Pražská Národní třída, 17. listopad. Jako každý rok tisíce lidí. Pietní a zároveň­ radostná atmosféra snad jediného státního svátku, který pro Pražany není pouze příležitostí k výletu mimo město. A stejně jako každý rok je procházka po Národní zároveň připomínkou, jak velmi odlišně se vyvinuly české a polské vzpomínky na pád komunismu. 

Polsko dodnes nemá státní svátek, který by konec minulého režimu připomínal. Navzdory tomu, že právě v Polsku vznikla v srpnu 1980 Solidarita, první masové protikomunistické hnuti v zemích východního bloku. Navzdory tomu, že jediným zástupcem střední Evropy ve výčtu „velikánů světové politiky“, kteří nejvíce přispěli k zániku komunismu, je Polák Jan Pavel II. Navzdory tomu, že se Polsko stalo první zemí, kde proběhly (částečně) svobodné volby, v červnu 1989. Od srpna téhož roku mělo prvního nekomunistického předsedu vlády v sovětském bloku.

Důvodem je skutečnost, že Polsko bylo po roce 1989 zemí nejméně dvou v podstatě si protiřečících vyprávění o pádu komunismu a jeho dědictví. Jedno oslavovalo schopnost dosáhnout cíle dohodou, bez krveprolití – a žádalo, aby minulost byla zapomenuta. Druhé vnímalo události roku 1989 jako prvotní hřích, který negativně ovlivnil další vývoj země, a dožadovalo se vypořádání s negativním dědictvím minulosti. Tento spor přetrvává dodnes, ačkoli dědictví komunismu a postkomunismu nehraje už v polské politice téměř žádnou reálnou roli.

Komunismus a postkomunismus nadále tvoří hlavní symbolický referenční rámec současného politického boje. Proto současná vládní koalice zahájila svůj „pochod“ k vítězným volbám v loňském roce velkou demonstrací 4. června. V den výročí voleb z roku 1989. Pravicoví odpůrci naopak nazývají vládu Donalda Tuska podle data jejího vzniku „koalicí 13. prosince“, v narážce na vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelským v roce 1981. Stejně jako v Polsku všechno, i paměť zapadá do manichejské logiky sporu konzervativního a liberálního tábora.

Paradoxy polského komunismu 

Ambivalentní pohled na pád komunismu je ve velké míře ovlivněn podobou polského komunistického režimu. „Spíše než všemocným Velkým bratrem,“ píše sociolog Jacek Sokołowski, bylo komunistické Polsko státem, který „byl nucen neustále vyjednávat se společností, v okamžicích vzpoury znovu a znovu o krok ustupovat a potom opět pracně utahovat šrouby.“ Kombinace cukru a biče měla za následek, že si společnost zachovala početné „prostory svobody“ a úplné kontroly „srdcí a myslí“ Poláků režim nikdy nedosáhl. Právě díky tomu se Polsko mohlo stát první zemi sovětského bloku, kde došlo k masové kontestaci komunismu, která tehdy inspirovala český disent. 

Tato inherentní slabost režimu byla ovšem také příčinou ve srovnání s Československem větší flexibility nomenklaturních elit, které se už v polovině osmdesátých let začaly připravovat na „experiment vyjednávané transformace, který z Polské lidové republiky udělal laboratoř radikální perestrojky“. Tato přestavba nespočívala jen v pozvání opozice k jednání, jehož symbolem se stal kulatý stůl.

Komunistická moc se na změnu chystala i zcela „po vlastní ose“ – sérií zákonů, kterými připravovala cestu k „řízené transformaci“ (mnohé překvapí, že tehdy vznikly mj. instituce Ústavního soudu či ombudsmana). V prosinci 1988 byl schválen zákon o ekonomické činnosti, který dovršil proces přípravy přechodu k tržní ekonomice, ovšem za specificky nastavených podmínek, které komunistické nomenklatuře poskytovaly v kapitalistickém závodě nejlepší startovní pozici. Dalo by se říct, že pozvání ke kulatému stolu přišlo v okamžiku, kdy už se stávající elity postaraly o to, aby změny probíhaly směrem, který jim vyhovoval.

