Argentinský prezident Javier Milei FOTO: Cancillería Argentina / Wikimedia Commons / CC BY 2.0
FOTO: Cancillería Argentina / Wikimedia Commons / CC BY 2.0
KOMENTÁŘ / Argentinský prezident Javier Milei se krátce po nástupu do úřadu musí potýkat s vážnými problémy. Proti jeho obřímu balíčku ekonomických a politických reforem se totiž stupňuje odpor v ulicích a návrh se zasekl i v kongresu, kde má Mileiova strana jen velmi slabé politické zastoupení. Hospodářství se přitom i pod vlivem již schválených škrtů propadá do stále větší recese, zatímco inflace dosahuje rekordních čísel – podle odhadů je dokonce nejvyšší na světě.
Profesionální politik by se z této situace nejspíš pokoušel vymanit pomocí opatrných vyjednávání o možných kompromisech a prostřednictvím budování spojenectví s ideologicky blízkými stranami a pozitivně nakloněnými společenskými vrstvami. Milei ostatně drtivě zvítězil v prezidentských volbách a stále si udržuje relativně vysokou (ač rychle klesající) podporu širší veřejnosti.
Jenže Javier Milei není profesionální politik, ale nováček, který si za rekordně krátkou dobu stihl vytvořit pozoruhodně dlouhý seznam nepřátel. A snad s výjimkou smíření s papežem Františkem, kterého předtím prezident nazýval „zástupcem zla na Zemi“, neexistuje mnoho náznaků, že by měl v nejbližší době změnit strategii.
Plán radikálních škrtů
Javier Milei je na argentinské politické scéně skutečně výjimečným úkazem. Nejenže tento původním vzděláním ekonom nepatří k perónistům, kteří Argentině vládli po většinu doby od pádu vojenské diktatury v roce 1983, ale nehlásí se ani k tradiční liberální nebo konzervativní pravici. Naopak sám sebe označuje za „libertariána“ či „anarchokapitalistu“, zkrátka za příznivce radikálního zmenšení role státu v hospodářství i ve společnosti. A právě s tímto programem si ho ekonomickými problémy dlouho sužovaní Argentinci v listopadu bezmála 56 procenty zvolili za prezidenta.
Po nástupu do úřadu skutečně překvapil, když okamžitě přišel s propracovaným plánem radikálních škrtů a především systémových změn v argentinském hospodářství a politice. Škrty zejména v dotacích nebo v přebujelé argentinské byrokracii se ještě podařilo uskutečnit bez větších politických komplikací, přestože dále přispěly k už tak zoufalé situaci běžných Argentinců, kterým se prudce zvýšily ceny potravin nebo veřejné dopravy.
Problém nastal ve chvíli, kdy prezident předložil kongresu obří návrh zákona, který obsahoval více než 600 různorodých opatření sahajících od reforem pracovního trhu přes umožnění privatizace státních podniků až po úplnou změnu volebního systému. Mileiova strana Svoboda vpřed (LLA) má přitom v kongresu pouhých 38 poslanců z 257 a sedm senátorů ze 72, přičemž v provinciích se jí nepodařilo zvolit jediného guvernéra.
Bez kompromisu
Za takových okolností by se dalo očekávat opatrné vyjednávání o jednotlivých návrzích zvláště s představiteli středopravicových uskupení, kteří mají v obou komorách parlamentu silné zastoupení a drží také podstatnou část guvernérů. Některé Mileiem navrhované reformy jsou ostatně zbytečně kontroverzní, například zrušení povinných prezidentských primárek pro jednotlivé strany nebo překopání volebního systému, které počítá s přechodem na většinový systém a s drastickým umenšením parlamentního zastoupení provincií s malým počtem obyvatel.
„Kompromis“ ale podle všeho není slovo ve výbavě člověka, který svou politickou kariéru postavil na urážkách ideových oponentů a na boji proti celé politické „kastě“, za niž považuje shodně argentinskou pravici i levici. Výsledkem nevybíravého a nekompromisního postupu vůči kongresu je to, že se opozici podařilo zákon nejprve dramaticky zredukovat a následně zcela shodit ze stolu. Političtí analytici si všímají, že je to poprvé v moderní argentinské demokratické historii, kdy zákonodárci nějakému novému prezidentovi neschválili první legislativní návrh.
Prezident v každém případě bude muset zvážit, jestli v kongresu znovu zahájí celý schvalovací proces od samého začátku, anebo bude lepší uchýlit se k postupnému projednávání a schvalování jednotlivých bodů obřího zákona. Sám Milei také zmiňuje variantu předložit zákon přímo Argentincům v referendu, není ovšem jasné, jaký by měl takový krok smysl. Plebiscit svolaný prezidentem totiž stále musí být posvěcen kongresem, mohl by tak sloužit jedině jako způsob dalšího tlaku na opozici. Celý proces by navíc trval dlouhé měsíce, což si kolabující argentinské hospodářství může těžko dovolit.
