HISTORIE / Zalití potem a zmožení únavou dva vězni napínají zbytky sil, aby odsunuli prkna nad svou hlavou, která je po tři dny chránila před pátravými zraky dozorců. Vykouknou ven a vůbec poprvé spatří své vězení zvenku. Jasná světla dodávají Osvětimi tajuplnou, až téměř krásnou auru. Oni ale moc dobře vědí, co ta strašná krása znamená, vědí, že „v těch barácích lidé umírají, hladovějí, skrytě za každým rohem spřádají intriky a zabíjejí“.

Osvětim, jméno, z něhož dodnes mrazí. Symbol teroru nacistického Německa, ponižování, týrání a masového vraždění statisíců lidí, místo nespočetných příběhů s tragickým koncem. Přesto se hrstce odvážných šťastlivců podařilo obelstít téměř neprodyšný systém ochrany a z tábora smrti utéct. Mezi nimi byl i Rudolf Vrba (tehdy ještě jménem Walter Rosenberg) a Alfred Wetzler.

„Jejich útěk patří k velkým útěkům historie,“ zdůrazňuje kulturní historik a spisovatel Tomáš Pěkný. Oba vězni ale neutíkali jen za životem a svobodou. Světu tam venku, který se doposud zdráhal uvěřit, nesli svědectví o hrůzách zažívaných vězni a brutálních metodách nacistů při jejich systematickém vyhlazování.

Jako jed v malých dávkách

Rudolf Vrba se narodil jako Walter Rosenberg ve slovenských Topoľčanech v roce 1924. Bylo mu patnáct let, když se zrodil samostatný Slovenský štát a celá rodina na sobě pocítila protižidovské zákony a nálady ve společnosti. Práva všech židovských obyvatel však byla oklešťována „nenápadně, důsledky dopadaly zprvu neznatelně, jako sněhové vločky“, vzpomíná Vrba ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Antisemitská opatření zprvu přijímal bez odporu, jako jed podávaný v malých dávkách.

Prvním probuzením pro něj bylo, když jeho jméno vyškrtli ze seznamu žáků bratislavského gymnázia. Studovat nemohl oficiálně ani sám doma – od roku 1941 platilo nařízení, podle něhož židé museli odevzdat veškeré učebnice. Přesto se po večerech učil anglicky a rusky, ve dne pracoval jako dělník. „V práci jsem zjistil, že existují dva druhy platů. Nízké pro židy a vyšší pro všechny ostatní. A když jsem přišel o práci, zjistil jsem, že ve frontě před zprostředkovatelnou práce musím stát na druhém místě. Nejprve byla práce přidělována těm ostatním a nám jen, když jsme měli štěstí a nějaká zbyla,“ líčí.

Omezení pohybu a cestování na sebe nenechalo dlouho čekat. Židé museli žít pouze v nejchudších částech měst, bez povolení se mohli vzdálit jen do určité vzdálenosti. Když vyšlo nařízení, že židé musejí nosit žlutou Davidovu hvězdu, přizpůsobil se a příliš o tom nepřemýšlel. Teprve když vláda přijala deportační zákony a chladně oznámila, že všichni židé budou posláni do „rezervace“ v Polsku, kde se naučí pracovat a budou smět vybudovat své vlastní komunity, vzbouřil se.

Nechci skončit jako dobytek

„Možná se tak stalo proto, že mi v té době bylo sedmnáct a že se mi konečně otevřely oči. Možná proto, že přes noc ze mě státní nařízení udělalo více Žida než Slováka. Nejspíše to však bylo proto, že jsem nesnesl být vykopán z vlastní země,“ míní. Jednoho únorového večera roku 1942 proto své matce oznámil: „Mami, nechci skončit v transportu jako dobytek, který vezou na porážku.“ 

Plánoval, že uteče přes Maďarsko do Jugoslávie a odtud do Británie, kde se přidá k československým zahraničním jednotkám. Odjel taxíkem z Trnavy do nedalekého města jménem Sereď, aby se vyhnul kontrolám ve vlacích. Odtud kráčel v noci pěšky přes hranici do Maďarska a s pomocí kamaráda se dostal až do Budapešti. Cesta do Británie se ale jevila příliš riskantní, proto se rozhodl, že se vrátí na Slovensko. V Trnavě už na něj měli čekat přátelé s falešnými doklady, které mu vyčarují čistý árijský původ.