Přelomový rok a jeho následky 

Právě v tomto období se začínají utvářet dvě protichůdná vyprávění o polské cestě ke svobodě. Na jedné straně vize mírové cesty k demokracii, které se podařilo dosáhnout bez krveprolití, díky moudrosti umírněných elit obou táborů. Navzdory hrozbě eskalace ze strany radikálů. Na druhé straně pak představa nekalé dohody, v níž elity hnutí Solidarita zradily své ideály i masy, které je vynesly nahoru. Za podíl na moci slíbily komunistům beztrestnost a dovolily jim přejít suchou nohou do nové reality.

Obě tato vyprávění mají samozřejmě základní problém – vznikla ex post a neberou dostatečně v potaz faktor náhody a chyby úsudku, nejčastější příčiny dějinných zvratů. Jak píše Antoni Dudek, polský přechod roku 1989 nebyl ani revolucí (tedy výsledkem vzpoury společnosti proti státu), ani spikleneckou dohodou elit obou táborů, nýbrž spíše „revolucí na příděl“, v níž snaha o řízení poltického procesu neustále narážela na nestabilní politicko-společenskou realitu. 

Není samozřejmě pochyb, že komunisté vycházeli z představy „kontrolované liberalizace režimu“, díky níž si s opozicí rozdělí zodpovědnost, ale zároveň si udrží výsadní postavení. Opozice naproti tomu doplatila na to, že Polsko bylo první: rozpad východního bloku, o konci Sovětského svazu nemluvě, byl ještě stále scénářem z kategorie science-fiction. Neměla tak de facto jiné ambice než „mírný pokrok v mezích zákona“. Výsledkem byla dohoda o zvláštním hybridním, přechodném režimu, kterou elity obou stran v podstatě dodržely, i když se Poláci ve volbách 4. června 1989 jednoznačně vyjádřili pro změnu. Díky drtivému výsledku nakonec vznikla vláda prvního nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého, nicméně mnohé další pilíře „přechodného režimu“ zůstaly nedotčené. Na zcela svobodně zvolený parlament pak Poláci čekali nejdéle ze všech: až do roku 1991. A naopak se jako jedni z prvních v regionu dočkali návratu bývalých komunistů k moci – už v roce 1993. 

Základním pilířem psaných i nepsaných částí dohody mezi vládou a elitou opozice byla jistá míra relativizace komunismu. Jejím základem bylo přijetí kontinuity státu a odmítání snah o plošné odsouzení komunismu a jeho aktérů. Zákony o dekomunizaci, jaké v té době zavádělo Československo, nebyly myslitelné v situaci, kde se komunistická mono-strana sice transformovala v „sociální demokracii“. Zároveň si udržovala plnou personální a hlavně majetkovou kontinuitu (což jí pomohlo získat na mnoho let pozici hegemona demokratické stranické scény).

Dohoda zahrnovala i tichý souhlas se zachováním kontinuity řady institucí, například justice – kontinuity nejen formální, ale i personální, což v polském veřejném životě rezonuje dodnes. Její součástí bylo i přesvědčení, že cenou za změnu je rezignace na výraznější kontrolu nad průběhem řízené privatizace (neboli přeměny komunistické nomenklatury v podnikatelskou elitu) a vposledku i na snahu zrušit monopol komunistů na kontrolu tajné policie a jejích archivů. Jak u příležitosti úmrtí posledního šéfa StB Czesława Kiszczaka prohlásil známý liberální publicista Jacek Żakowski, taková (údajně) byla cena „za nekrvavý přechod k demokracii“.

Postkomunistické štěpení: trestat, nebo zapomenout?

Socioložka Mirosława Grabowska v roce 2004 formulovala tezí, podle níž klíč k pochopení polské reality po roce 1989 představuje právě „postkomunistické štěpení“. Jeho jádrem je osobní hodnocení epochy komunismu, jeho pádu a metod vyrovnávání se s jeho dědictvím. Navzdory politologickým poučkám vedlo toto štěpení napříč společenskými vrstvami a představovalo rozhodující odlišující faktor mezi pravici a levici. Hlavním kritériem „pravicovosti“ byla rétorika „zúčtování s komunismem“, a nikoli vztah ke svobodnému trhu či rozpočtovému deficitu.

