Právník Aleš Rozehnal zastupoval redakci Hlídacího psa ve sporu s předsedou SPD Tomio Okamurou, deník FORUM 24 ve sporu s Andrejem Babišem nebo s TV Nova. V rozhovoru popisuje, jaké jsou nečastější spory v mediálí oblasti nebo hovoří o nejzajímavějších případech poslední doby.
Co bylo podstatou žaloby Hlídacího psa na Tomia Okamuru?
Podstatou žaloby byl výrok Tomio Okamury zveřejněný na jeho facebookovém profilu, že web Hlidacipes.org je podvodný, že lživě a podvodně informuje o jeho osobě a že je to mediální žumpa. K příspěvku Tomio Okamura připojil grafiku „Sítě se Sorosem spojených politických neziskovek v České republice“, na které je podle něj vidět „kompletní finanční a personální propojení politických „neziskovek“ a projektů v ČR spojených s Georgem Sorosem.“ Uvedl také, že tyto organizace jsou financovány ze státního rozpočtu a že jejich cílem je rozklad tradičních hodnot, lživé mediální útoky na vlastenecká hnutí jako je SPD a na jeho předsedu, podpora migrace, islámu a multikulturní společnosti. Za tyto výroky požadoval provozovatel webu Hlidacipes.org omluvu.
Médii se zabýváte velmi často. Co jsou takové nejčastější spory? Dá se to vůbec zobecnit?
Nejčastějšími spory jsou spory o zásahy do cti a důstojnosti lidí a do dobré pověsti právnických osob. Spory o poškození dobrého jména médií jsou výjimečné, ale zřejmě jich bude přibývat. Pokud se vrátíme k podstatě soudu s Tomio Okamurou, šlo o to, že bez ohledu, zda byla jeho prohlášení skutkovými tvrzeními nebo hodnotícími soudy, byla jednoduše nepravdivá. A za nepravdivá tvrzení vypuštěnými do veřejného prostoru by měl být jejich původce penalizován, a je jedno, zda tím původcem byl politik nebo nějaké médium.
Máte pocit, že se soudy dostatečně staví na stranu novinářů v případě, že na ně útočí politici?
Jak již jsem řekl, sporů tohoto typu je velmi málo. Ale zdá se mi české soudy jsou spíše nakloněny obraně svobody slova než ochraně osobnostních práv. Zasahují až tehdy, pokud je porušení osobnostních práva skutečně flagrantní, jako tomu bylo právě v případě Tomio Okamury.
Zastupoval jste také Pavla Šafra ve sporu s Andrejem Babišem. Měl by se podle Vás novinář ozvat, pokud jej politik osobně uráží? Může o vést k tomu, že se politici budou chovat lépe?
Každý by se měl ozvat, pokud je veřejně dehonestován. Tedy samozřejmě i novináři. Novináři mají nicméně v těchto sporech trochu obtížnější postavení, neboť se jedná o osoby veřejného zájmu. I novináři jsou totiž veřejně činní a na veřejnost vykonávají svůj vliv v různých oblastech. Škála oprávněného kriticismu osoby veřejného zájmu je širší než jiných osob. Potřeba veřejné diskuze v těchto případech totiž často převažuje nad ochranou osobnosti, protože novináři na rozdíl od soukromých osoby vědomě předkládají veřejnosti ke kontrole svá slova a činy. Musí tak prokázat větší míru tolerance.
Proměnily se nějak spory týkající se médií v posledních letech?
Myslím, že trend je v ochraně co nejširší svobody projevu a ve snaze zasahovat do obsahu médií pouze ve zcela výjimečných případech. Co se příliš neproměnilo, jsou částky ukládané soudy jako finanční satisfakce. Je chybou, že tyto satisfakce soudy ukládány buď nejsou nebo jsou ukládány v nízké výši. Pro média by totiž citelná výše finanční satisfakce představovala též zvyšování účinnosti ochrany osobnosti a preventivního působení soudní ochrany. Vyšší finanční zadostiučinění by tak ve svém důsledku znamenalo kultivaci českého mediálního prostředí.
Kdybyste měl jmenovat jeden spor z poslední doby, který byste označil za nejzajímavější, který by to byl?
Bezpochyby to byl soud s Davidem Rathem a spol, protože nejen přinesl mnohé nové myšlenky a postupy, plasticky ukázal veřejnosti fungování justičního systému, ale byl také ukázkou lesku, ale hlavně bídy české justiční žurnalistiky.
