Poslankyně Gabriela Pecková (TOP 09) je místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku, ve kterém se věnuje především problematice sexuálního zneužívání a vykořisťování dětí a dalším závažným sociálním tématům. Dlouhodobě se zasazovala o schválení ratifikace Úmluvy proti sexuálnímu násilí na dětech, jíž se říká Lanzarotská konvence.
Nedávno se Vám podařilo v Poslanecké sněmovně prohlasovat Lanzarotskou konvenci. Můžete přiblížit, co je obsahem konvence?
Jedná se o mezinárodní úmluvu, jejímž obsahem je boj proti sexuálnímu násilí na dětech. Ta úmluva vznikla již v roce 2007, ale my jsme se k ní vlastně až do ledna 2012 připojit nemohli, protože ratifikace vyžadovala trestněprávní odpovědnost právnických osob. Přesto bylo obtížně vysvětlovat v Radě Evropy, proč jsme posledním státem, který úmluvu nepodepsal. Úmluva obsahuje jak definice, co to zneužívání je, tak navrhuje postupy a nástroje, jak zneužití oznamovat, prokazovat, jak vzdělávat děti v sexuální a vztahové výchově, jako nejúčinnější prevenci, jak předcházet sekundární viktimizaci při trestněprávních úkonech a jak „zacházet“ s pachateli. Pozornost je věnovaná i výrobě dětské pornografie a zajištění bezpečného internetu, jako dokonalé galerie potenciálních obětí.
Aktuálně prochází napřetřes opět kauza rodiny Michalákových. Norský soud poslal mladšího syna do adopce a ke staršímu synovi ztratila matka rodičovská práva. Jak se k této kauze stavíte vy? Věříte norským soudům, nebo se kloníte na stranu paní Michalákové?
Kauzou Michalákových se tak úplně nezabývám, zmíněnou kauzou se zabývá stranická kolegyně Jitka Chalánková. Já sama nejsem přesvědčená, že norské úřady nekonají v nejlepším zájmu dítěte. Co jsem slyšela od předsedkyně norské delegace v Radě Evropy, tak jsou spíše kritizováni, že konají málo a že děti bývají odebírány pozdě, kdy už mohou být v ohrožení. Nemám důvod jim nevěřit. Obsah spisů kauzy dětí Michalákových samozřejmě neznám, ale co se ke mně dostalo prostřednictvím vašeho média, ale i z jiných stran doma i v Radě Evropy, moji důvěru v systém norské sociálněprávní ochrany dětí nijak nenabourává.
[ctete]26138[/ctete]
Jak velký je problém sexuálního násilí na dětech v České republice?
Ta čísla se liší stát od státu, podle toho, jak tvrdá, respektive měkká data uvádějí. V Radě Evropy jsme měli kampaň „jedno z pěti“, která číselně vyjadřovala, kolik dětí se v členských státech stane obětí sexuálního zneužívání. V České republice uvádíme menší čísla (viz. statistiky MPSV, nebo sexuologického ústavu Praha – Dr. Weiss), protože my uvádíme kontaktní zneužívání a nepovažujeme za zneužívání, když například holčička vidí nahého tatínka přejít z koupelny do ložnice. Čísla však zcela jistě nepostihují skutečné množství obětí, protože vysoké procento zneužívání se odehrává v rodině, a není proto oznámeno. Často bývá pachatelem nový partner matky, ale ta, i když o situaci ví, z obavy o ztrátu partnera zneužití neohlásí, nebo ho vnitřně v sobě popírá a výsledek je, že takto pachatelé unikají.
Uvedla jste příklad: když holčička uvidí nahého tatínka přejít z koupelny do ložnice. Jsou státy, kde je tento příklad brán jako zneužívání?
Nemám v hlavě konkrétní znění každého jednotlivého členského státu, ale často jsou podobné příklady obecně uváděny. Myslím, že na konferenci, kterou k tomuto tématu pořádám ve Sněmovně 10. listopadu, zazní od pana profesora Weisse i konkrétní čísla a příklady.
Jak moc se liší právní rámec ochrany dětí Západní a severní Evropy od toho našeho?
Mnoho věcí podléhá evropské legislativě a postupně se implementují, takže zase úplnou volnost národní parlamenty nemají. Fakt ale je, že naše úprava nijak zvlášť tvrdá není. Ale není to jen legislativa, jsou to různé mezinárodní dokumenty, charty, konvence, úmluvy, která dávají doporučení, zajišťují lidská práva, práva dítěte a podobně.
Jak jsme zmínili na začátku rozhovoru, Lanzarotskou konvenci se podařilo konečně schválit v parlamentu, byť jsme byli poslední zemí v Evropě. Jaké další opatření je podle Vás nutné přijmout pro ochranu dětí?
Teď je třeba Lanzarotskou konvenci naplňovat ve všech jejich bodech. Mnoho jsme již udělali, celkem dobře máme zvládnutou prevenci sekundární viktimizace – máme oddělené, pro děti vybavené výslechové místnosti, je přítomen psycholog, bude možné i využívání záznamových zařízení, aby dítě nemuselo opakovaně o svých zážitcích vyprávět, tedy naplňujeme takzvanou „Justici přátelskou k dětem“. Kde máme ale velké nedostatky, je sexuální a vztahová výchova, která je nejúčinnějším nástrojem prevence těchto zločinů, a dále to, čemu říkáme bezpečný internet. Sociální sítě jsou totiž dokonalým katalogem potenciálních obětí. Věřím, že zvyšování povědomí o sexuálním násilí jak u dětí, tak u všech, kteří jsou s dětmi v kontaktu, velmi pomůže. Rozpoznat fyzické týrání dítěte není v hodině tělocviku velký problém, dítě má po těle modřiny, ale ještě horší jsou šrámy na duši, které se nemusí zhojit celý život, ty rozpoznat vyžaduje zvláštní kompetence. Zneužívané dítě nejen nemusí ve svém pozdějším životě navázat normální zdravý vztah, ale nezřídka se z něj může stát i pachatel.
