Putin tvrdí, že „společné zájmy“ povedou ke zlepšení rusko-amerických vztahů: Co opravdu můžeme očekávat?

Joe Biden a Vladimir Putin na summitu v Ženevě (16. 6. 2021) (ČTK/AP/Patrick Semansky, PS)

Joe Biden a Vladimir Putin na summitu v Ženevě (16. 6. 2021) | FOTO: ČTK/AP/Patrick Semansky, PS

Bývalý špičkový americký zpravodajec John Sipher při návštěvě Prahy vzpomínal na šok, který prožívalo vedení CIA, když jim bylo po 11. září Bílým domem sděleno, že od nynějška mají považovat Rusy za spojence ve válce s terorismem. Operativci a analytici, kteří celou svou kariéru zasvětili soupeření se Sověty, se museli přizpůsobit. Zároveň ale předpovídali, že to nemůže dopadnout dobře. Jak šel čas, ukazovalo se, že měli pravdu. Definitivně americko-ruským námluvám nad bojem s terorismem odzvonilo v roce 2014 po ruské intervenci na východní Ukrajině a anexi Krymu.

Rusko je od té doby pojímáno jako systémový rival ve všech oficiálních strategiích Spojených států. Přesvědčení o oprávněnosti finančních, technologických a obchodních sankcí zavedených vůči Rusku je věcí konsensu. Od anexe Krymu v roce 2014 si ostatně o jejich pokračování Kreml několikrát sám řekl.

Ani rostoucí pozornost vůči čínskému nebezpečí na tomto stavu věcí nic nezmění. Rusové to pochopili a v posledních letech promyšleně využívají rostoucí síly Číny, kterou začlenili do vlastní strategie, když kalkulují s fenoménem sílící přetíženosti armády Spojených států.

Časy americko-ruské spolupráce na strategické úrovni tažené bojem proti terorismu se v příštích letech zkrátka nevrátí. Čeho však můžeme být svědky, je spolupráce na operativně-taktické úrovni. Její podoba bude určována tím, jak si Spojené státy vyhodnotí eventuální přínosy ad hoc spolupráce s Ruskem a míru závažnosti teroristické hrozby po odchodu z Afghánistánu. Dvěma nejvýraznějšími proměnnými v úvahách tohoto typu budou nadále Al-Káidá a ISIS, a to navzdory jejich rozdílnému raison d’être a vzájemné rivalitě.

Banner Nová Orientace Masaryk a Beneš – obnovitelé české státnosti v podobě republikánského a demokratického Československa (archiv NO)

Al-Káidá

Organizace Al-Káidá, která realizovala historicky nejvelkolepější a nejúspěšnější ze všech džihádistických útoků proti Spojeným státům, nepředstavuje momentálně pro USA akutní nebezpečí. V zájmu záchrany před totálním zničením či vytlačením z Afghánistánu a Pákistánu musela radikálně změnit svůj modus operandi.

Její priorita se z globálních teroristických útoků a operací ve vzdálených zemích přenesla na podporu lokálních džihádistických skupin v jižní a střední Asii a podněcování nenávistných protizápadních postojů.

Tento posun pomohl Al-Káidě vybudovat odolnost založenou na decentralizaci jejích struktur a umožnil přežít masivní údery, které jí armády Spojených států a jejich spojenců zasadily. Posun ve strategii byl vynucen i efektivitou západních zpravodajsko-policejních operací zaměřených na snižování schopnosti Al-Káidy útočit na evropské a americké půdě.

Rok 2011 by se dal označit jako počátek konce války Al-Káidy na Západě. Skupina žije dále jako jakási „franšíza“ regionálních milicí s místní agendou v zemích, jako je například Somálsko. Již deset let však úspěšně neprovedla žádný opravdu závažný, masivní útok na Západ. Celkově se do roku 2018 počet džihádistických spiknutí a útoků menšího rozsahu v Evropě snížil na polovinu ve srovnání s rokem 2016. Příliv zahraničních bojovníků pro Al-Káidu vyschl.

Císař František Josef I. s rodinou kolem roku 1900 (anonymní olejomalba) (Wikimedia Commons)

Ilustrativní je rovněž fakt, že každý z džihádistických útoků v Evropě od roku 2017 provedl osamělý jedinec. To svědčí o tom, že plánování skupinových útoků se pro Al-Káidu stalo velmi obtížným.

Efektivitu západních zpravodajských služeb dokládá i to, že žádný teroristický úder od roku 2017 nezahrnoval použití výbušnin. Místo toho útočníci používali jednodušší zbraně, jako jsou pistole, nože a motorová vozidla.

Změněná situace vede experty a čelní zpravodajce (například ředitele Národního zpravodajství DNI) k závěrům, že Al-Káida pravděpodobně nebude v dohledné době schopna iniciovat ze svého útočiště v Afghánistánu útoky proti Západu. V praxi to znamená, že nevyhnutelné válčení Tálibánu s Al-Káidou a ISIS bude domácím bojem, který má implikace zejména pro vnitřní stabilitu země.

