Na Slovensku poslali nedávno voliči do prezidentského paláce Petra Pellegriniho, kandidáta proruské vlády Roberta Fica. Ve volbách tam šlo v podstatě o stejný konflikt mezi dvěma světy, jaký proběhl před rokem u nás, jen s opačným výsledkem. Prozápadní část společnosti se vítězstvím Petra Pavla ukázala jako silnější a sázka Andreje Babiše na strach z války a vykreslování oponenta jako válečného štváče v Česku nezafungovala. Současný kurz České republiky přispívá k obraně svobodného světa, Slovensko se naopak rozhodlo zařadit k podezřelé periferii západní civilizace po boku Orbánova Maďarska. Je velmi smutné, že podobný střet se nyní promítá takřka do všech důležitých témat. I proto se stal hlavním tématem dubnového čísla měsíčníku FORUM 24+.

Perspektivně klíčová otázka pro nás je, zda mohou slovenské volby sloužit jako recept na úspěch pro našeho hlavního populistického predátora Andreje Babiše. Je možné, že by Babiš dokázal ve sněmovních volbách falešně mírovou kampaní proti údajným „válečným štváčům“ vyluxovat menší dezolátské strany a získat většinu? Na komentářové stránce měsíčníku přinášíme dva pohledy na tuto věc – „pesimističtější“ od Pavla Šafra a „optimističtější“ od Dana Hrubého, jenž mimo jiné vyvrací mýtus zklamaného voliče pětikoalice. Zde je ukázka z toho druhého, který se věnuje zejména tomu, jak číst předvolební průzkumy:

„Z průzkumů veřejného mínění se na nás valí jedna špatná zpráva za druhou. Podle posledního měření (CVVM, prosinec 2023) dosáhla popularita Fialovy vlády pouhých 17 procent, což jsou, jak dodala jedna z komentátorek, ‚nejnižší čísla na světě‘. Na podobné úrovni se pohybuje také důvěra, jíž se těší přední politici pětikoalice. Tohle jsou čísla CVVM zveřejněná před několika dny: Premiér Petr Fiala 19 procent, Vít Rakušan 19 procent, možná nejschopnější ekonomický ministr současného kabinetu Martin Kupka 19 procent, v každém ohledu výrazná ministryně obrany Jana Černochová 15 procent, předseda uvadajících lidovců Marian Jurečka 15 procent, ministr financí Zbyněk Stanjura 12 procent.

K tomu připočtěme předsedkyni poslanecké sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou, která se pravidelně stává cílem nejpokleslejší kritiky (je přece mladá, hezká a chytrá) — 17 procent.

Jen o něco lépe si stojí zástupci Pirátů – Ivan Bartoš se těší důvěře 28 procent obyvatel České republiky, ministr zahraničí Jan Lipavský, jenž se nepochybně stal jednou z nejformativnějších tváří země — 24 procent.

Úspěch ANO?

S tím vším kontrastuje stabilně vysoká podpora hnutí ANO, která se takřka pravidelně po zveřejnění výsledků stává předmětem komentářů a občas také krajně pesimistických úvah na sociálních sítích. Platilo to zejména po nedávném průzkumu, v němž ANO dosáhlo rekordních 39 procent volebních preferencí (KANTAR, březen 2024). Důvěra v Andreje Babiše coby politika pak dosáhla v posledním měření 46 procent (CVVM, duben 2024).

Při zběžném pohledu na takovou konstelaci není divu, že mnozí považují Babiše za ‚bývalého a možná budoucího předsedu vlády ČR‘, jak při nedávné debatě Andreje Babiše s Petrem Pellegrinim prohlásil se spikleneckým mrknutím oka (těch, kteří ‚vědí‘) slovenský moderátor ve službách Pellegriniho kampaně.

Díky bohu, jde o povrchní soud.

Masivní podpora, jakou vykazuje ANO v předvolebních průzkumech, nemusí zdaleka ještě znamenat Babišovo faktické (tedy zužitkovatelné) vítězství v parlamentních volbách, natožpak podíl na příští vládní koalici. Už proto, že Babišovo hnutí má stálou tendenci „luxovat“ potenciální koaliční partnery.

Dva české světy

Česká společnost (a naznačují to odborné studie i dlouhodobé volební chování) je rozdělená na dvě části. Zkráceně je označit a pojmenovat bývá při zmatení pojmů, které už dávno ztratily svůj skutečný obsah, obtížné. Ponecháme-li však slovům někdejší význam, pak na jedné straně stojí liberálně, prozápadně orientovaná část společnosti (ať už spíše levicového, či pravicového zaměření), na straně druhé ta část české společnosti, jež je více či méně ovládaná populismem a vírou v autokratická řešení problémů. Těch domácích i zahraničních.

(…)

Mezi oběma voličskými skupinami je vztyčena takřka neprostupná zeď, takže skutečně lze mluvit o existenci dvou zcela odlišných a oddělených světů, s jiným myšlením i jazykem. Stále přízemnější a populističtější politika, na niž vsadilo ANO po posledních parlamentních volbách, tak sice přináší Babišovu hnutí ohromující cifry volebních preferencí, ale v žádném případě nemění tuto základní strukturu české společnosti, která se obtiskla do výsledku těchto voleb.

Ano, je to stále totéž. Babišovo hnutí dosahuje svých čísel výhradně na úkor potenciálních spojenců – v minulosti to byli komunisté a sociální demokraté, nyní se chystá vysát SPD (v tolik diskutovaném průzkumu společnosti KANTAR, v němž ANO dosáhlo 39 procent, se naopak Okamurova strana propadla na pouhých devět procent), Šlachtovu Přísahu či reinkarnovanou sociální demokracii.

Zároveň nehorázný populismus ANO udržuje (přes všechno okopávání kotníků) strany vládní koalice pospolu jako nejlepší vteřinové lepidlo. Dokonce do té míry, že jsou mnoha příznivci i odpůrci vnímány jako jeden ucelený subjekt.

Troufám si také tvrdit, že právě tento místy až odpudivý populismus, který nabízí maďarskou nebo slovenskou cestu, se stane v roce 2025 důvodem, pro nějž většina voličů pětikoalice nabude přesvědčení, že musí znovu přijít k volbám a volit v podstatě kohokoliv, kdo respektuje hodnoty jejich liberálně demokratického světa. Kohokoliv, kdo zabrání Babišovu návratu.“ (…)

Celý článek najdete v dubnovém čísle měsíčníku FORUM 24+, které je právě na stáncích.