Prokletí impéria a ruská lež

Moskva. Foto: Vyacheslav Argenberg  ()

Editorial nového čísla časopisu Kontexty

Nevychází u nás mnoho časopisů, které by se jako Kontexty dlouhodobě věnovaly Rusku, jeho kultuře a historii, Putinově éře, jeho mocenským ambicím a imperiálním pokušením. Stačí zmínit texty Françoise Thomové, Alaina Besançona, Waltera Laqueura, Andrzeje Nowaka, Pawła Rojka, Petra Fialy, Josefa Mlejnka, Kateřiny Hlouškové a dalších, uveřejněných na našich stranách v minulých letech. O Rusku (a také Ukrajině) jsme v CDK vydali i několik knih a sborníků. Brali jsme však všechny tyto varovné texty vážně, jak si zasloužily? Po 24. únoru je naše představivost mnohem barvitější a stojí za to připomenout, před čím výše zmínění autoři varovali.

O tom, že Rusko je svou vnitřní podstatou iracionální a mesianistický národ, bylo napsáno mnoho. Je civilizací asijskou a autokratickou, přičemž kořeny jejího politického chování leží někde hluboko v mongolsko-tatarském stylu vládnutí, v byzantské kultuře a v ruském pravoslaví striktně podřízeném zbožštěné státní moci. Bylo proto naivní očekávat, že se po rozpadu Sovětského svazu vyrovná se svou problematickou minulostí a zločiny, jako to udělalo například Německo, a vydá se cestou demokracie a osvojování západních norem jako jeho bývalé vazalské státy ve středovýchodní Evropě. Nebo že alespoň využije své obrovské nerostné bohatství k zajištění lepší životní úrovně obyvatel a k vzájemně obohacujícímu obchodování s vyspělým Západem. Rusko vždy bylo, je a nejspíš i zůstane obětí svých chimér a imperiálních ambicí. Pawel Rojek ve své knize Rusko: Prokletí impéria. Zdroje ruského politického chování (CDK, 2015) nabízí hlubokou sondu do minulosti i přítomnosti ruského geopolitického uvažování. Mnohé výroky ruských stratégů a akademiků, které v knize cituje, zněly donedávna západnímu člověku tak absurdně, že měl sklon je číst spíše s úsměvem. Realitou však je, že Rusko stále sní o zašlé slávě a o obnovení sféry svého vlivu, a bohužel tak i jedná. Jeho věrchuškasiloviki, jak se novodobým vládcům říká, často však i prostí lidé nechápou Rusko jakou běžnou zemi, jejímž cílem je zajistit „teplou vodu v kohoutcích“, blahobyt a bezpečnost svých občanů. Rusko má v jejich očích vyšší náboženské a kulturní poslání. Musí proto podstoupit oběti ve jménu obnovy ztraceného impéria a bránit křesťanské a tradiční hodnoty proti dekadentnímu Západu, jak to úspěšně šíří jeho mohutná propaganda doma i za hranicemi, kde občas padá na úrodnou půdu (viz článek Andrzeje Nowaka „Rusko jako zachránce tradičního světa?“, s. 6–9).

Lži jsou dalším velkým prokletím Ruska. „Umění lží je stejně staré jako Rusko,“ píše ­Alain Besançon v úvodu své knihy Svatá Rus (CDK, 2015) snažící se rozplést složité historické, náboženské a kulturní pozadí prazvláštního vztahu Ruska k pravdě, permanentního nesouladu myšlenek a slov s realitou. Ruský národ byl vždy zcela podřízen autoritativní moci, bylo tedy třeba, aby moc měla se svými vizemi a plány úspěchy. A aby se zamaskoval neúspěch, lhalo se. Lhalo se vrchnosti, lhalo se sobě navzájem, lhalo se však hlavně v zahraničí. Již Karel Marx si všiml, že chování Ruska „připomíná komedianta, který chce omračovat a podvádět“, že Rusko je „záležitostí víry, a ne faktů“. Francouzský historik Jules Michelet o pár let dříve rozhořčeně napsal: „Rusko je lež. Lží je prolezlá celá ruská společnost, lež ji celou křiví. Lež je usazena ve šlechtici, v popovi i caru…, lež na lež, nejvyšší lež, která všechny lži korunuje, crescendo lží, falše, iluzí.“ Přestože od těchto výroků uplynulo víc než století a půl, není na nich třeba mnoho měnit. Výsledkem nemůže být nic jiného než lenost a pasivita, všudypřítomné šlendriánství, alkoholismus a bující korupce – ve společnosti, v úřadech i v armádě. S nadsázkou, ale výstižně to vykresluje nezapomenutelná scéna z filmu Svéráz národního lovu, kdy ruští piloti proudového bombardéru za láhev vodky pokoutně přepravují kradenou krávu v prostoru pro bombu. Vše dopadne tak absurdně, že to u diváků vyvolává salvy smíchu. Podobnost s některými momenty Putinovy „speciální vojenské operace“ nelze přehlédnout – tedy nebýt toho, že tentokrát jde o reál­ný svět, kde umírají a trpí skuteční lidé.