Z temnoty na polích poblíž maďarsko-slovenské hranice náhle zaskřípal hlas: „Halt!“ Vrba spatřil obrysy dvou maďarských pohraničníků, měsíční svit se jim matně odrážel od hlavní pušek. Otočil se a začal utíkat, jako smyslů zbavený se řítil oranicí. „Zaslechl jsem výkřiky a pak výstřely. Vyděsilo mne to, a tak jsem se zastavil. Kdybych byl jen trochu zkušenější, běžel bych dál. Byla tma a já byl v pohybu, takže šance, že mne zasáhnou, byla jen malá. Ale tuhle základní vojenskou strategii jsem se naučil teprve mnohem, mnohem později.“

Jak to, že jsi naživu?

Maďaři jej chytili a vyslýchali, otázka střídala ránu, rána otázku. Pak ho dva vojáci táhli na hranici, kde ho měli na rozkaz velitele zabít. Zašli ale příliš daleko na slovenské území, zajatce proto ponechali svému osudu a rychle se vrátili zpět. Vyčerpaného a zbitého Vrbu, pokrytého blátem a krví, zanedlouho našla slovenská hlídka s výkřikem: „Ježišmarjá, on je naživu! Jak to, že nejsi mrtvý? Vždycky je najdeme mrtvé!“

Hned ráno jej poslali do sběrného tábora v Novákách na středním Slovensku. Stále se odmítal vzdát, stále přemýšlel, jak se svou situací naložit. A rozhodl se znovu utéct. V rodných Topoľčanech jej však chytili znovu, deportovali zpět do tábora v Novákách a poté zařadili do transportu na východ. Když se za ním v červnu roku 1942 zavřely dveře dobytčího vagonu, pomyslel si: „Po tom všem… Stejně jsem se ocitl jak tele v dobytčáku!“ Jeho vagon, kde se tísnilo osmdesát lidí i se zavazadly, byl podle jeho slov „malým světem obav a každý z nás byl navíc světem sám pro sebe“.

Zápach zkažené krve

Nejen Slovenskem, ale i celou Evropou už tehdy kolovaly šeptané zlověstné zprávy o uzavřených světech, kde vládne právo zbraně, hole a biče, kde většina umírá hladem, je ubita nebo zastřelena, kde vychrtlí přeživší beznadějně zírají na horizont ostnatých drátů. Přesto byl Rudolf Vrba po příjezdu do koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek poblíž Lublinu v šoku. „Nebál jsem se, alespoň o sebe ne – byl jsem odhodlán žít, utéct. Ale zvedal se mi žaludek z příšerné atmosféry toho místa a ten odporný pocit ve mně zůstával jako zápach zkažené krve v nose,“ popisoval první pocity po příjezdu do tábora. 

Jak noví vězni procházeli jednotlivými sekcemi, vyhublí kostlivci jim šeptali: „Nějaké jídlo? Něco v kapse?“ Nedívali se přitom na ně, dál pokračovali v práci – kopali, zametali, tlačili kolečka. A Vrba s údivem zpozoroval, jak život v koncentračním táboře může degradovat lidskou bytost. Na zbytky jídla, které jim nově příchozí pokradmu házeli, se kostlivci vrhali jako zvířata, prali se a vrčeli. Když se na ně sesypaly stráže a bily je holemi hlava nehlava, vězňové si ran nevšímali, dál se hrabali v blátě a cpali si do pusy zašpiněné kousky sýra.

Vrba se brzy naučil chovat tak, aby poutal co nejméně nežádoucí pozornosti dozorců. Když se jednou jeden z mužů rozběhl k drátům, zastřelili ho dříve, než k nim doběhl. Zapamatoval si proto, že se nesmí přiblížit k drátům. Když Vrba promluvil při práci na svého souseda, kápova hůl ho srazila obličejem na zem. Naučil se tedy být zticha. Snažil se vyhýbat všem triviálním pokleskům, třeba nesejmutí čepice, když okolo procházel esesák, nebo příliš pomalému pohybu. Učil se umění přežít.