O všem podstatném (legitimizace účasti bývalých komunistů v demokratické soutěži, nomenklaturní privatizace) bylo však rozhodnuto předem, a proto se v očích veřejnosti jádrem sporu o dědictví komunismu stalo v podstatě podružné téma lustrace (totiž zveřejnění archivu komunistických tajných služeb) a případného trestního stíhání (či alespoň symbolického zavržení) konkrétních exponentů minulého režimu. 

S přihlédnutím k polskému případu nelze nesouhlasit se Samuelem Huntingtonem, podle něhož v pozadí dilematu „trestat či zapomenout“, s nímž se musí vypořádat všechny země přecházející od nedemokratického režimu k demokracii, stojí „obecnější otázky národní identity a politické legitimity“. Postoje trestat / zapomenout poskytly základní dualitu veřejné debaty, nicméně v jejím rámci lze po roce 1989 pozorovat zhruba tři hlavní diskursy, které různým způsobem zdůrazňovaly (ne)aktuálnost komunistické minulosti pro vznikající demokratické Polsko. 

Symbolem prvního by mohlo být volební heslo postkomunistického vítěze prezidentských voleb v roce 1995, Aleksandra Kwaśniewského: „Zvolme budoucnost“. Během kampaně Kwasniewski svůj postoj, s jasnou narážkou na své pravicové soupeře, shrnul slovy: „Nebudeme dělat ani lustraci, ani desolidarizaci… nebudeme bourat pomníky ani stavět nové, nebudeme měnit názvy ulic, protože nás zajímá, zda jsou ty ulice bezpečné a zda v nich nejsou díry.“

Rozhodně nepřekvapí, že tento „pragmatický“ přístup byl doménou především postkomunistické levice. Ta si pečlivě budovala image „odborníků“ soustředěných na blaho Poláků tady a teď, na rozdíl od „fanatiků“, kteří svoji neschopnost řešit „reálné problémy lidi“ maskují neustálými návraty do minulosti. Tato na budoucnost orientovaná rétorika pochopitelně zakrývala značný důraz na obhajobu legitimity období komunismu (obraz komunistické nomenklatury / armády / tajných služeb jako „polských vlastenců“. Velmi úspěšné využívala nostalgického vzpomínání na „jistoty“ doby reálného socialismu, a především glorifikace tzv. „malé stabilizace“ 70. let s jejími byty v panelácích a maluchy na příděl. K tomu všemu byla přidána také tvrdá obhajoba privilegií a imunity dávné nomenklatury, od generálských důchodů až po beztrestnost těch, kdo vydávali rozkazy k popravám a pacifikacím. 

Symbol jménem Gazeta Wyborcza

Nejvlivnějšími „moderátory“ veřejné debaty na téma minulost byla – široce pojatá – levicově-liberální část disentu. Jejím symbolem se stal deník Gazeta Wyborcza a jeho šéfredaktor Adam Michnik. Toto prostředí se považovalo (v podstatě správně) za strůjce a strážce dohody z roku 1989. „Jak může demokratické hnuti zvítězit nad stalinskou nomenklaturou bez revoluce a násilí? Pouze prostřednictvím aliance demokratické opozice s proreformním křídlem vlády,“ napsal Michnik ve slavném článku „Váš prezident, náš premiér“ v červenci 1989. Budování této aliance a marginalizaci jejích protivníků pak zasvětlil následující léta.

V roce 1991 v Sejmu prohlásil: „S velkými rozpaky jsem si dnes vyslechl mnoho svých kolegů, kteří hlavní hrozbu pro demokracii a svobodu v Polsku vidí v postkomunistických kruzích. Myslím, že komunismus, který se otevřeně přiznává ke své identitě a genezi, je odsouzen k marginalizaci. Naopak, celý potenciál netolerance, agresivity a autoritářských sklonů, který byl v komunismu obsažen, se vrací v jiném jazyce, v jiném rituálu a pod jinými prapory… Problém představuje fundamentalismus, který se v našem veřejném životě objevuje v různých podobách – jako by se chystal k útoku.“

Zjednodušeně řečeno, pro liberální intelektuály se v okamžiku transformace hlavní hrozbou pro polskou demokracii se nestali příslušníci minulého režimu. Větší nebezpečí viděli v démonech polského nacionalismu, antisemitismu a bigotního katolicismu údajně se probouzející v rámci tábora Solidarity. Solidarita ze srpna 1980 byla zobrazována jako „období dětství, čisté a kouzelné, ale z dnešní perspektivy neuvěřitelně naivní.“ Jako „krásná pohádka“, již by však (jako všechny pohádky) bylo nebezpečné aplikovat na demokratickou realitu.

