Muži v naději FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
GLOSA / „I nejpitomějšímu klukovi je jasno, že nemůže strážníky na Václavském náměstí chytat do lasa a že řemeslo pistolníků už dávno nemá zlaté dno. Daleko nebezpečnější je namlouvat spoustě našich milých čtenářek, že manželství není nic definitivního, že je to jedna z mála možností zbohatnutí, že nikdy není pozdě nahlédnout svůj omyl, zbavit se pout a jít za hlasem svého srdce štěstí vstříc. Je mnohem snazší dokázat nedospělému klukovi, že není krvežíznivým pirátem než zabránit málo inteligentní čtenářce, aby nenalézala obdoby mezi osudem hrdinky románu a osudem svým a tropila v důsledku toho hlouposti.“
Ta moudrá slova pronesl doktor Vlach v Jirotkově Saturninovi v roce 1942 a platí dodnes. V míře kdysi nevídané se vztahují i na současnou kinematografii. Změnily se jen žánry, kluci nechodí na westerny, ale na akční sci-fi filmy, přičemž stejně jako jejich předchůdci vědí, že Hvězdné války na Václavském náměstí nevypuknou. Vědí to i čeští filmaři, a (nejen) proto se o ně v domácích podmínkách ani nepokoušejí.
Zato romány pro ženy, o nichž mluvil doktor Vlach, dostaly filmovou podobu v subžánru zvaném romantická komedie, který se v našich končinách zabydlel zejména v posledním dvacetiletí v míře jednak obludné, jednak podobně nežádoucí.
Může za to Richard Curtis
Duchovní otec Černé zmije a Mr. Beana Richard Curtis napsal na počátku devadesátých let scénář filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb a přes Notting Hill, Deník Bridget Jonesové (podle předlohy Helen Fieldingové) došel k Lásce nebeské, která se postupem času stala vánoční klasikou. Curtis obohatil již existující a populární žánr romantické komedie o suchý anglický humor, trochu neohrabané hrdiny a zajímavé, sympatické vedlejší postavy. Dostal tento subžánr na vrchol možného a diváci se odvděčili hojnými návštěvami kina.
Českým filmařům chvíli trvalo, než na úspěch zahraničních romantických komedií zareagovali vlastní tvorbou. Žánru kralovala od osmdesátých let de facto jako solitér Marie Poledňáková, která ještě v letech 2009 a 2012 natočila Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, z nichž první přivedl do kin skoro milion diváků, druhý už pouze polovinu. Mezitím v roce 2010 natočil Jiří Vejdělek Ženy v pokušení, které přesáhly milionovou návštěvnost a spustily lavinu, která se nezastavila dodnes. A jakkoliv není cílem tohoto textu rozebírat kvalitu jednotlivých titulů, lze konstatovat, že celková úroveň tohoto žánru klesá až ke dnu, návštěvnost už zdaleka nedosahuje Žen v běhu (1 543 842), ale jeho tvůrci neumdlévají a točí jednu „takzvanou“ romantickou komedii za druhou.
Humor neexistuje
Důvodů, proč jde o spolehlivě nejhorší žánr, respektive subžánr v domácí filmové tvorbě, je několik:
- Jeho jediným cílem je přilákat co nejvíc diváků, a tudíž vygenerovat co nejvíc peněz. Někdy se to podaří, ale zejména z výsledků druhých pokračování je zřejmé, že diváci jsou ochotni zkusit jedničku, ta je však od pokračování odradí. Například Šťastný nový rok vidělo 279 185 diváků, dvojku s podtitulem Dobro došli už jen 89 847. Téměř na polovinu klesla i návštěvnost dvojky filmu Po čem muži touží – z 558 988 na 275 274 diváků.
- Vychází ze základního předpokladu, že diváci jsou hloupí, a tudíž ocení i velmi hloupé filmy, jen když u nich nebudou muset myslet. V anotacích i rozhovorech se o této nestoudnosti cudně říká: „Chceme divákům dopřát odpočinek od jejich všedních starostí.“ Autoři scénářů si tak nedělají vůbec žádné starosti s charakteristikou postav ani jejich sebemenším psychologickým zázemím, na štíru jsou se základní logikou děje, natož s jeho příčinnými souvislostmi. Zpravidla už vůbec neřeší otázku, proč někdo dělá právě to, co dělá. Hezkým příkladem je film Prezidentka, kde ženě stačí nasadit si paruku, aby ji muž, nota bene sochař, nepoznal.
