Putin a francouzští politici. Třetí cesta je jejich tradice

Marine Le Penová na setkání s Vladimirem Putinem v roce 2017.  (Wikimedia Commons)

Marine Le Penová na setkání s Vladimirem Putinem v roce 2017. | FOTO: Wikimedia Commons

Necelý měsíc před francouzskými prezidentskými volbami zamíchala Putinova invaze na Ukrajinu kartami předvolebního klání. Do centra pozornosti se tak kromě jasného odsouzení Putinova tažení a vlny solidarity s trpícími Ukrajinci dostaly i otevřené či málo skrývané sympatie s vládcem Kremlu některých z kandidátů. Nutné je ovšem zmínit i prosazování nezúčastněného postoje a budování třetí cesty s odvoláním na tradici gaullismu v zahraniční politice. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Od obdivu k opatrnosti

Vraťme se do doby několika dní před tím, než ruský prezident Vladimir Putin započal svou invazi na Ukrajinu. Volební tým Marine Le Penové, přední kandidátky na francouzský prezidentský úřad, nechal natisknout přes milion předvolebních letáků, které s velkým nadšením distribuuje po celé zemi. Kandidátka je zde hrdě vykreslena jako „zastánkyně všech Francouzů“. Znenadání však přichází studená sprcha v podobě geopolitické reality. V časných ranních hodinách dne 24. února vydává Putin rozkaz k agresi a ruská vojska překračují hranice sousedního státu s cílem dobýt Kyjev, svrhnout Zelenského a dosadit na jeho místo loutkovou proruskou vládu. V čem spočívá hlavní potíž pro kandidátčin tým? Na jedné ze stran letáku Le Penová hrdě pózuje s Putinem. Fotografie byla pořízena během její návštěvy Ruska v březnu 2017, tedy několik týdnů před prvním kolem minulých prezidentských voleb, v jejichž druhém kole se Le Penová utkala s Emma­nuelem Macronem. Ústřední vedení strany Národní shromáždění, které Le Penová předsedá, takřka okamžitě nařizuje skartování dosud nerozdaných letáků.1

()

O celých osm let dříve, v roce 2014, se ve francouzských i českých médiích objevila informace o tom, že si strana Le Penové, v té době ještě nesoucí jméno Národní fronta, na své financování vypůjčila devět milionů eur u První česko-ruské banky.2 Tuto banku, která je od roku 2016 v nucené správě, vlastnil a de facto vedl Roman Popov, ruský finančník s vazbami na Putinův establishment.3 Logicky tak vyvstala otázka případného střetu zájmů. Le Penová v této souvislosti argumentovala, že se předtím obrátila na celou řadu bank, avšak žádná z nich jí nebyla ochotna úvěr poskytnout, a zároveň uvedla, že nevidí „žádné propojení mezi česko-ruskou bankou a vládou pana Putina“.4 V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině dnes kandidátka tvrdí, že svůj postoj k ruskému prezidentovi do jisté míry přehodnotila.

V přehodnocování svého vztahu k Putinovi nezůstává pozadu ani kandidát Éric Zemmour, bývalý novinář a esejista, který do současné prezidentské kampaně mnohem více než kdokoli jiný vnesl témata civilizace a zachování francouzské identity. Právě Zemmour v roce 2018 v rozhovoru pro médium L’Opinion doslova uvedl: „Řekl bych, že [Putin] převzal zemi, která bývala říší, která mohla být velkou mocností; snaží se ji znovu postavit na nohy. Já sním o francouzském Putinovi, nikdo takový tu ale není.“5 V minulosti Zemmour Putina několikrát označil za „ruského patriota“. V reakci na současné události jej sice za invazi odsoudil, avšak jedním dechem k tomu dodal, že jakkoli je Putin jediným viníkem agrese, zodpovědnost za ni je třeba hledat i u Západu. Ve svém tiskovém komuniké z 24. února tak doslova prohlásil: „Této katastrofě jsme mohli předejít. Již roky tvrdím, že Západ nese odpovědnost za eskalaci násilí na Východě a že musí mít pochopení pro ruský požadavek proti rozšiřování NATO. Bohužel jsme neudělali nic pro to, abychom se této eskalaci vyhnuli. Říkám ‚my‘, protože zodpovědní jsme všichni; pochopitelně Rusové, ti dnes ráno nesou hlavní zodpovědnost, avšak i Západ, a to již řadu let, kvůli nepřerušené expanzi NATO směrem na východ Evropy a kvůli neuplatňování Minských dohod.“6