Údajná závažnost této hrozby ještě více motivovala uspěchané snahy o posvěcení účasti dávné nomenklatury na demokratickém životě či dokonce vizi „protifundamentalistické“ aliance mezi postkomunisty a liberály. Zatímco na Západě vyvstala liberální demokracie spíše z nedůvěry k moci, v Polsku se po roce 1989 stala hlavním hybatelem nedůvěra elit k masám a jejich hodnotám.

Tomuto přístupu napomáhala specifická adaptace myšlenkových proudů ze Západu. Podle teologa Macieje Zieby se právě kvůli programové amnézii vepsané do základů nového řádu stal oficiální politickou filosofií nového Polska „postkomunistický postmodernismus“. Postmoderní odpor k jednoznačným morálním soudům se promítl do světa politiky. V postmoderním světě subjektivních preferencí se měla demokracie nutně pojit s určitým morálním relativismem a s nepřítomností „silných“ hodnot.

Dohoda ztížila cestku k dekomunizaci

Požadavek inkluze komunistického establishmentu a neodsuzování zločinů komunismu (až na rituální a většinou bezobsažné deklarace) se tak v rámci diskursu polského liberalismu konečně stal stejně závaznou podmínkou „světonázorové neutrality“ státu jako třeba rozlišení státu a církve. Dekomunizace a lustrace byly vnímány jako pokus o jakobínskou revoluci formou „lynče“, jehož obětí měla být určitá názorová skupina. Rétoriku protilustračního tábora dobře ilustruje slovní hříčka Haliny Bortnowské: „Očista a čistka jsou slova příbuzná …“

Třetí narativ na téma vliv komunistické minulosti na přítomnost je pochopitelně spojený s polskou pravicí, dnes ztělesňovanou stranou Právo a spravedlnost. Je to tak trochu paradox, protože bratři Kaczyńští se ještě jako blízcí spolupracovníci Lecha Wałęsy zúčastnili jednání kulatého stolu (je ovšem fakt, že v okolí Wałęsy představovali hlas spíše pro „urychlení změn“). Původně byl odpor k „paktování se s komunisty“ spojován především s částí původní Solidarity kolem dělnických vůdců Anny Walentynowiczové a Andrzeje Gwiazdy či s ilegální Bojující solidaritou Kornela Morawieckého (otce pozdějšího premiéra). Tedy se silami, které generál Czesław Kiszczak s estébáckou precizností nazval „nekonstruktivní opozicí“. Jejich rétorika konfrontace spíše než hledání dohody a radikálního řezu spíše než kontinuity, dlouho marginální, se nakonec vlivem události stala hlavní perspektivou velké části polské pravice.

Pro protivníky šlo o uskupení vedené krvelačnou touhou po pomstě, inkvizitorskou vírou v možnost „očisty“ společnosti a spikleneckou teorií dějin. Oni sami vnímali nové Polsko – vybudované na „fundamentu amnézie“ – jako zemi s demokratickou fasádou. Ta však skrývá reálnou podstatu systému opřeného o oligarchické vazby spojující bývalou nomenklaturu s částí nové, kooptované elity neviditelným poutem vzájemných závislosti a loajalit, v nichž prim hraje temné dědictví minulého režimu. V průběhu „boje o paměť“ pravice vypracovala i řadu realistických předpokladů týkajících se významu transparentnosti v demokratickém systému (otázka bývalých agentů tajných služeb), bezpečnosti státu (neformální sítě a závislosti jako ohrožení normálního politického a ekonomického vývoje, včetně závislosti na Rusku) nebo kritiky politického kapitalismu (v němž kontakty na politiky mají větší význam než tržní soutěž).

