Hlavní náměstí v Boroďance u Kyjeva s pomníkem Tarase Ševčenka FOTO: Radomyr Mokryk (se svolením autora)
FOTO: Radomyr Mokryk (se svolením autora)
Před dvěma týdny veřejností nejen na Ukrajině otřásly záběry osvobozených měst nedaleko Kyjeva – Buči a Irpině. Chování ruských okupantů v těchto městech lze označit jako genocidu ukrajinského národa. Poněkud ve stínu drastických záběrů z Buče zůstalo městečko Boroďanka, jehož obyvatelé rovněž zažili hrůzu a krutost ruské okupace.
Boroďanka je městečko se skoro deseti tisíci obyvateli, které se nachází zhruba 50 kilometrů severozápadně od Kyjeva. Leží na cestě, kterou si zvolila okupační armáda při postupu na hlavní město Ukrajiny. Za Boroďankou se nachází Buča a Irpiň, města, jejichž názvy jsou odnedávna známé po celé Evropě. Boroďanka se tak kvůli své poloze stala jedním z prvních cílů ruské invaze na Ukrajinu. Již v prvních dnech po vstupu ruské armády na ukrajinské území se Rusové dostali do tohoto městečka a snažili se postupovat na Kyjev. Iluze o rychlém dobytí ukrajinské metropole se však rozplynula a městečka jako Boroďanka se na více jak měsíc ocitla pod ruskou okupací. Předtím si však Rusové připravovali cestu za pomoci leteckých a raketových útoků a také dělostřelectva.
Hromady cihel, rozbité sklo a masové hroby
Právě stopy po náletech a bombardování jsou to první, čeho si člověk všimne, když projde několika checkpointy ukrajinské armády a přijede do Boroďanky. Nádražní ulice, která se táhne skoro přes celé městečko, je toho dosud svědkem. Jeden po druhém se střídají ohořelé budovy anebo obytné domy, z nichž zůstaly jen hromady cihel, prach a rozbité sklo. Je hned vidět, že toto městečko bylo bombardováno systematicky a „důkladně“, jeden objekt po druhém, i když cíl sám o sobě není jasný – Boroďanka není nijak významným logistickým centrem – pouze dalším městem na cestě ruských okupantů směrem na Kyjev.
V centru města se nachází náměstí, nad kterým vyčnívá několik ohořelých paneláků. Na samotném náměstí stojí pomník ukrajinského buditele Tarase Ševčenka. Tato busta byla rovněž poničená během ostřelování. Ševčenko má „symbolicky“ prostřelenou hlavu a jako by skláněl hlavu před zničenými domy. U pomníku leží deska, která podle všeho spadla během náletu. A na ní jsou básníkovy verše, v nichž vyzývá k lásce k Ukrajině i v ty nejkrutější časy a modlitbě za ni k Bohu. Na pozadí vybombardovaných domů působí tato rozbitá deska dojemně a symbolicky.
Hned u rozvalin stojí hlouček lidí kolem obyčejného mikrobusu. Tak dnes v Boroďance probíhají pohřby. Rodina se tiše loučí se čtyřiačtyřicetiletým mužem, jehož tělo bylo nalezeno teprve včera. Jakkoli krutě by to mohlo znít, městečko si na takový život pomalu zvyká – další a další oběti ruských okupantů jsou objevovány každý den. Nejenom pod troskami zničených paneláků, ale i v nově odhalených masových hrobech.
Na autobusové zastávce opodál stojí další skupinka lidí. Čekají na jeden z mála autobusů, který dnes do jejich městečka přijede. Místní se pomalu vracejí a rodiny se sjednocují. I padesátiletý Serhij čeká na svoji rodinu. Syn je v armádě a manželka pracuje v Kyjevě. On pracoval v místním zařízení pro lidi s psychickými poruchami. Všichni obyvatelé ústavu byli včas evakuováni. Serhij odjel ze svého městečka na začátku března a po skončení ruské okupace se vrátil. Ne všichni ale měli takové štěstí.
„Mrtvoly nacházejí dodnes. A rovněž vykopávají ty, co jsme pohřbívali během okupace přímo na zahrádkách. Nedovolovali nám je pohřbívat lidsky, na hřbitově. Spousty ještě zůstávají zakopané.“ Rovněž si vybavuje první dny okupace: „Šli hlavní cestou rovnou na Kyjev. A stříleli na všechny strany, jen tak. Ale namířeno měli jasně na Kyjev. Lukašenko jim poskytl ten koridor.“
Rusové ničili, stříleli, zabíjeli
Dál do města pokračuje ta samá ulice, ale tentokrát jsou po obou stranách především obytné domy a obchody. Přesnější bude říct, že „byly“. I v této části městečka vidíme stopy po ruské okupaci. Rozstřílené domy a obchody, vypálená policejní stanice a zničená radnice. Na budovách, které se zachovaly, je všude namalováno velké „V“ jako jeden ze symbolů, kterým si Rusové označují „své území“. U radnice na plotu je velký nápis v ruštině „Stůj, střílíme“, a vedle něj opět velké „V“. Tady měli okupanti dočasnou „základnu“.
