Tak se prý objevila studie, že děti v tradičních rodinách prospívají stejně jako ty v homosexuálních. Naprosto vážně v diskusi podáno.

Tedy takto: „Nejnovější studie prokázala, že rozdíly mezi dětmi z tradičních a homosexuálních rodin neexistují. Jenže Česká republika je stále proti adopci homosexuálními páry. Existuje k tomu pádný důvod?“

Existuje. A je jich hned několik.

Dva zde.

Dalším vážným je nestálost LGBT komunity a jistá neproporcionalita požadavku vůči počtu. Zákony se dělají kvůli zájmům určitých sociálních skupin. Třeba „registrovaných“ myslivců nebo fotbalistů jsou u nás desítky až stovky tisíc. Nebo včelařů. U těchto skupin, byť to v médiích tak nehrotí jako LGBT liga, většinou jde o požadavek, který využijí skoro všichni z komunity. Je tedy často záhodno to řešit přímo zákonem.

A tu jsme u merita věci. Homosexuálové ztropili hrozný bugr ve veřejném prostoru kvůli registrovanému partnerství. Protože jsme my, potomci Přemyslovců, (tedy přemýšlíví) mimořádně tolerantní národ, kývli jsme na to. Ale po letech to má jedno velké ALE.

Statistika nuda je, má však cenné údaje. Počítejte se mnou. Máme 10,5 mio lidí. Z toho 4 % homosexuálů a leseb je 420 tisíc. Od roku 2006 podle statistiků bylo uzavřeno 2.174 registrovaných partnerství. To jest 4.348 osob, které pokud vydělíme komunitou 420 tisíc, vyjde nám číslo 0,01035238, tedy zaokrouhleno – jedno procento!

Pokud to vydělíme všemi obyvateli, vyjde nám 0,00041410. Za deset let, ještě děleno deseti, jsme na promilích. To je naprosto katastrofální výsledek tak vyhrocené kampaně za registrované partnerství. Statistika nuda je, děcka, no.

Teď řešíme osvojování dětí. Kolika registrovaných párů se to tak při těch číslech může týkat? Podle statistiky tak čtyř. Možná pěti. A tady pozvedněme obočí. Je nutné dělat kvůli tomu zákon? To už je kousek od Masaryka, kvůli jednomu nebo kvůli deseti. Kvůli jednomu Masarykovi nebo kvůli deseti homosexuálům? Není to už zu viel, že bychom dělali zákon kvůli Janisovi a Pavlovi? Pojďme se vrátit do normálních kolejí a neblbnout. Jestli ti dva kluci chtějí mimino, je tu soud. Tam mají možnost. Jít k soudu a tam se prát, je to jedna z noh moci. Při té marginalitě komunity je soud odpovídajícím „hracím“ polem. Zkrátka, tady homosexuálům nikdo neubližuje. Udělali jsme pro ně jako většinová společnost maximum. Co chtěli, to dostali. I když si u toho dupali nožičkou, haha. Teď už je to na nich. Soud se na to jistě bude dívat podle všech možných hledisek.

Ale! Pořád dokola. Nezaplevelujme naše zákony blbostmi, o které stojí jen deset lidí. I když to vypadá pokrokově.