Jak se však období komunismu vzdalovalo v čase, do popředí se dostávala třetí, spíše symbolicko-terapeutická rovina, totiž potřeba „znovuustavení“ spravedlnosti po skončení období, které spravedlnost už z definice popíralo. Toto znovuustavení mohlo být pouze symbolické, nicméně se zdálo, že jde o nutnou podmínku vytvoření důvěry k novému zřízení. Jak to patetický, avšak výstižně vyjádřil Jarosław Gowin, „nebude-li hrdinství nazváno hrdinstvím, slabost slabostí a zlo zlem, život společnosti se nutně utopí v cynismu a lži. Demokracie funguje dobře pouze na základě pravdy, důvěry a transparentnosti veřejného života“.

Postkomunismus skončil

V letech 2000 a 2001 postkomunistický Svaz demokratické levice, přímý nástupce Polské sjednocené dělnické strany řízený Aleksandrem Kwaśniewským a Leszkem Millerem, dvěma bývalým ministry komunistické vlády, drtivě vyhrál prezidentské i parlamentní volby a v podstatě sahal po téměř absolutní moci. Totální vítězství však odstartovalo agonii vládnoucího tábora. Polský postkomunistický systém se začal zmítat v křečích, které vyvolávaly nové a nové aféry z pomezí byznysu a politiky a případy zneužití moci k prosazení klanových zájmů.

Nové opoziční strany vznikající z dědictví dávné Solidarity, totiž Občanská platforma (v čele s Donaldem Tuskem) a Právo a spravedlnost Kaczyńských, zdůrazňovaly potřebu likvidace chapadel „politického kapitalismu“, obnovy spravedlnosti a transparentnosti veřejného života. Všechny tři požadavky poukazovaly na nutnost konečného zúčtování s dědictvím komunismu – politický kapitalismus byl pozůstatkem „nomenklaturní privatizace“. Všeobecný pocit nespravedlnosti nového Polska pramenil mimo jiné z pocitu, že hlavními beneficienty nového řádu jsou fun­­k­cionáři starého režimu. Volání po transparentnosti zase zahrnovalo i požadavek zveřejnění obsahu archivů komunistických tajných služeb. K definitivní změně společenské nálady přispěly i takové kauzy jako odhalení, že Lesław Maleszka, hlavní editor deníku Gazeta Wyborcza, orgánu boje proti jakýmkoli pokusům o dekomunizaci, byl dlouholetým aktivním spolupracovníkem Státní bezpečnosti. 

Rokem 2005, kdy opozice vyhrála volby a postkomunisté jako relevantní politická síla zmizeli ze scény (k vládnuti se vrátili až v roce 2023, to už však jen jako juniorní partner liberálů), končí postkomunistické období. Paradoxně toto vítězství nad postkomunismem zároveň způsobilo, že se téma zúčtování s komunismem posunulo na okraj politické relevance. Dosavadní rozsáhlá debata o tom, jak se s minulostí vypořádat, k zásadním institucionálním či právním změnám nevedla.

Klíčové téma lustrace skončilo v podstatě fiaskem: Polsko i nadále zůstává zemí s omezenějším přístupem k archivům než např. Česko. Také snaha o odsouzení funkcionářů režimů narazila na limity soudního systému. Pokus o deregulaci soudnictví spojený s jeho dekomunizaci skončil v posledních letech totální porážkou konzervativní vlády (a stal se jednou z hlavních příčin jejího pádu). I tak drobná vítězství, jako bylo například vypuzení bývalých spolupracovníků StB z diplomacie, mají dnes dohru v podobě jejich návratu (anebo minimálně tučného odškodnění) na základě soudních rozsudků v jejich prospěch. Rozhodnutí o snížení důchodů bývalých funkcionářů bezpečnostních složek státu, přijaté v roce 2016, nejprve zpochybnily soudy a nyní ho likviduje Tuskova vládní koalice.

Na druhé straně nicméně nelze popřít, že porážka postkomunistů znamenala konec „politického kapitalismu“, tedy netransparentního způsobu fungování ekonomiky a státu na základě neformálních vazeb často sahajících až do doby minulého režimu. Tato změna byla do značné míry přirozeným následkem vývoje od „divokých devadesátek“ směrem k civilizovanějšímu modelu fungování trhu, vynucenému touhou přilákat zahraniční investice a implementací evropského práva. Jak ovšem ukazuji příklady mnoha zemí bývalého postkomunistického bloku, samo o sobě to k vítězství nad systémovou korupcí a oligarchizací tržního prostředí stačit nemusí.

