Suzafon. Povídka Bianky Bellové

Nikdy mě nenapadlo, že se najde tolik laskavých lidí, který budou ochotný mi pomoct. Ten kufr šel z ruky do ruky, pánovi s bříškem a kšandama dokonce ruplo v zádech, když mi ho pomáhal zvednout nahoru na poličku pro zavazadla, bylo to slyšet, bylo i vidět, jak ho to bolí, ale neřekl nic a usmíval se, jako by se nic nedělo.

„Copak to tam máte, slečno? Kameny?“ řekl a položil si obě dlaně na bedra. Zasmála jsem se, jako že jasně, kameny. Ten kufr měl čtyřicet kilo. Když se vlak rozjel, vyndala jsem křížovky a sudoku a housku s veganským salámem, co mi připravil Petr.

„Sedím ve vlaku a jedu,“ napsala jsem zprávu Martině. „Všechno v pořádku?“ přišla vzápětí odpověď. Odpověděla jsem ikonou zvednutého palce. „Tak se uvidíme za pár hodin. Šťastnou cestu!“ napsala a přidala srdce a dva zvednuté palce.

Pustila jsem se do housky, protože jsem měla hlad jak frontový bojovník. Byla hnusná, to jsem stejně věděla předem, Petr dobrý jídlo nesvedl. A máma byla daleko. Zanedlouho poté, co jsme vyjeli, přišel průvodčí zkontrolovat jízdenky.

„Curych?“ zeptal se. Co jsem mu na to měla říct, měl to napsaný na lístku. „Ano, prosím,“ usmála jsem se jako vzorná školačka. „Máte tu přestup v Mnichově,“ řekl a účastně pokýval hlavou. „Ano, já vím,“ řekla jsem. „Mám z toho trochu vítr, mám na přestup jen deset minut a dva…