Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008). FOTO: wikimedia.commons.org/Creative Commons Attribution 4.0/Kremlin.ru
FOTO: wikimedia.commons.org/Creative Commons Attribution 4.0/Kremlin.ru
Rádio Svoboda hovořilo s Leonem Aronem, pracovníkem American Enterprise Institute ve Washingtonu, který je autorem knihy „Na hřbetě tygra. Putinovo Rusko“. Aron tvrdí, že Putin válku na Ukrajině potřeboval. Boj s Američany vedeným Západem a svou roli neporazitelného obránce vlasti proměnil v základní kámen legitimity svého režimu. Svezl se na tygrovi vojenského patriotismu.
„Jízda na tygrovi je samozřejmě metafora. Znamená cestu, kterou si zvolí politická postava. Existuje čínské přísloví, které lze přeložit zhruba takto: ‚Kdo jede na tygrovi, nemůže z něj sesednout.‘ Putin se takto rozhodl, myslím, na začátku svého třetího prezidentství. Zpočátku byla tato jízda velmi příjemná, zdálo se, že tygr směřuje pro Putina správným směrem, ale pak se stal natolik soběstačným, že jeho volbu stále více omezoval. Nakonec z tygra nelze seskočit, může vás sežrat. Osedlání tohoto tygra, vytvoření tábora militarizovaného vlastenectví z Ruska, vedlo téměř nevyhnutelně k válce. Postupně se z toho jezdce mění v oběť,“ říká v rozhovoru Aron.
Putin prodělal podle Arona jakýsi vývoj, který proběhl přinejmenším v průběhu šesti let od jeho projevu v Bundestagu v září 2001 k projevu v Mnichově v roce 2007. V roce 2001 ještě Putin otevíral náruč Evropě a Západu, vyzýval ke sblížení, k jednotě. O šest let později v podstatě vyhlásil Západu studenou válku. Co se s ním v tom mezidobí stalo?
Podle Arona na tu otázku nejspíš nedokáže odpovědět ani sám Putin. Předtím ještě Rusko prakticky nereagovalo ani na poslední rozšíření NATO o Estonsko, Lotyšsko a Litvu v roce 2004. Objevilo se jen několik obligátních prohlášení. Už ale souběžně s tím probíhalo zrušení gubernátorských voleb a Putinův projev „Krymnaš“ v roce 2014, že Rusko je obklíčeno nepřáteli, že nepřátelé nedřímají, že je třeba udělat ze země obléhanou pevnost. Ve volební kampani (ve prospěch Medveděva) se poprvé objevilo prohlášení o opozici, která se pase na západních ambasádách v naději na almužnu.
„Když se blížilo jeho třetí funkční období, tedy v letech 2011 až 2012, myslím, že si uvědomil, že jako poloprogresivní měkký autoritářský vůdce si doživotní prezidentství nezajistí; bez nějaké militantní a silně protizápadní ideologie nevydrží, vzhledem k tomu, co se děje s ekonomikou, se doživotním prezidentem nestane. Putinova cesta je známou cestou mnoha diktátorů. I oni začínali jako poměrně měkcí pokrokáři. Je tu Castro, je tu Násir, je tu i Saddám Husajn, Hugo Chávez. Všichni začínali jako více či méně demokratičtí, více či méně bojovníci proti korupci, více či méně populární vůdci a obecně otevření Západu. Nakonec narazili na stejnou zeď: neudržím se u moci, protože lidé chtějí znovu volit vůdce, lidé chtějí změnu elit. Pokud chci být doživotním vůdcem, budu muset proměnit zemi v obleženou pevnost, udělat ze sebe obránce lidu a začít impregnovat veřejné mínění jedovatým jedem obléhané a nepřáteli obklíčené pevnosti,“ popisuje Putinův vývoj Leon Aron.
Putin po dvou prezidentských a premiérských obdobích nepředal moc a připravil se tak o možnost zůstat v dějinách jako vůdce, který zajistil Rusku desetiletí prosperity. Podle Arona jde o boj s pokušením moci a kde není tradice pokojného předávání moci, což se v Rusku stalo dvakrát během deseti let – od Gorbačova k Jelcinovi, od Jelcina k Putinovi – tak je toto pokušení velmi silné. Dokázal pak snadno ovládnout ruskou společnost a drtivá většina lidí to přijala celkem klidně, kromě protestů v letech 2011 a 2012, kterých se zúčastnilo mizivé procento obyvatel.
