli způsobem vyslovit stanovisko případné oprávněnosti či neoprávněnosti takových nároků.

Dále čtěte

Petr Fiala: Vláda neumí nic řídit. Babiš o maturitách argumentuje jako v minulém století

Předseda ODS Petr Fiala se spolu s kolegy z koalice SPOLU rozhodl rozdat lidem třicet tisíc respirátorů. Pro deník FORUM…

Zeptala bych se vás také na rozhodnutí Ústavního soudu ohledně zákona o střetu zájmů. Lze důvodovou zprávu k tomuto rozhodnutí číst tak, že premiér je ve střetu zájmů?

Na to ode mě neočekávejte odpověď ano, nebo ne. Výroková část našeho nálezu je jasná – návrh na zrušení zákona o střetu zájmů se zamítá. To, jak si čtenáři nálezu budou interpretovat jeho odůvodnění, je záležitost jejich rozlišovací schopnosti a vnímavosti.

Není ale překvapivé, že se po rozhodnutí Ústavního soudu nic nestalo?

Na to mohu těžko odpovědět. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený zákon je v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud neřešil, zda ta či ona osoba v naší zemi je ve střetu zájmů. Řešil pouze ústavnost napadené normy. Pokud by došlo k posuzování konkrétního případu a toho, zda jde nebo nejde o střet zájmů, pak by teprve  musel Ústavní soud rozhodnout.

Jedno je ale potřeba zmínit. Náš zákon o střetu zájmů není protiústavní, a dalo by se říci, že zhruba odpovídá běžným evropským standardům. S jednou výjimkou: v zákonech o střetu zájmu je kromě definice tohoto pojmu i sankce za jeho porušení – například ve francouzském zákoně je nejen automatická ztráta kolidující státní funkce, ale dokonce i vězení. Ztráta funkce toho, kdo je ve střetu zájmů a jeho trestní postih. U nás jde o pouhý přestupek, tady konkrétně proběhlo přestupkové řízení obecního úřadu v Černošicích. Standardní právní úpravy vyspělých zemí mají velmi přísné sankce, náš zákon je bezzubý.

Na Ústavní soud se odkazují také kritici snahy zavést v obchodech v České republice kvóty na potraviny. Jak při svém rozhodnutí Ústavní soud přihlíží k evropskému právu a je to podle vás návrh, který by mohl být v rozporu s Ústavou?

K „živým“ kauzám, o kterých bude Ústavní soud teprve rozhodovat, se samozřejmě nemohu meritorně vyjadřovat. Ale v obecné rovině mohu poukázat na již ustálenou judikaturu, podle které tzv. evropské právo sice nepatří – s výjimkou evropské Charty lidských práv – k referenčním kritériím naší rozhodovací praxe, ale jeho hodnotové principy jsou totožné s naším ústavním pořádkem – několikrát jsme vyjádřili doktrínu, že do našeho práva „prozařují“e

V roce 2017 jste kritizoval Tomia Okamuru, nedávno jste se vyjádřil k osobě premiéra Babiše a k jeho spolupráci se Státní bezpečností. Objevila se kritika týkající se vaší nezávislosti jako soudce, případně tvrzení o připravované kandidatuře na prezidenta. Jak byste na tohle reagoval? Volil byste dnes jiná slova?

Oba vámi zmiňované „případy“ je třeba zasadit do doby a souvislostí, za kterých k nim došlo.

V případě pana Okamury se jednalo o období, kdy se na sociálních sítích spojovaných s jeho osobou skutečně vyskytovaly různé xenofobní výroky, zejména ve vztahu k uprchlíkům, směřujícím ze zemí sužovaných krutostí, násilím a pošlapáváním lidských práv. Mám pocit, že již jde o minulost a současný stav takový již není.

Pana ministerského předsedu ani jeho údajnou spolupráci s StB v dobách normalizace jsem v rozsáhlém bilančním životním rozhovoru s paní Witowskou vůbec nejmenoval a pouze na dotaz, co jsem si jako bývalý disident po pádu minulého režimu představoval a jak hodnotím 30 let uplynulých od sametové revoluce, jsem mimo jiné zmínil, že jsem si skutečně nepředstavoval, kdo se stane po 30 letech předsedou vlády. Těžko mohu své tehdejší představy dnes korigovat.

