Dnes je tomu právě týden od doby, kdy jsme si připomínali nedožité 80. narozeniny Václava Havla. Během oslav pronesl řeč někdejší předseda československé vlády a dlouholetý senátor Petr Pithart. Jeho projev vyvolal řadu emocí, od hlasů „Pithart na Hrad!“ až po jeho odmítání jako pouhého „vyvolávání Havlova ducha“. Obě tyto reakce jsou však fatálním nepochopením toho, co chtěl vlastně Pithart říci.

Nemá cenu na tomto místě opakovat jeho projev, ani Havlovu předlohu k němu. Co naopak cenu má, je vzít z jeho řeči obecně platnou rovinu a podívat se jejím prizmatem na události dnešních dní.

Česká společnost je v krizi, to není nic nového ani ojedinělého. Společnost je v permanentní krizi a zdá se, že zcela nezávisle na tom, jak se jí ekonomicky daří. Na krizi společnosti upozorňoval třeba Jan Patočka v eseji nazvané Masaryk a naše dnešní otázky z roku 1946.

Krize české společnosti se nedávno promítla i do krajských a senátních voleb. Krom jiného se potvrdil katastrofální nezájem české společnosti o věci veřejné. Volební účast okolo 30% je až ostudně nízká. Lidé si neuvědomují reálná rizika dnešní doby, jakými jsou ztráta demokracie a politické roviny správy České republiky a její nahrazení ekonomickým managementem autoritářsko-oligarchického střihu. Buď si neuvědomují rizika žádná, protože se jim po hmotné stránce daří většinou dobře, anebo si nechávají namluvit nebezpečí zástupná, kterými jsou třeba uprchlická krize nebo Evropská unie a její svazující tendence vůči národním státům.

Jedním z důvodů, proč lidé nemají zájem o politiku, je onen výše zmíněný fakt, že když je nic konkrétního nepálí a žijí si vcelku dobře, nevidí k tomu žádný zvláštní důvod. Dalším je nezvyk, že je potřeba přijmout zodpovědnost i za veřejnou sféru našeho života. Není to totiž věc těch druhých, jak byli lidé v totalitním režimu zvyklí, je to věcí nás všech, skutečnou věcí veřejnou neboli res publica. Nakonec je ještě potřeba zmínit všeobecné znechucení politikou a přesvědčení, že se stejně nic nezmění, takže proč se namáhat a chodit k volbám. O všech těchto důvodech mluvil Havel ve svém rudolfínském projevu a všechny zůstávají platné i pro naši dobu.

Je jistě správné hledat příčiny naší krize v minulosti. Není ovšem správné v ní hledat i řešení. V tom právě spočívá problém většiny české společnosti. Jedni se dodnes nevyrovnali se smrtí Václava Havla, který je pro ně jediným slušným „politikem“ a současně jediným lékem na dnešní krizi. Hledí jen do minulosti a nenabízí konstruktivní řešení pro otázky současné doby. Jiní, kterým společenské ovzduší ukázalo, že se mohou přestat stydět a začít mluvit nahlas, přicházejí s revizionistickými teoriemi o tom, jak už v 70. letech u nás bylo vlastně dobře. Ani jeden z těchto dvou táborů nenabízí vizi pro budoucnost, a tak se vedoucí role ve společnosti ujímá populismus.

Pithart se ve svém projevu obul do mnoha nešvarů české společnosti, pro které se dá souhrnně použít termín nezájem či nezodpovědnost za věci veřejné. Co si z Pithartova proslovu můžeme vzít? Ani to, že patří na Hrad, ani to, že máme právo kňourat a do nekonečna vyvolávat Havlova ducha. Co bylo na jeho projevu skutečně autentické, je jeho, Havlovo volání po občanské odpovědnosti, čili větším zájmu o věci veřejné.