Polsku se podařilo obojí, což by nebylo možné bez řady institucionálních kroků, k nimž patřilo mj. zřízení Centrální protikorupční agentury (CBA – specializované tajné služby pro potírání ekonomické kriminality) nebo likvidace Vojenských informačních služeb (vojenské rozvědky, která v očích pravice symbolizovala všechny hříchy postkomunismu – personální kontinuitu s minulým režimem, napojení na soukromý sektor, včetně organizovaného zločinů, a nejasné vazby na Rusko). Pokud nyní hledáme příčiny polského ekonomického úspěchu posledních dvou dekád, vytvoření relativně funkčního administrativního aparátu a transparentního ekonomického prostředí nepochybně patří mezi klíčové faktory.

Další zásadní změna se odehrála ve sféře politiky paměti. Odpor k dosavadní relativizaci totality a výrazně artikulovaná společenská potřeba „připomenout hrdiny a odsoudit zločince“ byla jedním z hlavních motorů společenské a politické změny, která smetla postkomunismus. Dalo by se říct, že počáteční vítězství hesla „zvolme budoucnost / zapomeňme na minulost“ následně způsobilo vychýlení kyvadla společenské angažovanosti opačným směrem. Vyvolalo totiž velkou vlnu odspoda vyjadřovaného zájmu o příběhy období obou totalit. Pod jejím vlivem se konečně začalo dostávat uznání stovkám zapomenutých (nebo k zapomnění cíleně odsouzených) hrdinů boje za svobodu, nikoliv náhodou především těm, jejichž poznávacím znamením byla neochota ke kompromisu s režimem: vojákům poválečného protikomunistického odboje nebo členům „nekonstruktivní opozice“ z osmdesátých let.

Tento étos dokázala velmi dobře využit strana Právo a spravedlnost, která z něj udělala jeden z pilířů svých úspěšných volebních kampani z let 2015 a 2019. Byl součástí širšího projektu reagujícího na všeobecně pociťovanou strukturní nespravedlnost nového liberálně-demokratického řádu, který shromažďoval hlasy „vyloučených“ – od obětí ekonomické transformace ze zlikvidovaných továren a zemědělských družstev přes marginalizované venkovské regiony právě až k zapomenutým „pěšákům Solidarity“, kteří na rozdíl od svých estébáckých trýznitelů nemohli počítat s tučnými důchody.

Ale spor pokračuje

V době vlády Práva a spravedlnosti byl antikomunismus povýšen na jeden z pilířů státního étosu. Dodatečným impulzem se stala i ruská agrese na Ukrajině, která vyvolala novou a důslednější vlnu dekomunizace veřejného prostoru, především likvidaci stále ještě početných symbolů „osvobození“ z roku 1945. Nelze přehlížet ani soustavné úsilí o ocenění a docenění běžných účastníků protikomunistické opozice, kteří po desetiletí zůstávali zcela ve stínu několika hlavních, ikonických postav hnutí. I když právě oni většinou nesli největší riziko odvety ze strany režimu. Kromě toho a kromě již zmíněných pokusů o omezení některých privilegií bývalých funkcionářů režimu však protikomunistické zanícení žádné další konkrétní výsledky nepřineslo (a je otázka, zda třicet let po pádu režimu ještě mohlo). Zdá se navíc, že vyhroceně černobílý přístup polské pravice k minulosti naráží v posledních letech na své limity. Objevuji se pokusy o sentimentální návrat do doby komunismu ve stylu retro. Především do polských „zlatých sedmdesátých“, za jejichž symbol lze považovat film Gierek (o tehdejším prvním tajemníkovi Strany).

Nová levice vyzdvihuje zásluhy systému na poli ženské emancipace či sociálního bydlení. Historici poukazuji na komplexnost postojů obyvatelstva k režimu a na to, že velká většina lidí považovala – alespoň v nějaké míře – tento stát za „svůj“. Není pochyb, že existují příběhy, které se hodí odvyprávět nejen bez komunistické propagandy, ale také bez apriorního odsouzení všeho, co se v Polsku v letech 1945–1990 událo. Třeba fascinující historie poválečné obnovy Varšavy nebo osidlování k Polsku připojených západních území.