Image konzervativního patriota

Mezi politiky jsou to právě postoje Zemmoura a Le Penové, které dlouhodobě nejlépe vystihují jistou slabost části francouzské pravice (ale i levice a středu) pro Putinovu autoritářskou politiku. Důvody tohoto obdivu je v první řadě nutné hledat v nahlížení na Putina nikoli jako na machiavelistického cynika vedeného touhou po moci, ale jako na upřímného ruského patriota, který pro svou zemi vždy chtěl jen to nejlepší a který svou pevnou rukou Rusko vyvedl z postsovětského marasmu devadesátých let. Silně jim imponuje i důraz, který Putin – minimálně v rétorické rovině – klade na civilizační a kulturní témata.7 Zde se hodí zmínit nejen jeho odvolávání na pravoslavnou tradici a ostentativní akty osobní zbožnosti, ale i soustavné úsilí o budování spojenectví mezi trůnem, rozuměj Kremlem, a oltářem, tedy ruským patriarchou Kirillem, proslulým svou loajalitou k režimu. O tom, že toto „pí ár“ přináší ovoce i v zahraničí, svědčí skutečnost, že Putinovu image proruského vlastence hlásícího se k tradičním hodnotám u jeho zastánců nenarušuje ani fakt, že se Putin, kterého pád železné opony zastihl v Drážďanech jako plukovníka KGB vypomáhajícího místní Stasi, netají tím, že za největší tragédii dvacátého století považuje právě pád Sovětského svazu.8

Opakovaně se objevují i argumenty, které se Putinovo agresivní počínání na mezinárodním poli snaží omluvit s odkazem na údajně neloajální jednání, jehož se mu od nástupu do prezidentské funkce v roce 2000 mělo dostat ze strany Západu. Zde zaznívají především obvinění Západu ze snahy postsovětské Rusko trvale izolovat, odsunout ho na vedlejší kolej a nedovolit mu stát se významným hráčem na poli světové politiky. Velmi často zmiňovaným argumentem je závazek daný v roce 1990 Jamesem Bakerem, americkým ministrem zahraničí, a západo­evropskými politiky Michailu Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat směrem na východ, a následné porušení tohoto závazku9 (právě na tuto skutečnost naráží výše citovaný úryvek ze Zemmourova projevu).

Analogie zaniklého impéria

Zejména pak na straně Zemmoura a jeho příznivců je patrná určitá dávka nostalgie pramenící ze ztráty impéria, jímž Francie ve větší či menší míře disponovala až do počátku šedesátých let minulého století. Právě ve světle této nostalgie je třeba interpretovat Zemmourova slova o tom, že Putin „… býval mohl být Francouz“, protože „přebírá zemi, která bývala říší, která bývala velkou mocností, která je upadající říší, a snaží se ji znovu pozvednout“. A Zemmour k tomu vzápětí dodává: „My jsme tohle zažili po roce 1815.“10 Přirozeně tím naráží na likvidaci Napoleonova impéria dobovými evropskými mocnostmi po císařově definitivní porážce v bitvě u Waterloo. Stěžejním symbolem – a těžko překonatelným traumatem – neodvratného zániku francouzské říše je pro nemalou část radikální (a extrémní) pravice nezávislost Alžírska, o něž Francouzi jako o svou poslední významnou kolonii přišli v roce 1962 po osmi letech nelítostné války za nezávislost a krutostí páchaných oběma stranami konfliktu. Dokonce i tak silně konsenzuální postava jako de Gaulle dosud čelí obviněním z řad stoupenců této pravice za to, že ztrátu Alžírska a rozpad říše dopustil.11

V současném kontextu vrcholící předvolební kampaně zcela přirozeně vyvstává otázka, jak moc Le Penové a Zemmourovi jejich donedávna neskrývané sympatie ke Kremlu uškodí u voličů, zejména pak těch dosud váhajících. Postoj francouzské veřejnosti je totiž dosti jednoznačný: ačkoli co do počtu demonstrací proti ruské okupaci Ukrajiny se Francie jen těžko může poměřovat s bývalými komunistickými zeměmi střední Evropy (zde se jako snadné vysvětlení nabízejí naše vlastní nepřenosná historická traumata), dle průzkumů veřejného mínění stojí 83 % Francouzů v probíhajícím konfliktu na straně Ukrajiny.

