Podpis koaliční smlouvy koalice Spolu FOTO: ODS / se svolením autora
FOTO: ODS / se svolením autora
Vše nasvědčuje tomu, že Česká republika bude mít po posledních volbách vládu složenou z pěti politických stran. Ozývá se řada hlasů, že taková vláda nemá šanci vydržet a že je to nesmysl. Česko je od sametové revoluce zvyklé na vládu maximálně tří politických stran, neobvyklé nejsou ani menšinové vlády jedné strany. Vláda složená z pěti stran se proto zdá jako revoluce. Zkusme ale nahlédnout za hranice naší země a podívat se, jak a zda takové vlády fungují jinde.
Nabízím jako příklad Izrael, který díky svému volebnímu systému (3,25 procenta pro vstup do Knesetu, izraelského parlamentu) je na vlády s pěti či více stranami zvyklý a funguje takto již mnoho let. Je pravda, že vláda složená z více stran je méně stabilní a hrozí častěji předčasné volby. Poslední období, kdy v Izraeli během dvou let byly čtyřikrát volby, to ukázala. Nicméně hlavní problém zde nebyl počet stran ve vládě a jejich neschopnost spolupracovat, ale spíše soudní kauzy jejího premiéra a masivní odpor proti němu mimo vládu.
V současné době má Izrael novou vládu složenou z osmi (!) politických stran a zatím funguje poměrně dobře. Je sice u moci zatím jen několik měsíců, ale už nyní se ukazuje, že i velmi rozdílné politické subjekty mohou spolupracovat, pokud je k tomu vůle a ochota. V případě Izraele tato vůle a ochota pramení právě z předchozí krize, kdy byly znovu a znovu vypisovány nové volby, aniž by došlo k řešení politického patu. Opoziční strany pochopily, že pokud chtějí odstavit od moci premiéra Netanjahua, nezbývá jim než spolupracovat – a to dokonce i se stranami, s kterými byla spolupráce dříve nemyslitelná.
Politická situace v České republice není ani zdaleka tak komplikovaná jako v Izraeli. Pět českých stran, které by měly spolu vytvořit vládu, je velmi podobného zaměření. Všechny tři strany koalice SPOLU jsou strany středopravicové až pravicové (přičemž ODS je trochu více doprava než druhé dvě, ale rozdíl je nevýrazný). Starostové jsou uskupením také spíše pravicového zaměření, takže o něco více se vymykají jenom Piráti, jejichž strana je středová až středolevicová. V potenciální vládě tak nebude žádná extrémní pravice ani levice, takže při dobré vůli by se těchto pět stran mělo být schopno bez problémů domluvit a ve sporných otázkách případně najít vhodný kompromis.
V Izraeli je naopak koalice tvořená osmi velmi rozdílnými politickými stranami, od pravice po krajní levici, a dokonce i s jednou arabskou politickou stranou, což je v Izraeli naprosto revoluční změna. Do nedávna nebylo myslitelné, aby v izraelské vládě byla výlučně arabská strana (pomíjím jednotlivé arabské politiky, kteří jsou členy některých jiných politických stran).
Podívejme se na široké politické spektrum současné izraelské vlády. Strana Jamina premiéra Naftali Bennetta je stranou výrazně pravicovou, spíše nábožensky zaměřenou (nikoli však ultraortodoxní). Strana Ješ Atid, jejíž předseda Jair Lapid vystřídá po dvou letech Naftali Bennetta ve funkci premiéra, je stranou středovou a sekulární. Máme zde ještě jednu středovou stranu, Kachol Lavan, a jednu středopravicovou, Tikva Chadaša. Dále je zde výrazně sekularistická pravicová strana Jisrael Bejtejnu, orientovaná především na ruskojazyčnou menšinu. Následuje středolevicová strana HaAvoda a výrazně levicová strana Merec. Poslední je výše zmiňovaná arabská strana Ra´am.
Rozdíly v politickém programu mezi stranami nejvíce napravo a nejvíce nalevo jsou propastné a místy zcela protichůdné, nemluvě o požadavcích arabské strany Ra´am, která chce dosáhnout řady změn ve prospěch beduínů v Negevu a obecně arabského obyvatelstva. Tyto strany (kromě strany Ra´am) spojila především touha zbavit se předešlého premiéra a díky tomu byly ochotny překlenout i zdánlivě nepřekonatelné rozdíly v programu. Dosáhly toho uzavřením dohody, podle které se za trvání vlády nebudou otevírat některá citlivá témata, kde dohoda není možná. Jedná se především o otázku anexe oblasti Judeje a Samáří (tzv. Západní břeh). Arabská strana Ra´am pak byla přizvána do vlády z čistě pragmatických důvodů – byla potřeba většina proti Netanjahuově Likudu a jeho spojencům, ultraortodoxním stranám. Strana Ra´am do poslední chvíle vyjednávala s oběma bloky, a nakonec zvolila současnou vládní koalici jednoduše proto, že Netanjahu se spojenci neměl v dané politické konstelaci šanci na parlamentní většinu.
V této souvislosti chci také zmínit výše uvedenou rotační dohodu. Zde Jair Lapid, lídr nejsilnější strany koalice, přistoupil na nevídaný kompromis, když umožnil stát se premiérem lídrovi strany, která získala pouhých šest mandátů (a ještě z ní po volbách jeden poslanec odešel). Lapid na to přistoupil proto, že strana Jamina by jinak do komplikované koalice nešla a vládu by nebylo možné sestavit. Lapid souhlasil s tím, že premiérem bude první dva roky Bennett a on sám se stane premiérem teprve po dvou letech trvání vlády. Umíte si představit, že by Petr Fiala souhlasil s tím, že dva roky bude premiérem Ivan Bartoš? Asi ne. Ale přesně to se v Izraeli stalo.
Samozřejmě nelze předem říci, jak dlouho bude tato vláda držet pohromadě. Zatím lze konstatovat, že funguje relativně dobře, úspěšně vyřešila některé dlouhodobé problémy předchozích Netanjahuových vlád (například chybějící rozpočet) a i na mezinárodní politické scéně si vede zdatně.
Politická situace v Izraeli je nesrovnatelně komplikovanější než v České republice, ale přesto se podařilo najít řešení politického patu, což podle mého názoru hraničí s malým zázrakem. Když to jde v Izraeli, proč by to nemělo jít v Česku, mezi pěti stranami, které jsou všechny umístěné víceméně kolem středu a nemají nějaké zcela protichůdné politické požadavky?
Podle dohody, kterou mezi sebou uzavřelo těchto pět stran, sdružených ve dvou koalicích, se zdá, že ony samy vidí potenciál pro spolupráci. Bylo by vhodné, kdyby je podpořila i veřejnost a nechala je ukázat, jak tento potenciál zúročí.
