Orbán na rozdíl od ostatních evropských politiků s Putinem stále komunikuje. FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Maďarský premiér Viktor Orbán v projevu během nedávné státní návštěvy Ázerbájdžánu prohlásil, že jeho země sousedí na západě s „německy mluvícím“ obyvatelstvem, kdežto na východě „s Rusy“, takže zapomněl na Ukrajinu. Podle Orbána, který pronesl přípitek během slavnostní večeře na počest ázerbájdžánského prezidenta Alijeva, tedy Ukrajina vlastně nestojí ani za řeč. Týden předtím v Budapešti Orbán srovnal Ukrajinu s Afghánistánem a označil ji za „zemi nikoho“.
Připomeňme také aktuální společné prohlášení ministrů obrany Maďarska a Rakouska, Kristófa Szalaye-Bobrovniczkého a Claudie Tannerové, že nebudou dodávat zbraně Ukrajině. Obě země údajně „neposílají zbraně do zóny konfliktu, aby zabránily další eskalaci“ a podle Szalaye-Bobrovniczkého tak Maďarsko „bude na straně míru“. Z prohlášení rakouské ministryně zase vyplývá, že se především obává „eskalace“ a válečné migrace.
Proč chce Orbán sousedit s Ruskem?
Hlavní město našich jižních sousedů je dlouhé dekády současně i hlavním centrem aktivit ruských služeb v Evropě, daleko důležitějším, než kdy byla Praha s předimenzovanou ruskou ambasádou. Rakouské vlády to samozřejmě dobře vědí, leč nikdy se vážně nepokusily této „skvělé pozice“ zbavit. Takže se nemohou divit, jestliže otevřeně proruská a Rusy podporovaná ultrapravicová strana Svobodných v aktuálních průzkumech volebních preferencí výrazně vede nad vládními lidovci. Příští rakouské parlamentní volby by mohli vyhrát Haiderovi pohrobci, původně strana bývalých nacistů, a stát se nejbližším spojencem Viktora Orbána v Evropě.
To, co Orbán prohlašuje o Ukrajině, samozřejmě není žádná analýza. Kyjev na tom zdaleka není tak špatně, jak tvrdí. Ovšem z druhé strany maďarský premiér dává zřetelně najevo, co by si sám přál, jaký výsledný stav by považoval za optimální. Když se mu kvůli rozkolu s Polskem rozpadla „euroskeptická“ Visegrádská skupina a ani naděje vložené do Babiše prostřednictvím styčné důstojnice nevyšly, připravuje si alianci u západních sousedů – a jistě také doufá v návrat proruského Fica na Slovensku.
Především si však všimněme Orbánova výslovného přání, aby na východě sousedil „s Rusy“. To je v současné Evropě krajně neobvyklé. Finové, Norové, Poláci i obyvatelé pobaltských států by byli velmi rádi, kdyby nemuseli zabezpečovat problematickou hranici s imperialistickou Moskvou. Jaké výhody by mohl Orbán vlastně čerpat z faktu, že by na východních hranicích Maďarska opravdu stály ruské tanky?
Jedna se nabízí sama: Rusko je historicky vzato hlavním katem všech pokusů maďarské občanské společnosti domoci se svobody. Sehrálo tuto odpudivou roli jménem slabého Rakouska už v roce 1848–1849, znova zválcovalo pokus vymanit se z okovů v roce 1956. Ruská despocie opakovaně vrací maďarský stát k reakcionářskému „pořádku“.
Kdyby měl tedy proruský Orbán na východní hranici ruské vojáky a Maďarům definitivně došla trpělivost s jeho ekonomicky stále neúspěšnější autoritářskou politikou, mohl by opozici prohlásit za „sorosovské spiknutí“ s cílem „provést barevnou revoluci“ – a k jejímu potlačení pozvat zase jednou „bratrskou pomoc“ v podobě putinovských hrdlořezů.
Jistě, Orbánistán, který kdysi býval demokratickým Maďarskem, zůstává stále formálně členem západních integračních uskupení, Evropské unie a Severoatlantické aliance. Toto členství je ale v případě EU stále zřetelněji motivováno pouze finančními toky z Bruselu. Když se maďarská opozice pokusila předložit zákon zavádějící symetrii – tedy pokud byl vstup do unie schválen referendem, také vystoupení by mělo vyžadovat referendum – Orbánův Fidesz předlohu smetl. Od té doby je zřejmé, že Orbán dlouhodobě s pokračujícím členstvím v EU nepočítá.
Pokud jde o NATO, vzhledem k proslulé promořenosti Maďarska ruskými zpravodajskými službami je tato země dávno odříznuta od většiny citlivých informací týkajících se obrany kontinentu. O to pozoruhodnější jsou ovšem za daných okolností ohromné německé investice do maďarského zbrojařského průmyslu, který by už brzy mohl pracovat na „obnově velkého Maďarska“. Pokud se Orbán dál udrží u moci, nemůžeme rozhodně počítat s tím, že by Maďarsko ve výhledu 5 až 10 let ještě zůstalo, byť jen formálně, západně orientovanou přátelskou zemí uznávající poválečné hranice v Evropě.