Topos nezúčastněnosti a třetí cesty

Jean-Luc Mélenchon, předseda strany Nepoddajná Francie a další z hlavních kandidátů na prezidentský post, rovněž invazi jednoznačně odsoudil a Putina označil za agresora. Zároveň se však – stejně jako Le Penová a Zemmour – vyslovil proti tomu, aby Západ, a především pak Evropská unie zásobily Ukrajinu zbraněmi a podnikaly cokoli, co by mohlo být Ruskem interpretováno jako akt agrese. Jako důvod svého zdrženlivého postoje uvedl nebezpečí nukleárního konfliktu. Od počátku invaze Mélenchon v rozhovorech poskytnutých médiím a na svých setkáních s voliči opakovaně zdůrazňuje nutnost odmítnutí „nového světového řádu založeného na síle“ a budování nezúčastněné politiky. Rovněž se zavázal, že se v případě svého zvolení zasadí o svolání evropské konference na téma hranic v Evropě. V této souvislosti zmínil existenci dalších národů, které v rámci svých států usilují o nezávislost, např. Katalánců ve Španělsku a Vlámů v Belgii.12 Na základě těchto vyjádření se lze domnívat, že by levicový kandidát nevyloučil případné vypsání referenda o statusu stávajících separatistických republik v Doněcké a Luhanské oblasti. Mélenchon dlouhodobě odmítá francouzské členství v NATO, jež považuje za přežitek studené války a za nástroj mocenské politiky Spojených států, a ve spojitosti s probíhající válkou na Ukrajině vyjádřil obavu, aby Francie nebyla zavlečena do nového globálního konfliktu, v němž by proti sobě stanuly dva bloky, tzn. blok NATO a blok sdružující Rusko a Čínu. Hlavní poslání Francie tak spatřuje ve zmírňování napětí a v roli nezúčastněného ­mírotvůrce.

(Dana Kyndrová)

Mélenchon je velice kontroverzní postavou francouzské politiky. Jedná se o bývalého trockistu, který se netají obdivem k autoritářským režimům na Kubě a ve Venezuele a který je v poslední době stále hlasitěji kritizován kvůli zradě levicového univerzalismu a příklonu ke kulturní levici typu woke, a to včetně komunitaristického klientelismu podbízejícího se muslimským voličům. V době ruské anexe Krymu, ale i dlouho po ní se navíc do povědomí veřejnosti zapsal několika kontroverzními výroky, když například prohlásil Krym za ruské území.13

Jeho zdrženlivost k uplatňování dalekosáhlých sankcí vůči putinovskému Rusku (Mélenchon chce cílit pouze na oligarchy) a odmítavý postoj k vyzbrojování Ukrajiny ovšem lze, stejně jako u Le Penové a Zemmoura, vysvětlit s odvoláním právě na onu diplomatickou tradici nezúčastněného třetího tábora, tedy cesty, kterou se země vydala od de Gaullova návratu k moci a založení páté republiky v roce 1958. Byl to právě de Gaulle, kdo v roce 1966 rozhodl o vystoupení Francie ze společného vojenského velení Severoatlantické aliance,14 neboť se obával americké hegemonie a toho, že jeho země přijde o svou nezávislost. Nezpochybnitelnou roli v tomto rozhodnutí i v de Gaullově ostražitosti vůči Spojeným státům obecně sehrála i série jeho ne zrovna pozitivních zkušeností s prezidentem Rooseveltem z období během druhé světové války a těsně po ní, o čemž se lze bohatě přesvědčit při četbě de Gaullových Válečných pamětí.15 Již během summitu NATO konaného v roce 1957 navrhuje Eisenhower, aby byly v rámci Aliance v Evropě rozmístěny jaderné zbraně a rakety středního doletu, k čemuž je de Gaulle ochoten svolit pouze tehdy, bude-li Francie společně s Američany a Brity přijata mezi ty, kdo v rámci NATO rozhodují o otázkách jaderné politiky. Po odmítnutí USA se de Gaulle definitivně rozhoduje k budování vlastního systému jaderné politiky odstrašování. V roce 1960 Francouzi uskuteční první jaderné pokusy uprostřed alžírské pouště, a záhy se tak stávají historicky v pořadí čtvrtou zemí světa disponující nukleár­ními zbraněmi. Fakt, že je Francie nukleární mocností, se i dnes zdá být poměrně zásadním klíčem k pochopení jejího směřování v mezinárodní politice. Tím spíše, že po brexitu je v tomto směru v Unii jediná. A právě na sílu jaderného odstrašování spoléhá i Mélenchon.