První dojem z Osvětimi nebyl špatný

Když přišla možnost přihlásit se do transportu a odjet „na práci v zemědělství“, neváhal. Všude to přece musí být lepší. Netušil ještě, že „vedle tohoto vyhlazovacího střediska byl Majdanek slabý čajíček“. Sám však přiznal: „I kdyby nám to někdo řekl, stejně bychom mu to nevěřili, protože náš mozek ještě nebyl připraven na to, aby přijal existenci tak obludné továrny na smrt.“

Na konci června roku 1942 prošel vstupní branou s obrovským nápisem Arbeit macht frei, tedy Práce osvobozuje. Tehdy mu ještě věřil. Byl mladý, silný, a jestli od něj chtěli práci, měli ji mít. „Jelikož nádvoří bylo čisté a dobře udržované a cihlové budovy působily po špinavých a primitivních barácích v Lublinu dobrým dojmem, mysleli jsme si, že naše vyhlídky jsou dobré,“ připouštěl Vrba. Jak moc se čerstvý vězeň kmenového tábora s vytetovaným registračním číslem 44070 mýlil, zjistil záhy. 

Hned druhý den ráno spatřil po příjezdu těžký vůz tažený skupinou ukrajinských vězňů: „Dojel ke dveřím velké budovy bez oken. Dveře se za chvíli otevřely a vyšli dva Poláci. Najednou z temnoty dveří vystřelilo nahé lidské tělo, hlavou napřed, ruce roztažené. Poláci je chytili ve vzduchu, jeden za kotníky, druhý za zápěstí, a odhodili na vůz. Těla přilétala jakoby vystřelována z pušky. Některá jako ptáci, jiná jako skokani do vody. Buch, buch, buch, zvuk dopadu těl byl rytmický, jako kdyby tu fungoval nějaký strašný metronom. Bylo naloženo dvě stě mrtvých těl a celá operace zabrala snad 15 minut…“

Nejen masová vražda, ale loupežná masová vražda

Vrba měl sílu, pevné zdraví a v neposlední řadě také odvahu i přízeň štěstěny. Ve vězeňské hiearchii stoupal stále výš, z původního vykladače vagonů se vypracoval až mezi jednotku vězňů, která měla na starosti rozebírání věcí po lidech zavražděných v plynu. Zde si plně uvědomil, že jedním ze smyslů „konečného řešení“ je i pečlivě organizovaná krádež obrovských rozměrů. „Zavazadla, šaty, potraviny a smutné, rozesmáté fotografie se mi pomalu začaly proměňovat v lidi. Kočárky se stávaly nemluvňaty, hromady pečlivě vytříděných malých bot se stávaly dětmi, podobnými mé sestřenici Lici v Topoľčanech…“

Nakonec se stal zapisovatelem, důležitým úředníkem, který spravoval záznamy o vězních. A především – mohl se pohybovat mezi jednotlivými baráky v Osvětimi-Březince. 

Zde se setkal i se svým známým z Trnavy Alfredem Wetzlerem a připojil se k odbojové skupině soustředěné kolem Dawida Szmulewského. Byl svědkem založení i částečné likvidace terezínského rodinného tábora BIIb v březnu roku 1944, při němž v plynových komorách zahynula i česká dívka, do níž se zamiloval, Alice Munková. 

„Byl jsem přesvědčen, že všechno to v Osvětimi bylo možné jednak proto, že oběti, které sem přicházely, nic netušily o svém osudu,“ prohlásil. „V tom byl celý ten problém! Věřil jsem, že dozví-li se pravdu, v Evropě, a především v Maďarsku, odkud počínaje květnem – a to jsem věděl přesně – měli deportovat do Osvětimi milion židů, se venku zdvihne vlna odporu a přinese Osvětimi záchranu.“ Nechtěl ztratit už ani hodinu, chtěl uprchnout co nejdříve, aby mohl informovat a hlavně zburcovat svět.

Myšlenky na útěk se nevzdali

Tábor v Osvětimi-Březince však obepínaly hned dva strážní okruhy, vnitřní strážní řetěz se strážními věžemi a plotem s vysokým elektrickým napětím a za ním větší vnější řetěz obklopující tábor do vzdálenosti zhruba dvou kilometrů. Pokud se večer zjistilo, že nějaký vězeň chybí, na tři dny se vnější strážní řetěz uzavřel, poté se již předpokládalo, že uprchlík je už mimo oblast tábora a stráže se z vnějšího okruhu stáhly.

