Polští Židé zajatí Němci během povstání ve varšavském ghettu, květen 1943. FOTO: Wikimedia Commons/public domain
FOTO: Wikimedia Commons/public domain
Jsou to stovky a možná tisíce neskutečně silných příběhů autentického lidství, kdy Poláci bránili své židovské spoluobčany před nacistickým vražděním v rámci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Poutavým způsobem o tom vypráví kniha Spravedliví s podtitulem Jak Poláci zachraňovali Židy před holokaustem od autorů Gregorze Górneho a Janusze Rosikońa s předmluvou renomovaného britského historika Normana Daviese, který potvrzuje, že za Druhé světové války tvořili Poláci ze všech evropských národů největší skupinu lidí, která riskovala své životy, aby uchránila co nejvíce Židů před systematickým vyhlazováním.
K 1. lednu 2018 obdrželo 6 863 Poláků titul Spravedlivý mezi národy, což je nejvíc na světě. Toto ocenění stát Izrael uděluje lidem nežidovského původu, kteří za II. světové války chránili Židy před nacistickou genocidou.
Pomoc Židům před německými nacisty však Poláci organizovali už před vypuknutím největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Stefan Janusz Bratkowski byl v letech 1932 – 1936 polským konzulem v tehdy německé Vratislavi a po nástupu Adolfa Hitlera k moci a přijetí antisemitských norimberských zákonů vydal 150 místním Židům s polskými jmény doklady Polské republiky a umožnil jim tak útěk před nacistickým terorem. Podobně pomáhala Židům i jiná polská diplomatická zastoupení, například Generální konzulát v Mnichově.
Nasazení Poláků pro jejich židovské spoluobčany za války je o to cennější, že oni sami se stali nacisty jedním z nejvíce utiskovaných evropských národů. Polsko bylo po německé okupaci v roce 1939 rozděleno na území s asi 10 miliony obyvatel připojené přímo k Německu, a na tzv. Generální gouvernement se sídelním městem Krakovem, ve kterém nacisté zřídili okupační správu v čele s generálním guvernérem Hansem Frankem. V polských oblastech násilně včleněných do Říše byly továrny, živnosti a farmy s polskými vlastníky, polské lékařské ordinace a další zabaveny a předány Němcům. Zakázány byly i polské knihy, noviny, časopisy a rozhlas. Poláci se nesměli vzdělávat na středních a vysokých školách, mohli docházet pouze do základních škol s vyučovacím německým jazykem. Dokonce se ani v kostelech nesměli modlit polsky.
V Generálním gouvernementu byl útlak Poláků jen o málo menší. Nabízí se takové srovnání, když se jednou Hanse Franka ptali na rozdíl mezi Protektorátem Čechy a Morava a Generálním gouvernementem, tak odpověděl: „Nedávno v Protektorátu vylepili vyhlášku o popravě sedmi Čechů. Kdybych já měl nechat vylepovat vyhlášky o popravě každých sedmi Poláků, tak na to nebudou stačit místní lesy.“
Ano, Poláci byli nacisty utiskováni mnohem víc než Češi. Jejich potravinové příděly měly daleko nižší kalorickou hodnotu než u českých obyvatel Protektorátu. A za pomáhání Židům hrozil Polákům včetně jejich rodin trest smrti. To byl velký rozdíl proti západním zemím, v nichž se za pomoc Židům nepopravovalo. Například Nizozemci, kteří ukrývali autorku proslulého deníku Annu Frankovou, byli uvězněni, ale někteří po zatčení gestapem později dokonce propuštěni na svobodu. Jenomže v okupovaném Polsku nebylo postavení Poláků o mnoho lepší než postavení Židů. O to víc se cení jejich ochota obětovat se pro bližní. Podle některých zdrojů se až milion Poláků zapojil do pomoci vyznavačům Davidovy hvězdy. Bylo to pro ně značně riskantní a mnoho z nich zaplatilo za tuto krajní sebeobětavost svými životy. Vražděny byly celé rodiny, nacisté nešetřili ani staré lidi, ženy a děti.
Polská exilová vláda v Londýně vytvořila pro pomoc pronásledovaným Židům podzemní organizaci Żegota, která pro ně zajišťovala falešné dokumenty a úkryty. Je pozoruhodné, a v knize je to pěkně popsáno, že v této bohulibé činnosti vynikali i mnozí bývalí antisemité. A nebylo jich rozhodně málo, možná i několik desítek. Těžko říci, co vedlo ke změně jejich postojů. Nejspíš fakt, že zločinný nacistický režim provozoval brutální vyhlazovací politiku vůči oběma národnostem, a u některých Poláků proto zvítězil křesťanský soucit a druhé Boží přikázání o milování bližního jako sebe samého.
Rovněž polská katolická církev se vydatně podílela na záchraně svých starších bratří ve víře. Duchovní jim vydávali potvrzení o křtu a v mnoha církevních prostorách, například klášterech, se schovávali pronásledovaní lidé.
Kniha se nevyhýbá ani ožehavému tématu polského antisemitismu. Mínění o Polácích jako zavilých antisemitech ale přinesli do Izraele Židé, kteří do něj z Polska odešli už před rokem 1939, a je značně přehnané. I mezi Poláky se našli ti, kteří nenáviděli Židy a udávali je gestapu, a rovněž své krajany, kteří jim pomáhali. Nutno však říci, že takové polští odbojáři ze Zemské armády (nejsilnější polská odbojová organizace) odsuzovali k trestu smrti a popravovali. Kolaboranti se našli i v českých zemích, a oni také psali protektorátní úřadům udavačské dopisy na Židy, často s varováním, že zároveň informují i gestapo. Spodina existuje všude a žádný národ na světě se neskládá jen z ušlechtilých lidí. A tak je tomu i v Polsku. Mnoho Poláků také mělo strach pomáhat Židům kvůli hrozícím brutálním represím a bálo se i Němci nastrčených konfidentů. To je lidsky pochopitelné.
Kniha je správnou odpovědí na obviňování Poláků z masivního antisemitismu. Zveřejnění fakt podpořených samotnými Židy či jejich potomky, kterým Poláci pomohli, je lepším řešením než přijímání problematických zákonů omezujících svobodu projevu. Předkládání pozitivních argumentů pomůže dobré věci daleko víc než represe.
Knize lze vyčíst jen několik málo nedostatků, třeba některé drobné překlepy nebo popisek u fotografie, kde se samopal vojáka SS vydává za pušku. To jsou však jenom detaily a tuto jinak výbornou knihu lze doporučit všem zájemcům o tuto problematiku.
Spravedliví. Jak Poláci zachraňovali Židy před holokaustem. Nakladatelství Pant, Polanka nad Odrou, 2020.