Crescendo lží, iluzí a falše, kde všichni předstírají a v nesvobodné společnosti lžou jeden druhému a druhý třetímu, od obyčejného úředníčka až do nejvyšších pater politiky, je vedle imperiálního mesianismu jednou z hlavních příčin Putinova nepochopitelného útoku na Ukrajinu. A také příčinou jeho neúspěchu. Bylo by zajímavé vědět, jaké informace se k novodobému ruskému carovi, sedícímu u stolu s tlačítkovými telefony z konce minulého století, od jeho okolí vlastně dostávaly, například o technické a morální kondici ruské armády. Nepochybně musel mít silně zkreslené informace o tom, jaké nálady panují mezi ruskojazyčným obyvatelstvem na východní Ukrajině, a jako vždy od Západu očekával spíše jen teatrální a bezzubé sankce.

Prokletí impéria a prokletí lží. Vladimir Putin je ztělesněním obojího. Přestože nevěří (a zřejmě nikdy nevěřil) v komunismus, je přímým dědicem nevybíravých praktik Sovětského svazu vycházejících z dílny KGB, kde až do svého nástupu k moci působil. Stejně jako kdysi Hitler vsadil na nehorázné lži a především na slabost a naivitu západních demokracií. Taktika tzv. „schröderizace evropských elit“ (jak to výstižně popsala Françoise Thomová), kdy prostřednictvím prodeje ropy a plynu korumpoval západní elity a připoutával si jejich země k Rusku stále hustší sítí plynovodů a ropovodů, aby přehlížely jeho „drobné“ územní výboje, mu vycházela hodně dlouho. Rozpoutáním války na Ukrajině však přestřelil. Nepochopil, že demokracie, soustředěné na byznys a uspokojování potřeb svých občanů, navyklé na konsenzus a civilizované způsoby, potřebují většinou silný impulz či přímo šok, aby se probudily a uvědomily si hrozící nebezpečí. Když si ho však uvědomí, dokážou najít dostatek zdrojů i energii, aby svého protivníka porazily.

Falešná představa o Rusku, vyvolaná záplavou omračujících lží, byla vždy Achillovou patou západní diplomacie, jak varoval Besançon i řada dalších autorů, ale nikdo je dlouho nebral vážně. Nyní snad evropské demokracie prozřely. Měřeno evropskými standardy se Putinův útok na Ukrajinu zdá nelogický, jde proti jeho vlastním zájmům, proti zájmům Ruska, které tak vylučuje z civilizovaného společenství i mezinárodního obchodu, což bude mít dříve či později drtivé dopady na ekonomiku i životní úroveň obyvatel. Putin však nemyslí v západních kategoriích, odmítá mít s demokratickým Západem společný zájem, sdílet s ním nějaká společná „dobra“ plynoucí ze vzájemné spolupráce. V diplomacii nezná řešení win-win, zná pouze svět kto-kogo, jak zní slavná Leninova maxima. A podle toho je nutné s ním jednat. Rusko je skutečně jiný svět, jehož odloučení od evropské kultury trvá od samého počátku a je nepřekonatelné.