S Wetzlerem a dalšími spoluvězni proto naplánovali, že onu dobu třech dnů přečkají v úkrytu z hromady dřeva, připraveného na stavbu baráků. Neodradilo je ani to, když na vlastní oči viděli krutý osud těch, kteří se o to samé pokusili také a esesáci je na útěku pochytali a přivedli zpátky.

V pátek 7. dubna roku 1944, přesně před 80 lety, nepozorovaně vyskočili na hromadu prken a vklouzli do prohlubně. V tu chvíli už pro ně nebylo návratu. Buď je čekala svoboda, nebo smrt. Nic mezi tím. Z rozdroleného ruského tabáku a benzínu si vyrobili repelent proti hledajícím psům a vyplnili jím i úzké spáry mezi prkny, aby čich psů oklamali. Nekonečné tři dny strávili v napětí, v maličkém prostoru, kde se nemohli ani postavit, naslouchali sirénám, dusotu vězňů a chaosu, který vypukl, když se zjistil jejich útěk. „Křičelo tisíc hlasů a dva tisíce jim odpovídaly. Rozkazy se odrážely od baráků a psi neklidně, tklivě vyštěkávali čas pronásledování.“ A pak konečně uslyšeli: „Postenkette abziehen! (Stáhnout kordon!)“ 

Poprvé spatřili tábor smrti zvenčí

Stěží odsunuli prkna a spatřili měsíc, hvězdy a také tábor, který už nikdy nechtěli vidět zevnitř. Poté, co s pomocí statečných lidí zdolali sto kilometrů přes hory a okupované území, se dostali až do slovenské Žiliny a pokusili se nabídnout světu své svědectví. Jejich zpráva, která detailně popisuje fungování tábora, včetně vraždění pomocí plynu a odhadu počtu obětí, se bohužel dočkala zveřejnění až po zahájení masových deportací maďarských židů do Osvětimi v květnu téhož roku. Přesto podle izraelského historika českého původu Jehudy Bauera přispěla „ke konečné záchraně většiny ze dvou set tisíc budapešťských židů“.

I když byla zpočátku jejich zpráva přijímána s rozpaky a nedůvěrou, na jejím základě americký prezident Roosevelt či papež Pius XII. naléhali na maďarského admirála Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil, což v červenci téhož roku skutečně učinil, navzdory nacistickému nátlaku z druhé strany. Nicméně z Maďarska do Osvětimi už bylo odvezeno přes čtyři sta tisíc židů.

Zpráva Vrby a Wetzlera se stala jedním z klíčových dokumentů holokaustu. Doposud byly zprávy očitých svědků o nacistické bestialitě často zlehčovány a podceňovány, protože byly příliš kruté, příliš hrůzné na to, aby jim lidé mohli a chtěli uvěřit. Až právě svědectví dvou uprchlých vězňů konečně v roce 1944 dokázala zdi mlčení o rozsahu nacistických zvěrstev prolomit a úspěšně se postavit nedůvěře skepticismu světové veřejnosti. 

Důkaz o zvrhlosti nacismu

Jak podotýká britský historik John S. Conway: „Je možné prohlásit, že zpráva Vrby a Wetzlera napomohla mobilizaci světového svědomí proti zhoubné tendenci jednat s lidskými bytostmi jako se snadno obětovatelnými předměty, jejichž vyhlazení lze ospravedlnit státními zájmy.“ Jejich výpověď tak napomohla zavrhnout nacistické ideologické fantazie, což by pouhá vojenská porážka dokázala jen stěží. Výpověď dvou bývalých vězňů se tak stala základním dokumentárním textem druhé světové války a jedním z nejzávažnějších dokumentů celého 20. století. 

Vrba se ještě v září téhož roku přidal k partyzánskému hnutí, po válce vystudoval vysokou školu a proslul po celém světě jako odborník na biochemii mozku, věnoval se výzkumu cukrovky a rakoviny. Na konci padesátých let opustil komunistické Československo a žil střídavě v různých zemích na Západě, od roku 1976 působil jako profesor farmakologie na univerzitě v kanadském Vancouveru. Alfreda Wetzlera, který zemřel v roce 1988, přežil o osmnáct let.