Členství v NATO a alternativy k němu

Na druhou stranu je třeba dodat, že ekonomické sankce namířené proti Rusku dle průzkumů veřejného mínění podporuje v jejich současné podobě 70 % Francouzů, což není zdaleka zanedbatelné. Průzkumy navíc naznačují, že v případě voličů prezidenta Macrona – tedy hlavního favorita usilujícího o znovuzvolení – se jedná o ještě vyšší číslo.16 Dodejme, že 65 % dotazovaných si údajně přeje, aby Francie setrvala v NATO.17 Právě otázka členství v NATO je jednou z dělicích čar prezidentských kandidátů. Sám Macron sice v roce 2019 prohlásil, že se NATO nachází „ve stadiu mozkové smrti“, členství Francie v rámci Aliance ale nijak nezpochybnil, neboť jeho kritika se týkala především nekoordinovanosti společného postupu mezi Spojenými státy a Evropou a chování Turecka ve válce v Sýrii. Podobného názoru jsou i Valérie Pécressová, kandidující za stranu Republikáni, a socialistka Anne Hidalgová. Ekologický kandidát Yannick Jadot se vyslovil pro prozatímní setrvání v Alianci, z dlouhodobého hlediska je však skeptický. Naproti tomu Marine Le Penová a Éric Zemmour jsou pro vystoupení ze společného vojenského velení (viz de Gaullovo rozhodnutí v roce 1966) a Mélenchon je pro to, aby Francie z NATO vystoupila úplně (viz výše).

Macron ve svém projevu z roku 2019, kritizujícím současný stav NATO, zároveň zdůraznil jako nutnost to, aby se Evropa stala strategicky nezávislou a způsobilou ve vojenské oblasti. K tomu jedním dechem dodal, že je nutné znovu otevřít dialog s Ruskem. Právě Rusko dle něho nemá jinou možnost než posílit svou spolupráci s Evropou, jinak prý z dlouhodobého hlediska skončí jako vazal Číny.18 Budování evropské obranné politiky ovšem naráží na silný odpor u Mélenchona, Le Penové a Zemmoura. Tak například Zemmour se ve svém programu zavazuje k navýšení ročního obranného rozpočtu země na 70 miliard eur ze současných zhruba 41 (Le Penová navrhuje navýšení na 55 miliard). Všichni tři kandidáti pak nemožnost budování jednotného obranného postupu v rámci EU vysvětlují především neochotou Německa angažovat se v podobném projektu.19 Minimálně v tomto ohledu je třeba dát jim za pravdu, neboť Německo se ke společným projektům s Francouzi v oblasti vývoje zbraní a vojenské techniky dlouhodobě staví velmi vlažně a Macronovi opakovaně dalo na srozuměnou, že jeho sen o evropské strategické autonomii rozvíjené mimo struktury NATO je roztomilou iluzí.20

Další vývoj postoje k ruské agresi

Vzhledem k faktu, že právě Le Penová, Mélenchon a Zemmour jsou hlavními konkurenty dosluhujícího prezidenta Macrona,21 lze předestřít dva základní scénáře toho, jakým směrem se bude ubírat francouzský postoj k ruské agresi na Ukrajině. V případě, že Macron svůj úřad obhájí, se země bude na jedné straně dále snažit o koordinovaný postup v rámci EU a NATO, na druhé straně pak bude pokračovat v soukromých iniciativách, které Macron od počátku konfliktu vyvíjí a v nichž Francie – využívající svého statusu stálého člena v Radě OSN a jaderné mocnosti – jedná na vlastní pěst v pozici arbitra a mírotvůrce.22 Nastoupí-li na jeho místo některý ze tří zmiňovaných kandidátů, lze pak kromě výše popsaného jednání na vlastní pěst očekávat i více či méně významný útlum ve spolupráci mezi Francií na jedné straně a Aliancí a EU na straně druhé, ba dokonce částečné přerušení této spolupráce, především pokud jde o vztah mezi Francií a NATO.


