Závěry politických kariér bývají různé. Některé jsou smutné, jiné veselejší. V případě dlouholetého sociálnědemokratického politika Lubomíra Zaorálka, který je snad nejviditelnějším nejdéle sloužícím vrcholným politickým činitelem za Českou stranu sociálně demokratickou, jde o první variantu. Přitom by to tak být vůbec nemuselo. Současný ministr kultury si však tuhle cestu sám vybral, měl by tedy přijmout veškerou odpovědnost, která je s ní spojena, a přiznat si, že zpětně jeho role nebude hodnocena podle toho, o čem ve vládě Andreje Babiše mluvil či diskutoval, ale na základě výsledků tohoto kolektivního orgánu a několika symbolických momentů.

Lubomír Zaorálek se stal ministrem kultury v srpnu loňského roku poté, co prezident Miloš Zeman konečně po dlouhém otálení přijal rezignaci ministra za ČSSD Antonína Staňka a zároveň s pomocí premiéra Andreje Babiše dosáhl toho, že místopředseda sociální demokracie a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda, který byl na tuto pozici nominován, požádal předsedu strany Jana Hamáčka o stažení nominace. V té chvíli se Zaorálek uvolil funkci přijmout a do čela ministerstva kultury nastoupit a prezident Zeman ho jako těžkou politickou váhu a jednoho z nejzkušenějších politiků v zemi ministrem skutečně jmenoval.

Do Zaorálkova politického životopisu tak přibyla další významná položka. Kromě toho, že je od roku 1996 poslancem a působil jako předseda, 1. místopředseda a místopředseda dolní komory parlamentu a také jako ministr zahraničních věcí v Sobotkově vládě, stal se i ministrem kultury ve vládě Andreje Babiše.

Žádnou další významnější funkci už Zaorálek vzhledem k tomu, v jaké kondici se sociální demokracie v současné době nachází, a v souvislosti s tím, jak se asi bude vzpomínat na současnou vládu, s největší pravděpodobností nedostane.

Aktuálně tak můžeme sledovat, kam to Zaorálek dopracoval, i to, jak to vypadá, když se politik, který v českém prostředí patří mezi ty vrcholové a s největším množstvím zkušeností, ocitne v situaci, kdy má opravdu velkou odpovědnost a čelí skutečné krizi. V té by měl teoreticky obstát, protože jeho dosavadní dlouhá politická kariéra by měla být vlastně přípravou na to, aby v krizi předvedl to nejlepší a projevil se jako správný člověk na správném místě.

Nekompetentnost a neschopnost vlády

To se ale bohužel neděje. Současná situace odhaluje nekompetentnost a neschopnost vlády a slabost a nepřipravenost státu jako celku, a Zaorálek v tom není žádnou výjimkou. Naopak se ukazuje, že to, co bylo vždycky jeho hlavní předností, totiž že je schopný rétor, který rád mluví, přednáší a hudruje, byla ve skutečnosti mlha, za kterou se už nic dalšího neskrývá.

Takovým symbolickým činem, který tohle všechno ve zkratce vystihuje, je Zaorálkovo rozhodnutí pokřtít knihu Koronavirus: Falešný poplach, jejímž autorem je novinář Petr Holub. Článek, který o křtu informuje, byl publikován 23. září.

Podle serveru Echo24 zde Lubomír Zaorálek uvedl: „Přišel jsem, abych pokřtil tuto knihu, protože otevírá věcnou debatu o pandemii, která není tak nebezpečná z pohledu zdraví, ale především možných dopadů na společnost a mezilidské vztahy.“

Křtít knihy a hezky u toho pohovořit

Přitom v druhé polovině září už byl patrný dost zásadní nárůst počtu nakažených koronavirem i úmrtí. Pro srovnání, k 1. srpnu bylo celkově 384 úmrtí a 21. září už 542. V tomto kontextu Lubomír Zaorálek křtil knihu s názvem Koronavirus: Falešný poplach a fotil se s ní, jako by se nic nedělo.

Dále čtěte

Senátor Žaloudík odvedl velký kus práce na tom, aby lidé v Česku na virus nevěřili. Výsledky jeho úsilí sledujeme právě teď

Jan Žaloudík je jedním ze tří senátorů, kteří za sociální demokracii zůstali v horní komoře parlamentu po letošních senátních volbách.

Zaorálkův šéf, předseda sociální demokracie Jan Hamáček už 26. července napsal na svou facebookovou stránku: „Jak zabránit situaci s nárůstem případů na jaře? Nejsnazší je nasadit si roušky. A to bez toho, aby jim to někdo nařizoval a potom je u toho kontroloval. Opět kladu důraz na selský rozum. Venku nosit roušky není potřeba. Něco jiného jsou ale uzavřené prostory jako třeba MHD. A protože jsem lidi veřejně vyzval, jdu příkladem. Roušku nosím.“

Tento týden v pondělí Lubomír Zaorálek v rozhovoru s Martinem Řezníčkem v Událostech, komentářích v České televizi prohlásil: „Dneska nestačí si sypat popel na hlavu, dneska jediné, co můžeme dělat – snažit se tu chybu napravit.“ A mluvil a mluvil a sypal si popel na hlavu, až se v něm skoro zahrabal.

A to je právě ta potíž. Lubomír Zaorálek je mistrem slov, je slovním akrobatem a navýsost šikovným řečníkem, který dovede hodiny a hodiny poutavě vykládat skoro o čemkoli. Vstoupil ovšem do vlády, ve které je momentálně potřeba mnohem víc. Ať už nyní bude vládní kabinet, jehož je Zaorálek členem, dělat cokoli, to, v čem se nyní Česká republika ocitla, už z velké části napravit nelze.

V následujících dnech a týdnech (a nakonec i v dalších měsících) se teprve bude vyjevovat, jak velký průšvih to ve skutečnosti je. A Zaorálek a jeho řečnění to nezachrání. Křtít knihy a hezky u toho pohovořit, to je něco pro něj, ale politika a politické vedení země, kdy je potřeba předvést něco víc, na to se bohužel moc nehodí. A takových politiků je u nás docela dost. Zdá se však, že jejich doba s konečnou platností skončila: říjen 2020 je zlomem, kterým něco končí a něco začíná.