- Pokud jde o vztahy, neboť ty jsou v romantické komedii základním stavebním kamenem, přesně odpovídají shora uvedenému citátu doktora Vlacha. Manželství ani partnerský vztah není nic, co by nebylo snadné opustit, a novým chlapem si žena může leda polepšit. Velmi často se odvíjejí podle kdysi populárního stručného obsahu baletu Evžen Oněgin: „Nejdřív nechce on ji, pak ona jeho a mezitím se tančí.“ Existují dvě základní varianty partnerského vztahu: buď je žena ochotná obětovat cokoliv, aby si našla, případně udržela, chlapa, nebo se ho naopak potřebuje zbavit, aby se mohla naplno věnovat sama sobě. Jeden příklad za všechny: ve filmu Chlap na střídačku se dvě ženy dělí o jednoho muže, aby si ho v závěru jako nepotřebnou věc posílaly po vodě.
- Hlavní postavy žijí v nádherných bytech či domech a jezdí krásnými auty do luxusních horských středisek, aniž by se kdokoliv zabýval tím, kde na to vzaly prostředky. Ty ostatně poskytli filmařům sponzoři výměnou za propagaci svých produktů, ať je to nápoj, auto, nebo prázdninový rezort. Ženy buď nepracují, nebo mají tak náročná povolání, která je odvádějí od oné urputné snahy sehnat chlapa, že se nakonec rozhodnou pro vlastní podnikání v květinářství, gastronomii nebo podobných profesích, které jim podle scenáristů přinesou jen radost a minimum veselé práce. V jednom z nejstrašnějších případů, filmu Superžena, je jeho hrdinka pyšná na to, že „jednou chtěla být malířkou, ale od té doby už nechce být ničím“.
- Humor prakticky neexistuje, nebo se loví v těch nejnižších patrech. Veselí mají vzbudit právě ony snahy sehnat, opustit a zase najít partnera/partnerku. Diváci se mají smát zejména tomu, že „ona se dře ještě víc než já“ a „on je ještě větší debil než ten můj“. A třeba ve snímku Jak přežít svého muže se hrdince dlouho v životě nedaří jednoduše proto, že jak sama opakovaně ústy své představitelky Jany Bernáškové říká, je „úplná kráva“.
Smutný osud herce
Protože jde v českých romantických komediích výhradně o to, vydělat co nejvíc peněz, tvůrci bedlivě sledují, na které herečky a herce diváci dobře reagují, a podle toho je také obsazují. Tak například talentovaná herečka Petra Hřebíčková je od filmu Muži v naději (2009) doslova stálicí žánru.
Od filmu Bezva ženská na krku má na kontě Všechno nebo nic, Přes prsty, Štěstí je krásná věc, Příliš osobní známost, Matky, Sladký život i Frantu mimozemšťana, který se sice už ani romanticky netváří, ale hloupý je k nesnesení. Podobně Vladimír Polívka už absolvoval od Žen v běhu Matky, Vánoční příběh, Srdce na dlani i Sladký život. A smutný je osud jinak skvělého herce, v těchto filmech však vytrvalého představitele stárnoucích proutníků, Jiřího Langmajera: Bezva ženská na krku, Po čem muži touží, Přes prsty, Chlap na střídačku, Bábovky, Večírek, Přání Ježíškovi, Matky, Po čem muži touží 2, Franta mimozemšťan.
A protože právě na tyto a další tváře romantických komedií jejich tvůrci a producenti sázejí jako na jistotu, jsou od sebe prakticky k nerozeznání nejen filmy, ale i plakáty, přičemž jistým vrcholem snažení se stal film Sladký život, jenž na plakátě láká i na Jenovéfu Bokovou, která ve filmu po několikaminutovém výstupu zemře.