Severní a jižní koridor
Minulé evropské invaze Ruska se týkaly jednoho koridoru, který vede pláněmi na baltském pobřeží, přes polské a německé území. Právě proto se před rozpadem Varšavské smlouvy plánovači NATO soustřeďovali na obranu tzv. Fulda Gap, území na pomezí Durynska a Hesenska. Současné plány zase počítají s případnými hlavními střety v oblasti polských Suwalek, kudy vede jediné pozemní spojení s pobaltskými státy. V případě nového pokusu o okupaci těchto zemí Ruskem by úspěšná obrana závisela na schopnosti Poláků udržet tuto oblast na polsko-litevském pomezí proti útokům z Kaliningradské oblasti a Běloruska.
Takové tedy byly až dosud obranné plány NATO vůči nově agresivnímu Rusku. Vycházely ze stávající geostrategické situace, s Ukrajinou coby nárazníkovým státem. Kdyby se však splnily Orbánovy sny a po porážce Ukrajiny stáli Rusové na východní hranici Maďarska (a také Slovenska), situace by se prudce změnila. Rusku by se pro případnou invazi otevřel i jižní koridor přes rovinaté Maďarsko. A protože na proruskou maďarskou vládu už dávno není spolehnutí, že by se postupu útočníka řádně bránila, znamenalo by to pro Severoatlantickou alianci těžko řešitelný úkol.
S Rusy v Maďarsku by se i Rumunsko ocitlo v nezáviděníhodné situaci, zatímco Slovensko, Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko by se naráz staly frontovými státy s dlouhou hranicí, s jejich stávajícími vojenskými kapacitami v podstatě bez možnosti efektivní obrany. I kdyby došlo „pouze“ k tomu, že by Orbán pozval „bratrskou pomoc“ na maďarské území, nezbytným důsledkem by byla bezpečnostní destabilizace střední a jihovýchodní Evropy, s masivním navýšením ruského vlivu a povzbuzením všech domácích kolaborantů s Kremlem.
Byť i jen pootevření jižního invazního koridoru Rusům by přineslo celé střední a východní Evropě dlouhodobou nestabilitu, nutnost rychle a masivně zbrojit, podřizovat většinu rozvojových plánů vojenským nezbytnostem a maximální riziko úspěchu ruských podvratných operací v jednotlivých zemích. V této perspektivě v zásadě neexistuje životaschopná alternativa k ukrajinskému vítězství nad ruskou invazí. Pokud by Ukrajina prohrála a v Maďarsku zůstal u moci proruský Orbán, východní křídlo NATO by bylo možno řádně bránit jedině v případě změny maďarského režimu provedené vojenskými prostředky, která by předem zabránila ruskému vojenskému zásahu ve prospěch orbánismu.
NATO však není organizací, která by byla sebeméně ochotna provádět „preemptivní“ invaze do členských států, tak jako to rutinně dělala někdejší Varšavská smlouva – nebo jak to na sklonku rozšířené ukrajinské invaze provedlo Rusko pod pláštíkem Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti v Kazachstánu.
Jinak řečeno, buď ze všech sil pomůžeme Ukrajině, aby se ubránila a obhájila svou existenci tváří v tvář genocidní Moskvě – nebo budeme po další generaci žít v prostoru, kde se slovo „mír“ stane karikaturou sebe sama a vážným důvodem k ironickému úšklebku. S ohledem na potřebu zabezpečit 2000 km dlouhé maďarské hranice, za nimiž by útočník disponoval výhodou vnitřních komunikačních linií – tudíž by bylo možno cíle dosáhnout jedině ohromnou masou vojsk – bychom se velmi brzy i v Česku dočkali obnovení povinné vojenské služby.
Orbánův sen je naší noční můrou. Nechceme-li si tuto můru na vlastní kůži zažít, nezbývá než za Českou republiku maximalizovat veškerou pomoc ukrajinským obráncům. A samozřejmě důsledně odmítat všechny „anděly míru“, kteří volají po zastavení vojenské pomoci Kyjevu a pracují tak na tom, aby Orbán svůj sen o přímém sousedství s Ruskem prakticky uskutečnil.
Vstup do „leopardí koalice“ a další možnosti
Česká republika má sama omezené vojenské kapacity dané dlouholetým vybíráním „mírové dividendy“, masivním rozprodejem „nepotřebných armádních zásob“ a dominancí protiteroristických expedičních operací ve vojenském plánování. Značnou část toho, co ve skladech ještě zůstalo a mohlo být poskytnuto ukrajinským obráncům, už Česko také poskytlo. Přesto potenciálně stále existují možnosti, jak dále pomoci.
