Ačkoliv už je poněkud opotřebované zmiňovat příliš často Adolfa Hitlera, někdy se to hodí. Patřil totiž mezi první politiky, kteří získali svou moc za pomocí vynálezů moderní techniky. Při své volební kampani používal letadlo, nechal se fotit v letecké kukle, rozhlas přenášel jeho projevy. Objevoval se na plátnech filmových týdeníků.
Jako lidé, kteří žijí v televizní době, aspoň to platilo do nástupu internetu, si můžeme vzpomenout, jak už v době mnichovské olympiády v roce 1936 byly na stadionu přítomny televizní kamery. Skutečné rozšíření televize se ale Hitler svou vlastní vinou už nemohl žít. Jinak bychom se jistě dočkali záběrů, jak si hraje se svým psem a nadšeným selkám umdlévají statné paže, jak Vůdce usilovně zdraví.
Za historický zlom se považuje televizní debata prezidentských kandidátů Kennedyho a Nixona. Ti, kdo ji poslouchali v rozhlase, měli dojem, že v debatě zvítězil Nixon, zatímco televizní diváci dávali přednost Kennedymu. Stalo se už legendou, že Nixon byl zřejmě nevyspalý a špatně oholený a Kennedy vůči němu působil jako dynamický mladý muž.
Musíme si přiznat, že od té doby, co politici vstupují do domácností a lidé je nevidí pouze z dálky někde na pódiu (pokud vůbec), hraje vizuální stránka pochopitelně velkou roli. Většinu informací přijímáme neverbálně a obrázky znamenají více než argumenty. Když argumenty nejsou, obrázky musí stačit.
Pak je ovšem záhadou, když se omezíme na naši zemi, jak se do vedoucích funkcí dostala celá řada tak od pohledu nesympatických lidí? Abychom se vyhnuli úplně subjektivnímu pohledu, za nesympatické považujeme takové, které bychom nepřijali jako zaměstnance do malého podniku, nebo jim nesvěřili své úspory a nenechali děti na hlídání.
Mocenské úspěchy Miloše Zemana, Jiřího Paroubka a Andreje Babiše tak mohou působit poněkud matoucím dojmem. Jakým zvláštním kouzlem musí působit, když žádný z nich zrovna nevypadá (jak si u nás říkalo) jako nějaký Delon?
Tedy zřejmě funguje ještě jakási hlubší podvědomá vrstva. Lidé nevolí jenom někoho, kdo vypadá jako dokonalý panák z výlohy (o panně ani nemluvě), ale důvěřují lidem, kteří vypadají jako oni. Nebo se aspoň s nějakým, i když možná ne velkým, úsilím snaží tak vypadat. Podomní obchodníci a různé jejich varianty prý mají větší úspěchy u lidí, kteří se jim podobají. Dalo by se to možná shrnout do věty: Mně můžete důvěřovat, protože jsem jeden z vás.
Potom lidé věří Miloši Zemanovi, že je na straně pracujících proti líným elitám, ačkoliv sám byl celý život příslušníkem líných elit. Andreji Babišovi spolknou, že mu leží na srdci pozvednutí naší země a pozvednutí prostých lidí, ačkoliv se tento miliardář vyšvihl zvláštními praktikami za minulého režimu a pokračoval v tom posledních 30 let.
Jak se to povedlo Jiřímu Paroubkovi je záhada pořád, protože vždycky působil jako povýšený a arogantní papaláš ze socialistického podniku Restaurace a jídelny. Vysvětlit se to snad dá tím, že se premiérem stal vlastně náhodou a potom dokázal vzbudit pocit úspěchu, na kterém se lidé rádi podílejí. Jak ho náhoda vynesla nahoru, tak ho jiná nečekaná událost, totiž odsunutí voleb, zase stáhla dolů a bez opory instituce své strany už se mu nikdy nepovedlo dostat zpět. Už to nebyl předseda a vůdce Paroubek, ale jenom Paroubek a navíc obklopený pachem neúspěchu a to se lidem nelíbí.
Právě Paroubek je ale dost nadějná ukázka, jak zdánlivý pán situace může shořet jako papír. Babiš už ztratil jeden triumf a to zdánlivou samozřejmost věčného vítěze, který všude sklízí obdiv. Dostal se do nešťastné pozice, že už mu nestačí urážet jen politické oponenty a novináře, ale musí se pouštět do zpochybňování celých skupin normálních lidí. Televizní kamera odhaluje jeho nervozitu a strhané rysy a mizernou náladu.
Obrázky se tu stávají nepřítelem. Proto je třeba nepříznivý dojem zahladit chrlením výjevů pozitivních, které ovšem stále více připomínají oblíbenou sérii „Kim se dívá na věci“. Andrej se dívá na stromy, na kravičky, na sysly, na psa, na sucho (povodně by se taky hodily), na manželku a dceru (tu dceru, co u ní neuvádí diagnózu), na zlatý bludný balvan od Jiřího Grygara. Křoví tvoří starostové a ženy v krojích a spol.
Výsledný dojem začíná být už dost komický, působí to jako záběry Vasila Biľaka zkoumajícího kvalitu zrna.
Bude zajímavé sledovat, jestli se vůli k moci podpořené silou ekonomické základny a spřáteleným médiím povede tento fantasmagorický obrázek držet dost dlouho při životě.