„Putin spekuluje, mohu-li to tak říci, s pocitem ponížení, s pocitem, že jsme ztratili velkou vlast. V knize cituji průzkumy veřejného mínění: Litujete, že Rusko už není velmocí? Souhlasí obrovská většina. Myslíte si, že jsme obklopeni nepřáteli? Osm z deseti. Čím více na nás tlačí, tím jsme silnější… Tyto pocity záměrně rozdmýchával. V knize uvádím příklad, kdy lhal, když říkal, že v našich jaderných podnicích sedí američtí specialisté. Na jedné straně je to spekulace s velmi reálným pocitem ponížení, na druhé straně zcela otevřeně sliboval, že se Rusko pod ním zvedne z kolen a my se vrátíme, když ne k sovětské velmoci, tak si o nás aspoň Amerika nebude otírat nohy… Tato mytologie Ruska jako třetího Říma nezmizela. Bylo to za carů, bylo to za bolševiků, bylo to v 90. letech. Ale Putin je zřejmě prodchnutý myšlenkou, že jsme stát-civilizace, že nejsme jako Evropa, i když můžeme být její součástí, ale hlavní je samozřejmě ruský lid, on je tím spojovacím článkem,“ soudí Leon Aron.
Z Ruska se stává vojenská diktatura polostalinského typu. Zatím to není totalita jako za Stalina a Mao Ce-tunga, ale už to má některé podobné rysy, třeba „stalinské“ tresty, 19 let pro Navalného, 24 let pro novináře Kara-Murzu, za retweet nějakého příspěvku až 10 let. V druhé polovině 70. let ani v SSSR nic takového nebylo, takové tresty se dávaly za vlastizradu a špionáž.
„Zdá se mi, že už teď můžeme říci, že je těžké počítat s rychlou a snadnou smrtí polovojenského patriotismu, protože udeřil na některé struny v duši Rusů, a tyto struny nezmizely, jsou nadále součástí veřejného mínění. A to je samozřejmě úspěch všech úspěšných diktátorů. Vezměme si například Stalina. Obraz, který Solženicyn vytvořil v knize V kruhu prvním, takový přitroublý, nevzdělaný Gruzínec, tomu absolutně neodpovídal… Stalin pochopil, že je těžké sedět na bajonetech, a opravdu instinktivně pochopil, že by měl lichotit hlavně ruskému lidu, že je třeba s ním správně mluvit. Zdá se mi, že Putin si tohle všechno osvojil.“
„Tato válka není výsledkem nějaké mýtické hrozby ze strany NATO nebo ukrajinských nacistů, ale je to vědomé rozhodnutí, které vyplývá z povahy režimu. Vtrhl na Ukrajinu ne proto, že by Ukrajina něco udělala nebo chtěla udělat, ale protože představovala existenční hrozbu. Koneckonců Ukrajina, otevřená světu, směřující na Západ, je vzhledem k etnické, historické blízkosti těchto národů nebezpečná. To Putin nemohl dopustit, aby se Rusové začali ptát: podívejte, my jsme v obležené pevnosti, a naši bratranci si jezdí po Evropě, mají svobodu, pravidelně si volí své vlastní vůdce. Když se podíváte na základy Putinova režimu, Ukrajina byla existenčním příkladem odmítnutí hlavních prvků Putinova režimu, proto ta válka.“
Pravděpodobně se vidí v roli obránce země, jejího kormidelníka. Koneckonců kvůli této myšlence do jisté míry riskuje existenci samotného režimu. Putin není veden pouze strachem o svůj život a touhou zachovat si to obrovské bohatství, které určitě nashromáždil.
Dá se říci, že se Putin chová racionálně?
„Existuje normální racionalita, a existuje racionalita, která je z našeho pohledu fantastická, je zcela nepochopitelná. Řekněme, že Hitler vyhlásí válku Spojeným státům. Bylo jasné, že vyhlášením války Spojeným státům se odsuzuje k velmi, velmi vážnému nebezpečí, přivolává na sebe oheň. Saddám Husajn začne válku s Íránem, zemí, která je mnohem větší a lidnatější, napadne Kuvajt, vysmívá se Americe zbraněmi hromadného ničení, které neměl. Napoleon napadne Rusko, údajně aby dal Alexandru I. lekci. Historických příkladů je skutečně mnoho, dalo by se jich uvést více, když vůdci věří, že mohou udělat cokoli, uspějí,“ míní politolog a spisovatel.
To také stojí za Putinovým počínáním v poslední době.
„Ve vztahu k Ukrajině je (Putinův postup) poháněn třemi věcmi. Zaprvé: rozetře Ukrajinu na prach. Za druhé: ruská společnost, ruská ekonomika bude schopna vydržet dva nebo tři roky takové války. A třetí, myslím, že nejreálnější, věc pro něj je, že Západ, jak se říká, bude mít Ukrajiny plné zuby. Ale pokud některá z těchto věcí nesplní jeho naděje, tak upřímně řečeno nevím, jak by se z této bažiny mohl dostat bez nějaké eskalace velmi riskantním způsobem,“ říká nakonec Leon Aron.