V ulicích není moc lidí, a je to celkem logické. V Boroďance stále není elektřina ani plyn, obchody nefungují a stovky rodin přišly o svůj domov. Lidé se velice pomalu vracejí do města, i když velká část místních se ani nemá kam vracet. Bude trvat ještě měsíce a možná i roky, než se život v Boroďance vrátí relativně do normálu. Potraviny většinou dováží dobrovolníci. Vodu čerpají ve studnách. Jinak si lidé musí vystačit s tím, co si pěstovali na zahradách nebo nechali ve sklepech. I když po okupantech toho moc nezbylo.
U jednoho domku, který naštěstí přežil okupaci, sedí tři babičky. Za plotem uklízí mladší žena. Jmenuje se Halja a je dcerou jedné ze starších paní na lavičce. Práce mají víc než dost – uklidit po ústupu Rusů není jednoduchý úkol: „Když přišli Rusové, vypadalo to jako Soudný den. Ničili, stříleli, zabíjeli – beze smyslu a významu. Prostě si stříleli, jak se jim chtělo. Protože prostě mohli.“
Prvních několik dnů po vstupu ruské armády do městečka jejich rodina zůstávala ve sklepě – Boroďanka se stala terčem masivního ostřelování. Poté odešli a okupanti se nakvartýrovali do jejich domu na více než měsíc:
„Motali se tady po okolních cestách snad už druhý den po začátku invaze. Posty naší teritoriální obrany rozbombardovali a šli do městečka. Naši jim rozstříleli jedno obrněné vozidlo. Oni, když to viděli, tak jako by zešíleli – stříleli na všechno kolem. A další týden to byla naprostá hrůza – stříleli, rabovali, a to vše současně s raketovými útoky. Normálně nás bombardovali. Tu poslední noc, co jsme byli doma, tady hned vedle stály raketomety Grad. Celou noc byly spuštěné, ale nepoužili je. I tak nám tady toho moc nezůstalo – pokud by ale na nás stříleli Gradem – tady by nezůstalo nic. To už jsme nevydrželi – potom jsme odjeli.“
Sousedé vypráví i bezprostřední dojmy ze dnů ruské okupace: „Chovali se hrozně – brali lidem auta, opíjeli se a pak celou noc jezdili ulicemi s hudbou a stříleli si, kam se jim zachtělo. Tady byli u sousedky – zastřelili jí psa, takového roztomilého. A kradli, kradli všechno – lezli do těch hezčích bytů a kradli, co se dalo. Všechno vypili a snědli cokoliv. My jsme měli dva vepře a býka – ty zabili a snědli. A odnesli, co se dalo.“
Starší paní pobízí dceru, aby mi ukázala, jak to vypadá u nich doma a co tam Rusové provedli. Halja nakonec poslechne a my jdeme dovnitř. Již je vše uklizeno, ale stopy po okupantech zůstávají – rozbitý traktor, vylomené zámky, poničené postele.
„Traktor si brali na projížďku – nasedali na něj opilí a jezdili městečkem. Motocykl nám rozmlátili a vše popsali tím svým „V“. A vše vylamovali – i když skříně jsme nechali odemčené – oni vše vylomili, jen tak, asi pro zábavu. Bylo opravdu nepříjemné potom vše uklízet. Vše, co jsme si připravovali na zimu – sklenice okurek, rajčat a tak – to vše rozbili. S prominutím – všude se vykadili a pozvraceli. Přímo v obýváku. Tohle nechápu – chovali se hůř než zvířata. Copak člověk neudělá pár kroků na záchod? A oni ne – všechno přímo tady, kde jedli a spali.“
Babička je viditelně rozrušená, když na to vzpomíná:
„Dva vepře – vždyť to je skoro čtyři sta kilo, jak to mohli sníst? Ale brali všechno – u sousedky ukradli zásoby brambor a odnesli to do školy, kde měli něco jako základnu. Dobře, fajn, chápu že potraviny si kradli, aby měli co jíst. Ale co udělali s domem? Vnučka je po operaci ledvin – má zvláštní ortopedickou postel, potřebuje ji. A oni tu postel rozmlátili. Ptám se – proč proboha? Horší než dobytek.“
„Bandité to jsou. Přišli si sem vydělat,“ přidává se další sousedka. „Prostě zloději. A říkají si „osvoboditelé“. Nás osvobozovat nemusíte – my jsme tady v pohodě žili, jsme tady doma, makáme a máme rádi svůj domov. My to vše obnovíme, to bude v pořádku. Jen aby se už nikdy nevrátili. Nakonec, za války se nám narodilo tele – a pojmenovali jsme ho Bajraktar. Takže u nás teď roste Bajraktar,“ připomíná starší paní jeden ze symbolů současné rusko-ukrajinské války.
Mučení, znásilňování, stovky obětí
Materiální ztráty a rabování ovšem nejsou to nejhorší, co se v Boroďance odehrálo. Městečko se stalo dějištěm vražd, mučení a znásilňování civilistů.