Nicméně relativizace má – na rozdíl od první postkomunistické dekády – své meze. Když Gazeta Wyborcza přednedávnem publikovala článek o nespravedlivě zapomenutém „vcelku dobrém“ generálu Jaruzelském, internetové publikum nenechalo na kdysi mocných novinách nit suchou. Svoji hrdost na to, že jeho deník byl vždy „hrází proti dekomunizaci“, už Adam Michnik raději deklaruje jen v rozhovorech pro zahraniční média.

Konec „postkomunistické fáze vývoje“ polské demokracie a porážka protivníků dekomunizace ve veřejné debatě byly zároveň signálem konce jedné epochy a tektonických posunů v polské politice. Protikomunistický postoj přestal byl hlavním kritériem příslušnosti k jednomu politickému táboru a stal se spíše součástí dvou nových „velkých vyprávění“, liberálního a konzervativního (jakkoliv jsou tyto nálepky spíše zastaralé). Jedno zdůrazňuje pád komunismu jako krok na cestě k „evropskému snu“ a druhé jako další etapu dlouhého polského boje za znovuzískání suverenity.

Specifikem polské politické scény je však skutečnost, že téma nemizí, ačkoliv se zdá, že jako apel na voliče slábne. Obě strany politického sporu se pokoušejí přivlastnit si příběh Solidarity, a obě na něj – v jistém smyslu – mají nárok. Lídři obou táborů, Kaczyński a Tusk, v období pádu režimu „byli u toho“ a tehdejší představy a emoce si nesou s sebou. Masovost a vnitřní různorodost Solidarity, která tak odlišovala Polsko od Československa, má nyní za následek, že se paměť tohoto hnutí stala bitevním polem. Obě strany rády vypočítávají, kolik lidí s komunistickou minulosti je v řadách té druhé.

Pravice s oblibou poukazuje na komunistické rodinné kořeny poměrně značného počtu exponovaných členů liberálního establishmentu (a přezdívá jim „nomenklaturní děti“). Jednou za čas médií otřese nějaké další odhalení z minulosti (v loňském roce například novináři demaskovali blízkou spolupracovníci varšavské radnice Jolantu Lange, šéfku řady iniciativ za boj s xenofobii a homofobií, jako dlouholetou agentku StB, podezřelou z podílu na vraždě kněze Franciszka Blachnického v roce 1987). Další kolo politických bojů s historickým kontextem slibuji prezidentské volby na jaře 2025, v nichž se kandidátem pravice stal Karol Nawrocki, dosavadní šéf Ústavu národní paměti, polského ekvivalentu ÚSTR. 

Liberálové totiž v posledních letech pochopili, že pokud se chtějí vrátit k moci, musí čelit ofenzivě pravice i ve sféře paměti. Proto se rozhodli vybojovat si „mýtus Solidarity“ nazpět. Pokud pravice klade důraz na symboly spjaté s první poutí Jana Pavla II. do Polska a na počátky hnutí, liberálové si za svůj ústřední symbol zvolili volby z 4. června 1989. Při tom jim samozřejmě pomáhala rétorika „boje o demokracii“ provázející opozici proti vládě PiS a také podpora několika nejznámějších postav Solidarity v čele s Wałęsou (který se v tomto táboře ocitl kvůli sporu o svoji minulost tajného spolupracovníka StB).

Zároveň je současná vládní koalice v jistém smyslu ztělesněním snu Adama Michnika o spojenectví postkomunistů a liberálů. Vede to samozřejmě k paradoxům, například když během průvodu u příležitostí voleb 4. června řeční bývalí komunisté. Paradoxní je to však jen za předpokladu, že se neztotožníme s interpretaci, podle níž šlo o proces, jehož strůjci byli spojenci z řad „umírněných“ zástupců obou táborů. Władysław Frasyniuk, jedna z legend Solidarity a dnes bojovný člen liberálního tábora (známý svou prostořekosti), před časem v televizi prohlásil: „A my jsme ty komunisty kurva PORAZILI!“ Lídr spojené Levice mu na Twitteru okamžitě odpověděl: „Porazili, jo? Vy jste se s námi kurva DOMLUVILI!“

Text vyšel v prosinci 2024 v tištěném čísle časopisu Kontexty 6/2024.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.