Proti všem
Milei po neúspěchu v kongresu ostatní politiky obvinil z toho, že „zničili Argentinu“ a obohacují se na úkor obyčejných Argentinců. „Kasta se obrátila proti změně, kterou si obyvatelé odhlasovali u volebních uren. Víme, že nebude snadné změnit systém, v němž politici zbohatli na úkor Argentinců, kteří každý den vstávají do práce,“ postěžoval si na sociální síti X (dříve Twitter). Ty, kteří hledají kompromisní řešení, pak prezident v jednom z rozhovorů označil za „zkorumpované“.
Guvernéři ze středopravicové strany Společně pro změnu (JxC) se proti těmto výrokům hlasitě ohradili a označili je za „neuctivé“, což značí další rozpory s potenciálními partnery pro schvalování reforem. Milei navíc musí čelit odporu také na několika dalších frontách. Škrty a návrhy na změny zákoníku práce nebo na privatizaci státních podniků dle očekávání vzbudily odpor mocných argentinských odborů, které už na konci ledna svolaly „generální stávku“ za účasti desítek tisíc lidí a organizují protesty prakticky na každodenní bázi.
Prezidentova strana zároveň zcela bezdůvodně (respektive z čistě ideologických důvodů) rozpoutala kulturní válku, když navrhla opětovný zákaz potratů, k jejichž legalizaci došlo teprve před čtyřmi lety. Poslanci za LLA dokonce přišli s návrhem, který je ještě přísnější, než byl původní zákon z roku 1921 – žádají uvěznit dotyčné ženy až na tři roky a zároveň chtějí zrušit i výjimku na potrat v případě znásilnění. Ta je přitom v Latinské Americe zcela standardní.
Návrh na zákaz potratů dle očekávání vzbudil obrovskou nevoli organizací bojujících za ženská práva, které mají v Argentině od dob boje proti diktatuře tradičně velkou sílu a jsou výborně organizované. Mileiovi se tak daří až nepochopitelným způsobem ve stejnou dobu znepřátelit široké vrstvy argentinské společnosti, jejíž většina si přitom s jeho nástupem původně spojovala velká očekávání.
Patrné je to ostatně i v prudkém pádu jeho popularity, která se během několika týdnů propadla hluboko pod 50 procent, a proti klíčovým bodům jeho programu dnes stojí přesvědčivá většina společnosti. Organizovat zmíněné nezávazné referendum o přijetí reforem by za těchto okolností mohlo znamenat politickou sebevraždu, protože pokud by je většina Argentinců odmítla, Milei už by se nemohl opírat ani o svůj oblíbený argument s podporou „lidu“.
Naděje na změnu?
Objevují se i určité náznaky, které dávají tušit, že by se argentinský prezident mohl ze svých politických přešlapů alespoň částečně poučit. Zřejmě nejviditelnější je veřejné „smíření“ s nejslavnějším žijícím Argentincem, papežem Františkem, kterého Milei v minulosti označoval za „zástupce zla na Zemi“ a pro údajné „komunistické“ postoje ho častoval i těmi nejhoršími nadávkami.
Milei však po volbách na papeže přestal útočit a s hlavou katolické církve, ke které se hlásí na dvě třetiny Argentinců, se tento týden poprvé osobně setkal ve Vatikánu. Důvodem byla kanonizace nové argentinské světice, řeholnice známé pod přezdívkou Mama Antula (v kečuánštině „maminka Antonia“), a oba muži se při této příležitosti poměrně vřele přivítali.
„Člověk se vyvíjí, postupně chápe různé věci a jednou z věcí, které jsem v poslední době pochopil, je i to, že papež je nejdůležitější osobou v celé Argentině a je vůdcem katolíků na světě,“ vysvětlil po setkání prezident, který sám dlouhodobě koketuje s konverzí k judaismu. „Z toho vyplývá, že reprezentuje velmi důležitou instituci, zejména v zemi, jako je Argentina, která má mnoho katolických kořenů. V důsledku toho jsem musel přehodnotit některé postoje a od té chvíle jsme spolu začali budovat pozitivní vztahy.“
Dalším příkladem ústupu od některých radikálních postojů je opuštění bizarního plánu na přerušení diplomatických vztahů s Brazílií a Čínou, tedy se dvěma zdaleka nejvýznamnějšími argentinskými obchodními partnery. Mileiova ministryně zahraničí Diana Mondinová dokonce přes určité sbližování s Tchaj-wanem potvrdila, že Argentina bude respektovat princip „jedné Číny“ – ostatně jako všechny další jihoamerické státy s výjimkou Paraguaye, která historicky uznává právě Tchaj-wan.
Podobných signálů ochoty posunout se směrem do středu ale Milei vykazuje jen málo a u víceméně vedlejších témat, která ani zdaleka nejsou tak důležitá, jako je schvalování ekonomických reforem a řešení rekordní inflace. Argentinu tak podle všeho čekají měsíce a dost možná dokonce roky extrémně komplikované snahy vládnout a prosazovat program uprostřed politické paralýzy a prohlubující se hospodářské katastrofy.