Opakovaně mohu znovu prohlásit, že o funkci prezidenta naší republiky jsem nikdy neusiloval a počínaje dobou, kdy končil poslední prezidentský mandát Václava Havla, jsem vždy podobné výzvy či mediální úvahy odmítal. Na tom se nic nezměnilo.     

Několikrát jste kritizoval sociální sítě a jejich fungování. Jak čelit nebezpečím, která představují, a lze je například nějakým způsobem omezovat bez dopadu na ústavní práva?

Odpověď na tuto otázku je tématem pro habilitační práci. Právo na svobodu projevu a šíření informací jsem vždy považoval za jedno z nejvýznamnějších v celém katalogu lidských práv a svobod. Nástupem tzv. sociálních sítí, jejich anonymitou a agresivitou, však utrpělo téměř nezhojitelné rány. Například bylo doloženo, že lež se na těchto sítích šíří pětkrát rychleji než pravda. Nyní jsme navíc svědky toho, že se sociální sítě staly prostorem nové – hybridní – války, vedené proti principům demokracie, evropského integračního procesu a základním hodnotám humanity, na kterých stojí naše civilizace.

Dále čtěte

Bára Štěpánová: Babiš je úplně mimo, neumí nic řešit. Musí být zděšený

Herečka Bára Štěpánová v rozhovoru pro Revue FORUM popisuje své pocity za zákazů během pandemie nemoci covid-19. Divadlo Ungelt nehraje,…

V některých zemích – např. ve Spolkové republice Německo a Francii – jsou již přijímány legislativní kroky regulující provozovatele těchto sítí, respektive jejich obsah. Nedomnívám se, že bychom i my měli jít touto cestou, avšak považuji za nezbytné trestně stíhat všechny případy nabádání k nenávisti a hanobení rasy nebo etnické skupiny, šíření dětské pornografie a podobně právě prostřednictvím sociálních sítí. Samostatnou kapitolu pak představuje zneužívání sociálních sítí k pomlouvání a snižování lidské důstojnosti a integrity jednotlivých lidských osobností. Nemám žádný zázračný recept, jak těmto jevům čelit, ale rozhodně jde o problém, který nelze trvale ignorovat. Možnosti obrany jednotlivce jsou nesmírně omezené.

Právní teoretici vám řeknou, že by se oběti útoků mohly dopracovat ochrany, my ale vidíme, že jsou ve velmi nevýhodném postavení. Základním principem je rovnost, ale všichni vědí, že je fiktivní, reálně si lidé rovni nejsou. Někdo je zdravý, někdo nemocný, někdo bohatý, někdo chudý. Proto se všechny právní systémy snaží nastavit právní vztahy tak, aby poskytovaly právní ochranu slabším. Je to vidět například v oblasti spotřebitelského práva v Evropské unii. Na jedné strany jsou mocné řetězce, na druhé straně spotřebitel. Snaha chránit slabší stranu je úctyhodná a nezbytná, ale můžeme si klást otázku, zda v řadě případů není marná.

Jak prožíváte aktuální omezení a celou „dobu covidovou“?

Všechna omezení se snažím důsledně dodržovat, ačkoliv mohu u některých sdílet pochyby o jejich smyslu anebo je považovat za poněkud komické nebo nedomyšlené. Osobně těžce nesu, že mám omezený styk s přáteli i širší rodinou (zejména s vnoučaty) a že se již téměř osm měsíců nemohu věnovat jedné z mých posledních radostí – tenisu.

V čem vidíte naději? 

Odpověď bude banální, jelikož jsem laik, nikoli epidemiolog. Věřím tomu, co říkají odborníci. Věřím, že dojde-li skutečně k masivnímu proočkování, snad se té pandemie zbavíme. Nechci posuzovat, zda tato vláda organizuje očkování dostatečně efektivně. Jen se domnívám, že nebylo moudré nastavit systém tak, aby se osoby starší osmdesáti let registrovaly na očkování prostřednictvím internetu, když stát má k dispozici absolutně přesný registr všech obyvatel včetně jejich věku, adresy a tak dále. Mohl tedy sám být schopen je k očkování zvát, aniž by se oni sami museli registrovat.