„Jenom v tomto paneláku po náletu zemřelo čtyřicet lidí. Osm lidí ale odtud vytáhli živých. Přes takovou škvíru jsme jim nějak dávali něco najíst a napít, dlouho tam seděli – až potom, co Rusové odešli, je odtud vytáhli. […] Hodně lidí popravovali. Jen tak. Někoho naopak přivezli z okolních vesnic již zastřeleného. Jednou přivezli mladého kluka – byl to místní fotbalista – už zastřeleného. Vyhodili ho u kostela a řekli – můžete si pohřbít svého psa.“
Podobnými případy se to tu přímo hemží. V Boroďance bylo odhaleno několik masových hrobů a exhumace trvají dodnes. Lidé byli nalezeni se známkami mučení a každý případ teď vyšetřuje ukrajinská prokuratura. Počet civilních obětí se počítá na stovky, přesné číslo obětí zatím nelze stanovit.
„Kolik tady znásilnili mladých holek! Co jsme jim udělali?! Ať shoří v pekle i se svým Putinem!“ uzavírá své vzpomínky paní Marije. Poradí, abych se ještě obrátil na sousedku o několik domků dále, protože ona tady byla po celou dobu okupace.
Paní Natalie právě nabírá vodu ze studny a příchod okupantů si detailně pamatuje. V masových hrobech se našly mrtvoly jejích přátel: „Včera u nemocnice vykopali další masový hrob – šestnáct lidí, mezi nimi patnáctiletá holčička. Všichni byli umučeni. Už je odvezli do Kyjeva, do márnice. V těch prvních hrobech se nacházely celé rodiny. Tady moji sousedé přes ulici – celou jejich rodinu našli: matka, otec, dcera, syn… Ona byla terapeutka u nás v nemocnici – Halyna Nikolajivna, a její manžel přednášel ekonomiku na škole. Lidé to byli, jak se říká „od Boha“, ona byla skvělá lékařka a on oblíbený učitel… Všechny zabili. A takových rodin je hodně.“
Paní Natalie tu opravdu zůstala po celou dobu a nevyhnula se ani komunikaci s ruskými okupanty:
„Oni sem přišli a pak se schovávali v domech. Když se vědělo, že naši někde postupují, tak se Rusové schovávali v domech a lidi měli jako štít. Rovnou na nás stříleli. Dcera s vnučkou se stihla předem schovat ve sklepě, a já jsem utíkala za nimi, když jsem viděla, že už jsou v naší ulici. Máme tady takovou letní kuchyň – celou ji rozstříleli, ale stihla jsem se schovat. To byly fakt nervy. Pak jeden šel do mého baráku a povídá, že prý nás přišli osvobodit, že na Boroďanku postupují „banderovci“. Každý Ukrajinec, každý, kdo se nějak zapojuje do Ukrajinských ozbrojených sil – je pro ně „banderovec“. Tak povídá, že nás „zachrání“ a odveze do Ruska. Ani nevím, jestli jsou natolik mimo realitu, nebo tomu všemu fakt věří. Vždyť co je to za nesmysl? Já jsem přece doma, tady jsem se narodila, tady mám pohřbené rodiče, je to můj dům. Jak sem může přijít nějaký Rus a říkat mi, co mám dělat a kam mám jít? Odpověděla jsem, že jen přes moji mrtvolu. Nechali mě být.“
Paní Natalie vypráví podobné příběhy o rabování – Rusové vypili vše, co se dalo, a také u ní snědli tele. Krávu se podařilo zachránit. Její rodina ale měla relativně štěstí: „Často šli do domu a hned první otázka byla – kde máte holky…“
Když odcházeli, tak vyhodili do povětří farmu, ale obecně v posledních dnech okupace měla Boroďanka nejhorší již za sebou. Odchod okupantů byl relativně klidný. Jen odvezli snad všechno, co se dalo – od techniky až po koberce.
Ubránit svůj domov
Loučíme se tradičním „S Bohem“ a „držte se“ a paní Natalie má slzy v očích: „Víte, je strašné, že to trvá. Naši kluci umírají, ale brání vlast a musí ji ubránit. Snad nám dají zbraně. Byli tady Američani, pak Angličani – hodně se o nás mluví a píše. Doufám, že nám pomůžou a dají zbraně. Musíme svůj domov ubránit.“
Tento postoj je na Ukrajině slyšet na všech možných úrovních. Prezident Volodymyr Zelenskyj snad nevynechá žádnou možnost tlaku na Západ, aby Ukrajina dostala další zbraně. Od paní Natalie, která stojí vedle studny uprostřed zdevastovaného městečka Boroďanka, však tato výzva zní ještě výrazněji než z úst hlavy státu. Ubránit svůj domov – to je ten motiv, který již dva měsíce drží pohromadě celý ukrajinský národ.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D. je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně se nachází na Ukrajině, odkud posílá své reportáže a eseje pro FORUM 24 a do Týdeníku FORUM.