  1. Viz například https://www.gala.fr/l_actu/news_de_stars/marine-le-pen-en-photo-avec-vladimir-poutine-genee-elle-prend-une-decision-radicale_488277
  2. Viz například https://www.lesechos.fr/2014/11/emprunt-russe-du-fn-aucune-obligation-en-retour-assure-marine-le-pen-314186 a https://www.respekt.cz/fokus/marine-le-penova-si-pujcila-u-prvni-cesko-ruske-banky
  3. https://www.idnes.cz/ekonomika/podniky/miliardar-a-cesko-rusky-banker-roman-popov.A161012_191612_eko_profily_rny
  4. https://www.lesechos.fr/2014/11/emprunt-russe-du-fn-aucune-obligation-en-retour-assure-marine-le-pen-314186
  5. https://www.lopinion.fr/politique/eric-zemmour-je-reve-dun-poutine-francais
  6. https://www.youtube.com/watch?v=4pRBW4rEtbA
  7. Výše zmíněný jev dle mého soudu zcela jistě souvisí s tím, že francouzská pravice je tradičně podstatně více orientovaná na kulturně-společenské a hodnotové otázky a méně na otázky ekonomické. Charles de Gaulle, její velký historický vzor, tak byl ve srovnání s britskými a americkými konzervativními politiky své doby mnohem méně ekonomickým liberálem, o to více však byl adeptem bonapartistické tradice silného státu zasahujícího do řízení ekonomiky ve jménu národního zájmu.
  8. Až dojemně působí pro svou naivitu pohoršení Érica Zemmoura nad tím, že Putin do války na Ukrajině povolal muslimské žoldnéře z Čečenska, což jde jen těžko dohromady s narativem o Putinovi jako ochránci křesťanské civilizace. Část proputinovsky smýšlející francouzské pravice jako by v nedávných dnech zároveň došla k šokujícímu poznání, že Rusko je mnoho­národnostní a multikonfesní stát.
  9. Viz odtajněné dokumenty pocházející z amerických a sovětských archivů, jež je možné dohledat například na stránce https://www.les-crises.fr/expansion-de-l-otan-ce-que-gorbatchev-a-entendu/
  10. https://www.lopinion.fr/politique/eric-zemmour-je-reve-dun-poutine-francais
  11. Na rozdíl od jiných kolonizovaných území požívalo Alžírsko statusu přímé součásti Francie a jeho kolonizace a následná anexe započaly již v roce 1830. To vše vysvětluje obzvláště silné vazby mezi ním a metropolitní Francií v době předcházející jeho nezávislosti.
  12. Viz například https://www.youtube.com/watch?v=w_iVIx8j7LQ
  13. Naposledy v rozhovoru poskytnutém deníku Le Monde z 18. ledna tohoto roku: https://www.lemonde.fr/election-presidentielle-2022/article/2022/01/18/jean-luc-melenchon-les-conditions-sont-mures-pour-un-grand-changement-en-europe_6109887_6059010.html
  14. Země se do něho vrátila v roce 2009, během mandátu Nicolase Sarkozyho.
  15. Charles de Gaulle, Válečné paměti, Praha, Naše vojsko, 2011, překlad Svetozár Pantůček.
  16. U Macronových stoupenců a sympatizantů dosahuje číslo těch, kdo jsou v konfliktu na straně Ukrajiny, 99 %: https://www.huffingtonpost.fr/entry/guerre-en-ukraine-83-des-francais-soutiennent-le-peuple-ukrainien-exclusif_fr_621e5206e4b0f800ce27955a
  17. Tamtéž. Pro srovnání uveďme, že v případě České republiky se dle průzkumu, který v roce 2019 provedla slovenská nevládní organizace Globsec, jedná o 80 % dotazovaných. U Poláků se pro členství vyslovilo dokonce 92 % dotazovaných: https://www.echo24.cz/a/SEbsW/podpora-eu-v-cesku-vyrazne-stoupla-pro-setrvani-by-hlasovalo-68–lidi-tvrdi-pruzkum
  18. Viz například https://information.tv5monde.com/info/l-otan-en-etat-de-mort-cerebrale-juge-emmanuel-macron-331037
  19. Viz programy jednotlivých kandidátů: https://mlafrance.fr/programme, https://melenchon2022.fr/programme/ a https://programme.zemmour2022.fr
  20. Pojem „francouzsko-německé partnerství“ je tak celkem obvyklým terčem posměchu napříč politickým spektrem.
  21. Viz například průzkum veřejného mínění z 23. března, organizovaný společností IFOP: https://www.ifop.com/presidentielle-2022/
  22. Je kupříkladu příznačné, že i Macron v nedávné předvolební televizní debatě se všemi kvalifikovanými kandidáty odmítl – jsa si dle svých slov vědom této role mírového vyjednavače – označit ruského prezidenta za diktátora: https://www.youtube.com/watch?v=qZX7U8zleJY

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]