Afghánský ISIS

Výše uvedené ovšem neznamená, že by Spojené státy mohly se svými spojenci pustit toto nebezpečí ze zřetele. Kromě Al-Káidy představuje hrozbu nadále zejména ISIS. Jeho obrovská moc na rozsáhlém, rychle dobytém území je ještě v čerstvé paměti. Stejně tak jeho schopnost rekrutovat bojovníky ze západní Evropy. Existence ISIS tedy nadále multiplikuje nebezpečí spojené s Al-Káidou, byť jeho cíle i způsob boje jsou odlišné.

Ústavní právník Jan Kysela (Profimedia)

Srpnový útok afghánské odnože ISIS na mezinárodní letiště v Kábulu a následná série útoků proti Tálibánu v provincii Nangarhár proto vyvolaly diskuse o obnovené motivaci USA ke spolupráci s regionálními hráči typu Ruska a Číny. Stěží to však může přerůst do obecně pojaté vojensko-bezpečnostní domény, v níž jsou obě země nadále systémovými rivaly Spojených států.

Nejde ale jen o to. Charakter působení ISIS v Afghánistánu vyžaduje poněkud jiná řešení, než byla aplikována v Iráku a Sýrii, kde ISIS ovládl rozsáhlé území. Afghánský ISIS bude velmi pravděpodobně svou tradiční strategii založenou na dobývání území posouvat stále více k napadání (případně infiltrování) afghánských státních struktur nově ovládaných Tálibánem.

Pokud tedy ke spolupráci USA s Ruskem skutečně dojde, o což může Putin usilovat, lze se domnívat, že se bude odehrávat zejména na úrovni zpravodajských aktivit.

Může jít o výměnu zpravodajských informací zaměřených na trasování přeshraničního pohybu bojovníků, nábor rekrutů a financování džihádistických aktivit. Může dojít i ke sdílení dat technických prostředků zpravodajství, sledování a průzkumu (ISR). Skupiny jako Islámský stát v Afghánistánu jsou závislé na zahraničních bojovnících.

Památník obětí hladomoru (1932–1933) v Novoajdaru v ukrajinské Luhanské oblasti (Wikimedia Commons/ Qypchak)

Regionální koordinace a sdílení zpravodajských informací by mohly vládám umožnit lépe sledovat pohyb zahraničních bojovníků mezi zónami konfliktu. Spolupráce se nabízí i při identifikaci důležitých uzlů v mezinárodním pašování opia, dřeva a nerostů, které jsou zdrojem příjmu džihádistů.

Pákistán, Čína, Rusko a Irán do svého budoucího vztahu s Tálibánem značně investují. Washington se může snažit o to, aby poskytnutá podpora Tálibánu směřovala v co největší míře do boje s Islámským státem v Afghánistánu.

Závěr: Jaké jsou americké priority?

V Afghánistánu působí nadále více než desítka teroristických organizací. Al-Káida vyrostla na boji proti Sovětům v Afghánistánu, který přetavila v džihádistický boj za očistu zkorumpovaných sekulárních režimů v arabském světě. V zájmu dosažení tohoto cíle se rozhodla útočit na klíčového spojence těchto režimů – Spojené státy. ISIS je oproti tomu více zaměřen na sektářský boj uvnitř muslimského světa.

Z operačního hlediska se soustředí na dobývání území, zatímco Al-Káida na schopnost zasáhnout nepřítele i na jeho vlastním území. Obě organizace léta bojů a zásadní utrpěné porážky přežily. Dokud tomu tak bude, bude boj s terorismem v agendě Spojených států i za Bidenovy administrativy hodně vysoko.

Zásadní doktrinální dokumenty, modality zbrojení i připravovaná podoba státního rozpočtu USA na rok 2022 však nikoho nenechávají na pochybách, že hlavní prioritou americké bezpečnostní politiky není boj s terorismem. Jedině soupeři, jejichž vojenské schopnosti jsou souměřitelné (nikoliv vyrovnané) s těmi americkými (tzv. near-peer competitors) totiž představují nebezpečí pro národní zájmy Spojených států.

()

Kdyby chtěl Vladimir Putin spolupráci v boji proti terorismu přihodit k probíhajícím rusko-americkým jednáním o limitaci jaderných zbraní a dosáhnout úrovně vztahů z období před rokem 2014, nemůže uspět bez zásadní změny své politiky.

A to není na pořadu dne: ani přes zdvořilosti a v názvu tohoto textu citované Putinovo tvrzení, které zaznělo během nedávné říjnové návštěvy náměstkyně amerického ministra zahraničí Victorie Nulandové v Moskvě.

Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu freeczechmedia@gmail.com