A z jakých duchovních zdrojů vychází ona monstrózní ontologická lež, kterou po staletí Rusko omračuje nejen Evropu, ale doslova celý svět? Myslím, že nejlépe to Besançon popsal v kapitole, kde se zabývá ruskou duší a pravo­slavným životem. Kniha je rozebraná, a tak si závěrem neodpustím delší citaci:

 

Cizince vždy mátly kontrasty, jež rozdírají duši ruského člověka. Jsou ohromeni jeho zbožností, jeho návaly dobrotivosti, jeho štědrostí, jeho nepřílišným lpěním na statcích tohoto světa. Ale na druhé straně je zaráží jeho brutalita, jeho záchvaty krutosti, jeho plenivá nenasytnost, jeho znechucenost životem a sebou samým. Zaráží je také kontrast mezi jeho materialismem a spiritualismem. Mezi jeho naivitou a důvěřivostí na jedné straně a jeho lstivostí a proradností na straně druhé. Anděl a zvíře zároveň, ale složitě v člověku navzájem propletení a usazení. Krajnosti v tom dobrém i v tom zlém.

Ruský člověk, nebo přinejmenším ruská literatura je na tyto kontrasty hrdá. Opovrhuje prostředními polohami, uměřeným „buržoazním“ stylem, který v ní vyvolává hrůzu. Představitelé levicové literatury jako Gercen i představitelé literatury pravicové jako Dostojevskij ruskou „širokost duše“, jež se poddává velkým výkyvům, přímo velebí. Z tohoto důvodu se Rusko také těší z toho, že není v Evropě, z níž se cítí být vyloučeno jak ohledně přirozenosti, tak i ohledně milosti. Přitom úměrně tomu, jak ve svém nitru žárlivě obdivuje evropský řád, jej navenek proklíná.

Není nijak vzácné spatřit Rusa, jak se válí v blátě, a to dokonce před cizinci. Ale on se tím přesto nijak neodříká své ontologické převahy v řádu křesťanství, protože živé vědomí svého postavení hříšníka jej přibližuje společenství s Otcem skrze Ducha. A protože je to jediná věc, na které záleží, cítí se, i kdyby padl sebevíc nízko, být v mystické rovině výš než onen vlažný cizinec se svou neužitečnou ctností. […] Když se ruský člověk noří do nádhery liturgie, když se tisíckrát pokřižuje před ikonou, když pláče a bije se v prsa pro svou nehodnost, nachází se ve stavu, který nijak nepřekračuje řád subjektivnosti, nebo jednoduše citovosti. Prožívá intenzivně přítomný okamžik, vžívá se do své role, dojímá se. Věří, že je tím, koho hraje. Ale když se ocitá tváří v tvář životním úkolům, zjišťuje, že je pro ně žalostně málo vybavený. Ruskému člověku chybí habitus morálky, který nezískal, protože vize, kterou v sobě živí, snižuje jeho hodnotu. Chybí mu znalost a praxe v jednání, protože má za to, že se bez nich může obejít, jakmile mu kontemplace umožnila zahlédnout krátké spojení vedoucí k jejich zvládnutí.

Mystická netrpělivost umožňuje ruskému člověku věřit, že všechno je možné vědět, aniž je nutné se tomu naučit. Ruskou konstantou je hrdost na to, že se dosáhlo mimořádných výsledků (obrovský zvon Car kolokol, obří dělo Car-puška vytvořené v dobách prvních carů, vítězství nad Německem, Sputnik) pomocí relativně jednoduchých prostředků. Nevzdělaný a inspirovaný mužik dosahuje vynikajících výsledků a svého užaslého nepřítele svaluje na zem: jde o společné téma literatury i filmu.

A pravda? Ruština má pro její označení dvě slova. Slovo pravda znamená nejenom pravdu, ale také spravedlnost a nakonec také shodu s Bohem, který je prvotním zdrojem pravdy a spravedlnosti. Slovo istina znamená pravdu pozitivní. Pravdu faktickou, to, co máme zde před očima a co si můžeme ověřit. Istina je méně vznešená než pravda. Na deformacích učiněných běžné pravdě, istině, příliš nezáleží, protože nad ní září pravda jako útočiště. Toto umožňuje, jak zaznamenali cizinci, že se v Rusku lže ve vší upřímnosti, celou duší. Neví se už, kde je pravda, protože shoda slova s věcmi, jak jsou a jak se odehrály, a tedy to, čemu my běžně říkáme pravda, je zpochybnitelná zcela odlišným zápisem v rejstříku jiné, vznešenější pravdy. A kde jinde může tato pravda být než v oblasti nedostupné pro toho, jemuž se lže? V oblasti, která je nedostupná samotnému lháři a která je pouze virtuální a ve skutečnosti nedosažitelná. Je-li moje hypotéza správná, právě toto zdvojování skutečnosti je kořenem ontologické lži, o které jsem před chvílí mluvil.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]