
Jiří Kajínek FOTO: ČTK / se souhlasem
FOTO: ČTK / se souhlasem

Nájemný vrah Jiří Kajínek včera zjistil, že Praha voní. Naposledy byl totiž v Praze v roce 2000, kdy se v ní schovával na útěku z vězení. A to prý Praha strašně smrděla.
„Jsem teď v šoku, že voní, byl jsem fakt překvapený. Šli jsme i středem města, jeli nějakým taxíkem mezi spoustou aut, a skutečně voní. Je to úžasné,“ svěřil se Kajínek reportérovi Novinek.
Kajínek už má za sebou plavbu lodí po Vltavě a u kina Světozor zkontroloval zmrzlinu, kterou tu měl kdysi tak rád. Zejména točenou jahodovou a banánovou. Velké zmrzlinové poháry, které v Praze nahradily točenou zmrzlinu, jsou mnohem dražší, ale jsou perfektní, pochvaluje si Kajínek.
Lidé jsou na něj hodní, rádi se s ním fotografují. A zelené tričko, v němž opustil bránu vězení se okamžitě stalo hitem internetu. Kajínek tak vlastně udělal zdarma obrovskou reklamu jedné oděvní firmě.
Tohle všechno působí jako scénky z nějakého veselého blázince. Ale vnímavější lidé se nemohou zbavit dojmu zvrácenosti. Násilník a zločinec se nám tu představuje jako citlivý a romantický hrdina.
Nelze se zlobit na média, že se o Kajínka zajímají a že ho provázejí během jeho prvních kroků po svobodě. Jeho životní příběh je prostě román a film s prudkým dějem a vyhrocenými emocemi. Jen je otázkou, zda je to román dobrý. Také bychom se měli modlit, aby se v tom románu už radši nic moc nového nedělo.
Pocity člověka, který po dvaceti letech vyjde z vězení a chodí po změněném světě a všechny naše banální vjemy vnímá intenzivně a ostře, jsou prostě silné a zajímavé. Postel, v níž spí, je najednou měkká a každá malá příjemná věc je zázrak.
Fajn. Při veškerém respektu k románovým hrdinům je třeba stát oběma nohama na zemi. Přejme klidně Kajínkovi, že mu voní Praha, a přejme mu měkkou postel. Lze si říci, že 23 let je takový trest, že má právo začít znovu. Pokud ovšem – a na to jsme věrohodnou odpověď nedostali – již není nebezpečný pro společnost. Nevíme nic o tom, že by se k jeho současnému stavu vyjádřil nějaký odborník z oboru psychologie či psychiatrie, který by s ním důkladně probral jeho úmysly a zkusil by zjistit, zda Kajínek přehodnotil hranici přípustného chování.
Zatímco Kajínkovi voní svoboda, nám tady pěkně smrdí Zemanovo milosrdenství.
Zeman tuto milost udělil nikoli z aktu milosrdenství, nýbrž z důvodů odvádění pozornosti od ostré kritiky svého chování ve dnech vládní krize. Vybral si Kajínka kvůli tomu, že se z jeho příběhu dal dobře vyrobit dramatický film, a kvůli tomu, že jakési pomatené ženské psaly vrahovi do vězení milostné dopisy. Kajínka vysvobodila vládní krize a mediální šou. Ve vězení je nepochybně někdo, kdo by si milost zasloužil více. Ale má smůlu, že není tak zajímavý pro film. Kupříkladu třeba ani nikoho nezabil, což je z hlediska zemanovského udělování milostí přitěžující okolnost.
Jednalo se tedy o účelové zneužití aktu milosti a o převrácení jejího smyslu.
Milost je na místě tam, kde třeba vězeň umírá na leukemii. Milost má umenšit osobní tragédii. Má osvobodit silně trpícího člověka. Milost může také napravit nespravedlivě krutý trest. Svým způsobem všichni někdy potřebujeme trochu milosti. Ale těžko můžeme uvěřit, že by tak mstivý muž, jakým je Miloš Zeman, začal náhle ze srdce odpouštět lidem hříchy. Ten samý muž, který právě převrací elementární vědomí spravedlnosti, když z ministra vyhozeného z vlády pro podvody dělá politickou hvězdu a ze straky posedlé kleptománií dělá geniálního a starostlivého hospodáře.
Neustálé převracení pólů dobra a zla a všudypřítomný marketing. To jsou věci, které ohrožují společnost ještě více než nájemní vrazi. Totiž kolektivní zmatení, při němž se z nájemných vrahů stávají mediální hvězdy.
Žijeme ve světě převráceném naruby.
Tak třeba: Najdeme si největšího zloděje a lháře a věnujeme mu státní pokladnu a noviny. A s vrahem pak budeme chodit na zmrzlinu. Na jahodovou a banánovou. Ty jsou nejlepší.
Vítejte ve světě, v němž Miloš Zeman odpouští hříchy.