V prvé řadě by se naše země mohla připojit k „leopardí koalici“ poskytující Ukrajině moderní tanky. Z Německa dostane 14 kusů starších strojů verze 2A4. Ty by však, podobně jako v Polsku, mohly být důkladně zmodernizovány (případně rovnou modernizovány v Polsku na tamní standard), a teprve poté předány na Ukrajinu.
Německo se v důsledku počínání Scholzovy vlády už nejeví jako perspektivní bezpečnostní partner zohledňující zájmy spojenců na východním křídle NATO. Vloni na počátku války blokovalo i dodávky starých houfnic nebo bojových vozidel pěchoty sovětského původu z výzbroje bývalé Národní lidové armády NDR. Poté další měsíce blokovalo dodávku západních bojových vozidel pěchoty a tanků. V současnosti blokuje dodávku stíhaček, včetně sovětského typu MiG-29 z NDR odprodaného Polsku. Na druhé straně nechává své zbrojaře masivně posilovat maďarské zbrojařské kapacity. Jestli v tuto chvíli někdo z našich sousedů opravdu účinně pomáhá Orbánovi, je to především Berlín.
Armáda České republiky se nicméně nemusí držet plánů, které pro ni vymysleli v Berlíně. Nabízí se opět polská cesta, respektive dvě možné varianty. Namísto spoléhání na skřípající podporu státu preferujícího co nejdřívější návrat k výhodnému obchodování s Putinem může Česko nakoupit přebytečné tanky M1 Abrams z amerických zásob. V případě spolehlivého spojence NATO by se mohlo jednat o nejnovější modely s přísně utajovaným pancířem, které snad dostane i Polsko.
Druhou variantu představuje možnost nakoupit jihokorejské tanky K2, k nimž budou již brzy v Polsku dostupné podpůrné kapacity. Oněch 14 tanků pro ukrajinské ozbrojené síly jistě není mnoho, reprezentovaly by výzbroj jediné tankové roty, ale na druhé straně je to také přesně tolik, kolik je v dohledné době ochotno dodat samotné Německo. Další německé stroje přijdou až na přelomu roku, tedy příliš pozdě na to, aby pomohly zastavit ruskou jarní ofenzívu.
V záložních armádních skladech dosud zůstává ležet velké množství československých útočných pušek Sa-58 a univerzálních kulometů UK-59. Ačkoliv druhá jmenovaná zbraň nepatří k nejpovedenějším, ukrajinské síly územní obrany, které stále trpí nedostatkem vybavení a zčásti používají výzbroj z druhé světové války (těžké kulomety Maxim, lehké Děgťarjov), by takový dar mohly ocenit – zejména budou-li muset čelit obnovenému ruskému průlomu ve směru na Kyjev. Zmíněné zbraně jsou v oblasti používané munice standardizovány s modely, které Ukrajina již používá.
A z druhé strany je plně v zájmu Česka, aby se zbavilo stavu, kdy používá dva různé typy nábojů pro útočné pušky a dva různé vzory kulometných nábojů puškové ráže. Když už Armáda České republiky zavedla zastarávající munici NATO ráže 5,56 mm, není nejmenší důvod váhat s doplněním armádní rezervy komerčně dostupnými západními modely, o polovinu levnějšími než „vlastenecké“ zbraně České zbrojovky, jako to u svých jednotek udělaly prakticky uvažující pobaltské státy.
Totéž se týká zbylých zásob „pušek pro přesnou střelbu“ (Designated Marksman Rifle) SVD, které používají ruský náboj 7,62 x 54 mm R. Jsem přesvědčen, že pokud čeští odstřelovači už mají k dispozici celkem sedm (!) různých modelů západních odstřelovačských pušek, snadno se obejdou bez dalšího skladování zbraně, která co do přesnosti jejich nároky nikdy zcela nesplňovala.
Na stole by mohla být i otázka možného předání bojových vozidel pěchoty BVP-2. Nahrazeny novými západními typy by měly být teprve v dalších letech, ovšem pro Ukrajinu by 100 + 20 vozidel modelu, který už v ruských službách byl prakticky kompletně zničen, stále představovalo významnou pomoc. Budeme-li zde čekat na úředního šimla, riskujeme, že se dříve dočkáme Rusů na slovenských hranicích.
Až do dodání nových samohybných houfnic CAESAR z Francie plánuje česká armáda používat určité množství československých houfnic DANA. Tento model ovšem v určitém množství (zhruba 100 ks) stále používají i polské jednotky. Pokus zajistit dohodu s Polskem o zapůjčení vozidel, které zatím neprocházejí modernizačním programem, do příchodu CAESARů, by otevřel cestu k darování zbývajících českých houfnic ukrajinským obráncům.
Představa šířená Babišem a spol., že Západ Putina na Ukrajině „zastavil“ a další vojenská podpora je nadbytečná, naprosto neodpovídá realitě a ve svých důsledcích vážně ohrožuje národní bezpečnost České republiky.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, přičemž se zabývá zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
